ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.549.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 549/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání obviněného D. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 5 To 27/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 143/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 101 T 143/2008, byli obvinění D. T. a M. P. uznáni vinnými, že:
„dne 11. 5. 2008 v době od 21:45 do 22:00 hod. v O., okr. K., na ulici Z., v místě trvalého bydliště D. B., po předchozí společné dohodě tohoto fyzicky napadli údery pěstí a kopy do celého těla, a když se D. B. vymanil a chtěl jim zabránit v dalším napadení uzamčením vstupních dveří domu, tyto společně přes jeho odpor přetlačili a vnikli do předsíně finského domku, kde oba pokračovali v jeho fyzickém napadání údery pěstí a kopy do těla a kopáním, přičemž následně D. T. vnikl i do obývacího pokoje, kde D. B.odcizil DVD přehrávač zn. Sencor v hodnotě nejméně 1.000,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 6100 nezjištěné hodnoty a M. P. mu tamtéž rozbil barevný televizor zn. OTF, přičemž v dalším napadání jim zabránili sousedé M. N. a K. J., D. B. pak napadením utrpěl zlomeninu desátého žebra vlevo, naražení pravého ramene a hematomy po celém těle, včetně kousnutí v oblasti levé lopatky a tato zranění si vyžádala dobu léčení a pracovní neschopnosti do jednoho měsíce,
a obviněný D. T. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 104 Tm 67/2007, který nabyl právní moci dne 3. 3. 2007, uznán vinným mj. trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 1 T 108/2006, který vykonal dne 19. 12. 2007“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a v případě obviněného D. T. též jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za to jim uložil: obviněnému D. T. podle §238 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok (to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. 101 T 111/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 To 521/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu), a obviněnému M. P. podle §238 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené R. b. p., Z. p., M., S. O., škodu ve výši 1.739,- Kč. Poškozeného D. B.odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti takovému rozsudku podal odvolání pouze obviněný D. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Krajský soud v Ostravě o něm rozhodl usnesením ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 5 To 27/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Ani s takovým rozhodnutím se obviněný nesmířil a podal proti němu prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. Š. dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že poškozený D. B. nedal v přípravném řízení souhlas s jeho trestním stíháním. Zdůraznil, že sám poškozený se o něm vyjádřil jako o svém kamarádovi, což lze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, takže by jeho (dovolatelovu) újmu pociťoval jako újmu vlastní. Je proto přesvědčen, že poškozený měl právo odepřít výpověď podle §100 tr. ř. a s ohledem na tuto skutečnost měl soud prvního stupně, příp. soud odvolací zastavit trestní řízení proti jeho osobě z důvodu uvedeného v ustanovení §223 odst. 1 tr. ř., neboť bylo nepřípustné.
Druhý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soud nalézací i soud odvolací nesprávně vyhodnotily otázku zavinění a skutek po stránce hmotně právní chybně posoudily. V té souvislosti uvedl, že k jednání, které je mu kladeno za vinu, se sice částečně doznal, avšak soudy jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Poškozeného D. B. napadl, toho velmi lituje a také se mu omluvil, nejednal však v úmyslu způsobit mu majetkovou škodu. Pokud z jeho bytu vynesl mobilní telefon a DVD přehrávač, tak jen proto, aby „nedošlo k jejich rozbití M. P.“. Namítl rovněž, že mu v řízení nebylo prokázáno, že by do domu poškozeného vnikl za současného užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, nebo že by překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jak to má na mysli odst. 2 §238 tr. zák.
V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, pokud jde o jeho osobu, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 5 To 27/2009, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dalším podáním ze dne 14. 4. 2009 obviněný prostřednictvím své obhájkyně navrhl odklad výkonu rozhodnutí. Návrh odůvodnil tím, že trest odnětí svobody z předchozích odsouzení vykonává již od září roku 2008, dosavadní výkon trestu na něj působí po psychické stránce značně tíživě a v důsledku jeho pobytu ve vězení se mu rozpadá rodina.
Konečně podáním ze dne 24. 4. 2009 dovolatel (znovu prostřednictvím své obhájkyně) sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že jej považuje za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce poukázal na to, že ze spisu nevyplývá, že by mezi poškozeným D. B. a dovolatelem byly vztahy, jaké má na mysli ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., tzn. vztahy svou hloubkou srovnatelné se vztahy rodinnými či partnerskými. Naopak z protokolu o trestním oznámení plyne, že poškozený neznal ani přesné znění dovolatelova křestního jména a označoval ho jako „známého od vidění“. Státní zástupce je proto přesvědčen, že souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dovolatele podle §163 odst. 1 tr. ř. nebyl zapotřebí.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněné námitky ve skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť jmenovaný dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním věci ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů vztahujících se k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na jeho podkladě naopak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, avšak neobsahují žádnou konkrétní hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku je chybné. Dovolatel sice namítal, že soudy jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák., takovou námitku však odůvodnil tvrzením, které bylo v rozporu se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, že nejednal v úmyslu způsobit poškozenému majetkovou škodu, resp. že do domu poškozeného nevnikl za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, nebo že by překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel ovšem uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s argumentací, že poškozený nedal v přípravném řízení souhlas s jeho trestním stíháním, takže to mělo být zastaveno podle §223 odst. 1 tr. ř. jako nepřípustné. Takový dovolací důvod sice Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněný, současně však shledal, že je zjevně neopodstatněný.
Jmenovaný důvod dovolání je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně je tak tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 nebo podle §11a, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Přestože to dovolatel ve svém podání výslovně neuvedl, obsah jeho dovolání svědčí o tom, že chtěl namítat nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Okruh trestných činů, ohledně nichž je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, je vymezen v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., přičemž trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák. jsou v něm zahrnuty. K trestnímu stíhání jejich pachatelů se však nevyžaduje souhlas každého poškozeného, ale jen takového, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď. Tak je tomu v případech upravených v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., podle něhož svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
V případě poškozeného (a současně i svědka) D. B. tak tomu v žádném případě nebylo a není. Spisový materiál nesvědčí pro závěr, že by mezi tímto poškozeným a dovolatelem existovaly takové vztahy, jaké má na mysli ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., tedy vztahy natolik hluboké, intenzivní a trvalé, které by byly srovnatelné se vztahy rodinnými či partnerskými. Z protokolu o trestním oznámení je naopak zcela evidentní, že poškozený ani neznal křestní jméno obviněného, o němž hovořil jako o „známém od vidění“. Už z toho je zřejmé, že souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dovolatele podle §163 odst. 1 tr. ř. v dané trestní věci vůbec nebyl zapotřebí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
O návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyšší spod nerozhodoval, neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě takový návrh (srov. §265h odst. 3 tr. ř.) neučinila. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a