ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.960.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 960/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněných D. M., a L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 5 To 394/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 259/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. M. a L. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 T 259/2004, byli obvinění D. M. a L. M. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že:
„že jako společníci a jednatelé společnosti U., s. r. o.,
1. rozhodnutím o změně společenské smlouvy ze dne 16. 7. 1998 vložili majetek oceněný znaleckým posudkem č. 92/97 ze dne 9. 10. 1997 na částku 700.000,- Kč za každého jako nepeněžitý vklad k navýšení základního jmění a následně sepsali dne 3. 1. 2000 mezi sebou, jako prodávajícími, a společností U., s. r. o. Děčín, jako kupujícím, kupní smlouvy na tentýž majetek, kdy na tomto základě si průběžně z pokladny společnosti do května 2000 vyplatili celkové částky 253.900,- Kč pro D. M. a 237.800,- Kč pro L. M., o které účetně nechali snížit stav pokladny k datu 10. 5. 2000, přičemž za kupujícího U., s. r. o. D., v obou případech vystupoval L. M., a V. P., správci konkursní podstaty úpadce U., s. r. o., tak prodejem jejího vlastního majetku způsobili celkovou škodu 491.700,- Kč v úmyslu se obohatit,
2. po svém odvolání z funkce jednatelů U., s. r. o. D. valnou hromadou ze dne 10. 7. 2001 dali téhož dne do U. B., a. s., pobočky D., elektronickou poštou příkazy k převodu peněz z účtu společnosti U., s. r. o. D., k němuž měli ještě dispoziční právo, a to částky 120.000,- Kč na účet L. M. a částky 120.000,- Kč na účet D. M., kdy po neoprávněném převodu těchto částek, k jejichž výplatě neexistoval oprávněný závazek společnosti U., s. r. o. D., tyto peníze použili pro vlastní potřebu a způsobili tak V. P., správci konkursní podstaty úpadce U., s. r. o., škodu ve výši celkem 240.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.; za tyto trestné činy každému z obviněných uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. u každého z obviněných podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému V. P., správci konkursní podstaty úpadce U., spol. s r. o., na náhradě škody částku 731.700,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 5 To 394/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1., výroku o trestech a výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2. nezměněn, podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. u každého z obviněných podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil každému z obviněných povinnost zaplatit poškozenému V. P., správci konkursní podstaty úpadce U., spol. s r. o., částku 120.000,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.
Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. podali proti němu společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřili jej proti výroku rozsudku odvolacího soudu o jejich vině, jakož i proti rozhodnutí o uložení trestu.
Dovolatelé namítali, že pokud odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně posoudil okamžik jejich odvolání z funkcí jednatelů obchodní společnosti U., spol. s r. o., jako okamžik, kdy pozbyli dispozičního práva jednatelů společnosti, tedy k udělení pokynu k převodu peněžních prostředků z účtu společnosti, nemohli se dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Pokud totiž odvolací soud konstatoval, že pozbyli dispozičního práva jednatelů, tedy se již nenacházeli v postavení, kdy jim byla svěřena věc či jiná majetková hodnota, nemohli naplnit skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu.
Obvinění dále uvedli, že sice byli oprávněni disponovat bankovním účtem společnosti, avšak nepochybně tak neučinili. Odkázali na obžalobu a odsuzující rozsudky, které jim kladly za vinu, že dali pokyn účetní společnosti k převodu finančních částek, nikoli že převedli z účtu společnosti jakoukoli peněžitou sumu. Soudy proto měly zkoumat, zda by jejich jednání bylo možno posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., popřípadě jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., to vše ovšem za předpokladu řádně a úplně provedeného dokazování.
Dovolatelé rovněž poukazovali na svoji obhajobu v průběhu hlavního líčení, zejména na to, že s obchodní společností U., spol. s r. o., měli každý uzavřenou dohodu ze dne 2. 9. 1997 nazvanou „Dohoda o obchodních podmínkách při založení obch. spol. U., s. r. o.“, a zejména na její článek VII., který upravoval jejich odměňování jako jednatelů. Z tohoto článku vyplývá, že po prvních třech měsících měla být výše jejich platu ve výši 2 % z obratu v daném měsíci. Tvrdili, že společnost U., spol. s r. o., tento závazek vůči nim neplnila pravidelně, pokud pak dali pokyn účetní společnost U., spol. s r. o., domohli se tak pouze části svých odměn, které jim tato společnost dlužila. Tato skutečnost pak byla podle nich dobře patrna z účetnictví společnosti U., spol. s r. o. Proto také v průběhu trestního řízení navrhovali, aby bylo řádně zdokumentováno hospodaření společnosti U., spol. s r. o., neboť pouze tak by bylo patrno, jakého měsíčního obratu společnost dosahovala, následně pak by bylo možno přesně vypočíst výši jejich odměny v tom kterém měsíci. Zhodnocení hospodaření společnosti U., spol. s r. o., podle účetní a jiné dostupné dokumentace považují za podstatně objektivnější než výpovědi jednotlivých svědků, kteří se vyjadřovali pouze k dílčím problémům (svědek V. P. se prý vyjadřoval k okolnostem, o kterých si mohl učinit představu jedině na základě dokladů o hospodaření společnosti).
Obvinění odvolacímu soudu rovněž vytkli, že se jejich námitkami a výhradami, tudíž ani listinami týkajícími se hospodaření obchodní společnosti U., spol. s r.o., nezabýval a své rozhodnutí opřel výlučně o svědeckou výpověď svědka V. P., když konstatoval, že tento svědek vyvrátil obhajobu obviněných, podle které si nechali vyplatit odměny za měsíc březen 2001. Upozornili na okolnost, že odvolací soud zjevně posuzoval jiné jejich jednání než soud prvního stupně, když tento soud je chybně odsoudil za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť si měli nechat vyplatit odměny za měsíc březen 2000. Soudy prý nepostupovaly tak, jak jim ukládá §2 odst. 5 tr. ř., tedy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, proto dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
V závěru svého podání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud, pokud dospěje k závěru, že jejich dovolání je důvodné, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 5 To 394/2007, v části týkající se jejich odsouzení za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jakož i ohledně uloženého trestu za současného zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 4 T 259/2004, v části týkající se jejich odsouzení za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jakož i ohledně uloženého trestu, a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a k námitkám obviněných, že se nedopustili trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., uvedl, že v této části je dovolání obviněných zjevně neopodstatněné. Je tomu tak s přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (odkázal na obsah druhého odstavce na straně páté jeho rozsudku), podle kterého jednání obviněných ve skutečnosti s ohledem na prokázaný nedostatek pojmového znaku „svěření věci“ naplňovalo zákonem požadované znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoliv trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Ke změně právní kvalifikace však nebylo možné přistoupit, protože bylo nutné respektovat princip zákazu reformace in peius. Krajský soud v Ústí nad Labem se tak s problematikou právního posouzení zjištěného skutku vypořádal v souladu se zákonem.
Státní zástupce dále uvedl, že Nejvyšší soud je v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., povinen ověřit správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem, a nijak přitom nesmí přihlížet k těm částem dovolání, v nichž obvinění projevili nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy (odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/03 ze dne 1. 9. 2004). Námitky obviněných, že soudy nepostupovaly, jak jim ukládá §2 odst. 5 tr. ř., proto nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Tento postup navrhl také z toho důvodu, že uvedené rozhodnutí by zcela evidentně bylo možné učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, a není třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takového zákonného vymezení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek, jež obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohou obstát. Jde především o výhrady, že soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., když nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, když odvolací soud se s jejich námitkami a návrhy, ale ani listinami týkajícími se hospodaření společnosti U., spol. s r. o., nezabýval a své rozhodnutí opřel výlučně o svědeckou výpověď V. P.
Takové výhrady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelům učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, jak na to bude dále poukázáno.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obvinění uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili i námitky další, které již lze pod tento důvod dovolání podřadit. V tomto směru šlo o výhrady, že se s ohledem na přijaté závěry odvolacího soudu nemohli dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť pozbyli dispozičního práva jednatelů a tedy se již nenacházeli v postavení, kdy jim byla svěřena věc či jiná majetková hodnota, a že soudy proto měly zkoumat, zda by jejich jednání bylo případně možno posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., eventuálně jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Jakkoliv uvedenou argumentaci obviněných lze považovat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §248 odst. 2 tr. zák. pak je právně kvalifikováno jednání pachatele, který způsobí činem uvedeným v odstavci 1 tohoto ustanovení škodu nikoli malou.
Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že bylo (mimo jiné) bezpečně prokázáno, že oba obvinění svým protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že „... dali elektronickou poštou příkaz k převodu peněz z účtu … společnosti U., s. r. o., … na účet … L. M. a … na účet …D. M., kdy … tyto peníze použili pro vlastní potřebu a způsobili tak … škodu ve výši celkem 240.000,- Kč“, si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž po objektivní i subjektivní stránce naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
K odvoláním obou obviněných se věcí zabýval odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale neměl za správné a v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci právní posouzení jejich jednání ohledně skutku uvedeného pod bodem 2. výroku o vině jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Soud druhého stupně se ztotožnil s námitkami obviněných, že si přisvojili cizí věc, ovšem s ohledem na jejich odvolání z funkce jednatelů společnosti již nešlo o věc jim svěřenou, a že za tohoto stavu vykazuje jejich jednání zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.; současně však upozornil, že za tento trestný čin je stanovena vyšší trestní sazba než za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a že z důvodu odvolání podaných pouze obviněnými není možné vzhledem k zákazu reformationis in peius použitím odpovídající právní kvalifikace jejich postavení zhoršit.
Také Nejvyšší soud považuje uvedenou dovolací námitku obviněných za důvodnou. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že již soud prvního stupně při úvahách o právní kvalifikaci zjištěného jednání měl pečlivěji zkoumat, zda jednání obviněných lze posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nebo spíše jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud tak ovšem neučinil, obviněné na tuto možnost (přísnější) právní kvalifikace neupozornil a jejich zjištěné jednání posoudil jako zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., odvolací soud nemohl takové jeho pochybení napravit (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud totiž rozhodoval jen o odvolání obviněných (státní zástupce odvolání v jejich neprospěch nepodal), a proto musel respektovat zásadu zákazu reformationis in peius. Podle §259 odst. 4 tr. ř. totiž platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, který je publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. trest.).
Pro úplnost a nad rámec jinak správných úvah odvolacího soudu stran této problematiky Nejvyšší soud dodává, že trestní zákon ve druhých odstavcích výše citovaných ustanovení (§247, §248 a §250) stanoví shodně trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo trest peněžitý. V ustanovení §248 však vedle těchto dvou druhů trestů zakotvuje i možnost uložení trestu zákazu činnosti. Právě to je okolnost, pro kterou je třeba považovat toto ustanovení za mírnější, než jsou zbylá dvě. Pak ovšem použití přísnější právní kvalifikace nemohlo přicházet v úvahu ani v odvolacím řízení (srov. již citované ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.) a nepřichází v úvahu ani v řízení dovolacím (srov. ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a