ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.612.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 612/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 8 To 33/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 117/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 88 T 117/2008, byl obviněný P.K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 5. 11. 2008 v době kolem 5:40 hod. v B. na ulici Ž. před domem, nezjištěným způsobem vnikl do uzamčeného motorového vozidla tov. zn. VW Camp, ze kterého odcizil autorádio zn. Alpine v hodnotě 4.300,- Kč, přičemž byl přistižen majitelem O. H., který se snažil podezřelého zadržet, ten mu však utekl, po cestě odhodil batoh s odcizeným autorádiem a následně byl zadržen hlídkou Policie ČR, přičemž uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. z. 91 T 236/2005, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2006, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 7. 8. 2007 vykonal“ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci (šedého látkového batohu a křížového šroubováku s černo-červenou rukojetí o délce 20 cm). Dále mu soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil za povinnost zaplatit poškozenému O. H. škodu ve výši 4.300,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 8 To 33/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. M. H. podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Přestože v obecné rovině uvedl, že dovolání podává „proti celému výroku“, v dalším textu namítl pouze to, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Je přesvědčen, že polehčující okolnosti spočívající v jeho doznání a u soudu projevené lítosti měly být více zohledněny při stanovení výměry trestu odnětí svobody. Výchovného účelu trestu by tak bylo dosaženo i při stanovení nižší výměry trestu odnětí svobody.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 8 To 33/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 88 T 117/2008, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení a novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pod zmíněný dovolací důvod nelze podřadit námitky proti výroku o trestu, jelikož ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) je v zásadě možno napadnout rozhodnutí dovoláním pouze z jediného dovolacího důvodu, a to podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce dále uvedl, že pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl limitován druhou alternativou uplatněného dovolacího důvodu, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Jak správně uvedl ve svém vyjádření již státní zástupce, námitky proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě napadnout rozhodnutí dovoláním pouze z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obdobně přiléhavě státní zástupce poukázal na to, že pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.)
V Brně dne 18. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a