ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.503.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 503/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 5 To 430/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 66/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 30 T 66/2007, byl obviněný P. K. uznán vinným jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tak, že dne 5. 4. 2006 v přesně nezjištěné době od 2.00 hodin do 3.30 hodin při noční směně v továrně společnosti S., s. r. o., P., P., nejprve v odděleném boxu fyzicky napadl poškozeného T. M., a to tak, že jej uchopil pod krkem, až poškozený ztrácel dech, a poté jej uhodil pěstí do obličeje takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem, a tímto úderem způsobil poškozenému zlomeninu levé horní čelisti, zlomeninu levé lícní kosti, pohmoždění očních víček a pohmoždění levého oka s otřesem sítnice a krevní výron pod spojivkou, s dobou léčení nejméně 4-5 týdnů, následně v tovární hale několikrát uhodil pěstí do hlavy poškozeného Z. M., čímž poškozenému způsobil drobné pohmožděniny hlavy, kožní oděrku nad pravým ušním boltcem a zlomeninu 4. horního zubu vlevo, s dobou léčení kratší než jeden týden.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozené V. z. p. České republiky, se sídlem P., N., škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 5 To 430/2008, rozhodl tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 30 T 66/2007, podal prostřednictvím obhájce JUDr. P. Č. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nejprve namítl, že věc byla od počátku nesprávně vyšetřována, zejména byly opomenuty důležité úkony a byl zkrácen ve svých možnostech vyvracet obvinění, čímž byla porušena jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný vytkl, že nebyly ohledány jeho ruce, čímž se nezjistilo, že na nich neměl žádná zranění. Nebylo ani ověřováno, zda v době, kterou uvedl poškozený, se mohl skutečně vzdálit ze svého pracoviště, napadnout poškozeného a poté se vrátit zpět, protože v tak krátkém časovém úseku by to nemohl stihnout. Za nedostatek označil, že nebyla provedena rekonstrukce na místě samém a tak dokázáno, že se skutek nemohl stát. Obviněný shledal rozpory ve výpovědích poškozených T. a Z. M. a jiných svědků, na které konkrétně poukázal. Především zdůraznil časové souvislosti týkající se opuštění svého pracovního prostoru a dovozoval nemožnost, aby odtud prošel přes celou halu na pracoviště, kde se nacházeli poškození, tam je napadl a vrátil se v krátkém časovém úseku zpět. Nevěrohodnost dovozoval u výpovědi Z. M. z toho, že tento poškozený tvrdil, že od něho obviněného odtrhávali kolegové, avšak tyto neoznačil, protože si je již nevybavil. Obviněný poukázal i na rozpor ve výpovědi svědka M. Ch. vyslechnutého pouze v přípravném řízení. Z uvedených vytýkaných skutečností obviněný dovodil, že důkazní řízení neposkytlo dostatek věrohodných důkazů, aby o skutku mohlo být náležitě rozhodnuto, a závěry, které učinil soud o jeho vině, trestu a náhradě škody nejsou plnohodnotné a nemají oporu v provedeném důkazním řízení. Za nesprávné obviněný označil, že soudy postupovaly jen na základě úvah a nesprávně posuzovaly věrohodnost poškozených bratrů M., které nelze vzhledem k jejich způsobu života považovat za důvěryhodné osoby. Obviněný též vytkl, že nebylo přihlédnuto k výpovědi obviněného, ani jeho osobě, a nebylo důsledně postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Podle obviněného soudy rozhodovaly pouze podle vnitřního cítění, když z toho, že byl někdo napaden, usoudily, že pachatelem může být pouze třetí osoba, a za tu určily obviněného, aniž by vzaly v potaz, že mohlo jít o vzájemné napadení mezi bratry. Z těchto všech důvodů obviněný vyvodil, že státní zástupce neunesl důkazní břemeno, a proto by měl být zproštěn obžaloby.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti uplatněné námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce upozornil, že skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Vzhledem k tomu, že výhrady proti údajným nesprávným skutkovým zjištěním důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda dovolání bylo podáno z dovolacích důvodů uvedených vymezených v §265b tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů v něm taxativně vyjmenovaných.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání, opřel, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních.
Nejvyšší soud ze všech takto naznačených pravidel nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Obviněný námitkami, které ve svém dovolání uplatnil, a o něž opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojil především proti postupu soudů při hodnocení výpovědí poškozených a dalších svědků, když sám zejména výpovědi poškozených bratrů M. nepovažoval za věrohodné. Upřednostňoval svou výpověď, již soud za věrohodnou neoznačil. V rámci ní předkládal verzi o jiném průběhu skutku spočívajícím v tom, že poškození si vzniklá zranění způsobili sami, a tedy že on nemůže být pachatelem předmětného činu. Tím, že současně obviněný vytýkal i neprovedení některých jím za významné považovaných důkazů, napadá též rozsah provedeného dokazování. Tím, že obviněný upřednostňoval především svou obhajobou spočívající v tom, že se vůbec v dané době nemohl nacházet na místě činu, že nenapadl poškozené, ale že oni si zranění sami způsobili navzájem, a že z jejich strany došlo k jeho lživému obvinění, brojil proti zjištěným skutkovým okolnostem, s nimiž se neztotožnil. Na základě svého tvrzení tak konstruoval vlastní skutek zcela odlišný od toho, jenž byl soudy provedeným dokazováním vzat za prokázaný.
Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž také směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že se soudy s obhajobou obviněného obdobnou té, kterou uplatnil v dovolání, v průběhu celého trestního řízení vypořádávaly. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 3 uvedl, jakými důkazy byla vyvrácena výpověď obviněného a naopak z jakých důvodů uvěřil výpovědím poškozených. Tento postup plně vychází ze zásad zákonem stanovených pro hodnocení důkazů, a je proto zcela v souladu v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními tak, jak byly učiněny soudem prvního stupně a v odůvodnění usnesení rovněž podrobně rozvedl z jakých důvodů se se závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Z povahy vytýkaných vad je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v návaznosti na to rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze shrnout, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat za relevantní z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiných než zákonem vymezených důvodů, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová