ECLI:CZ:NS:2010:11.TCU.19.2010.1
sp. zn. 11 Tcu 19/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. června 2010 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny D. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, se zrušuje .
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Moldavské republiky požádala na základě čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), jejímiž smluvními státy jsou Moldavská republika i Česká republika, dopisem ze dne 3. září 2008, č. j. 7-245/08-3558, o vydání státního občana Moldavské republiky D. N., k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle čl. 187 odst. 2 písm. e) a f) trestního zákona Moldavské republiky. Trestné činnosti se měl vydávaný dopustit v podstatě tím, že v noci z 19. na 20. srpna 2006 pod mostem „R. of M. R.“ ve S., Moldavská republika, v úmyslu se obohatit, opakovaně udeřil poškozeného S. B. neznámým předmětem do hlavy, čímž mu způsobil lehká poranění – otřes mozku, ránu na čele a otevřenou ránu na rtu, a zmocnil se jeho mobilního telefonu značky Sony Ericsson a zlatého řetízku o hmotnosti 23,076 g, čímž mu způsobil škodu celkem ve výši 9 428,- LEI.
Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně dne 21. srpna 2008 pod sp. zn. 4 KZV 18/2008 u Krajského soudu v Brně návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání D. N. (dále také „obviněného“) k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání moldavského státního občana D. N., státního občana Moldavské republiky, k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro trestný čin loupeže, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, není přípustné. Důvodem pro takové rozhodnutí soudu bylo zjištění, že by vydáním obviněného do Moldavské republiky reálně hrozil zásah do jeho práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo potrestání, a to především s ohledem na podmínky v místních věznicích při výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody i úroveň dodržování lidských práv v průběhu soudního procesu a vyšetřování. Jisté pochybnosti vzbuzují také listiny předložené samotným vydávaným a výpověď otce vydávaného, nasvědčující odlišnému průběhu skutkového děje, než je ten popsaný v materiálech předložených dožadující stranou.
Ministryně spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. (ve znění do účinnosti zákona č. 457/2008 Sb.) předložila dne 15. března 2010 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že Krajský soud v Brně vyvodil ze svých zjištění o situaci v oblasti ochrany lidských práv v Moldavské republice nesprávné závěry o nepřípustnosti vydání obviněného D. N. do tohoto státu. V řízení totiž podle názoru ministryně nebylo spolehlivě prokázáno, že by závazky z úmluv o lidských právech a základních svobodách kolidovaly se závazky z Evropské úmluvy o vydávání, a že by proto měly ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky, ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. I. ÚS 752/2002, na nějž ve svém rozhodnutí odkazoval i krajský soud, prvně zmíněné závazky převážit. Krajský soud své závěry opřel o jednostranné hodnocení zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, jakož i o předběžné pozorování delegace Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání a usnesení Evropského parlamentu z května 2009. Z většiny soudem hodnocených zpráv (vyjma zprávy Českého helsinského výboru, o jejíž objektivitě ale lze mít podle názoru ministryně spravedlnosti pochybnosti) lze vyčíst i informace o zlepšujícím se stavu dodržování lidských práv v Moldavské republice, o pokrocích v obsazenosti věznic, o lepší přípravě zaměstnanců věznic, o zlepšení materiálního zabezpečení vězňů i vztahů mezi vězněnými a zaměstnanci věznic. Případy špatného zacházení s vězni a jejich týrání ustupují (jde již spíše pouze o jednotlivé případy než o trvalý jev) a zlepšují se i hygienické podmínky, v nichž jsou vězni drženi. Takové závěry vyplývají i z konečné, souhrnnější, zprávy Výboru CPT (na č. l. 143-221) o stavu dodržování lidských práv v zařízeních, kde je v Moldavské republice vykonáván trest odnětí svobody, publikované se souhlasem moldavské vlády dne 4. prosince 2008. Situace v Moldavsku je podle této zprávy Radou Evropy soustavně sledována a díky stálému tlaku a úsilí mezinárodního společenství již moldavská vláda přijala celou řadu opatření, která vedla k celkovému zlepšení stavu vězeňství. Obdobně vyznívá i zpráva Výboru CPT o stavu policejních zařízení pro zadržování osob podezřelých z trestné činnosti, pořízená v reakci na povolební nepokoje v Moldavsku v dubnu 2009, publikovaná dne 14. prosince 2009 a dostupná na internetových stránkách www.cpt.coe.int . Z té se mimo jiné podává, že v Moldavsku byl vytvořen mechanismus nezávislého monitorování policejních zařízení, který se soustřeďuje na projednávání stížností zadržených osob a jistého pokroku dosáhla Moldavská republika i při přijímání vnitrostátních právních norem potřebných k plnění závazků z Opčního protokolu k Úmluvě OSN proti mučení a jinému, krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Těmito zprávami se ale již krajský soud nezabýval a bez dalšího odmítl i záruky, které moldavská strana poskytla pro předběžné řízení obviněného i jeho řízení před soudem přípisy ze dne 3. února 2009, č. j. 7-245/08-426 (na č. l. 136 a 137), a ze dne 1. června 2009, sp. zn. 7-245/08 (č. l. 223-224). Tyto záruky přitom byly uděleny vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu a týkají se zajištění práv vymezených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména práva na spravedlivý a veřejný proces, práva na odvolání i práva na opuštění Moldavska po skončení trestního řízení. Další záruky se pak vztahují k umístění obviněného do věznice ve správě Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky, a k zajištění předání jakékoliv jeho stížnosti orgánům České republiky a jejich uvědomění o způsobu skončení trestního řízení obviněného. Dopisem ze dne 22. ledna 2010, sp. zn. 7-245/08, pak moldavská generální prokuratura poskytla pro účely vydání obviněného české straně další ujištění, a to, že konzulárním úředníkům Velvyslanectví České republiky v Kišiněvě bude bez omezení umožněno obviněného navštívit, hovořit s ním bez přítomnosti třetích osob a na svou žádost budou informováni i o průběhu řízení proti obviněnému a budou se ho moci zúčastnit. Ujištění podobného obsahu byla České republice doručena i z Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky. Dohled a kontrolu dožádaného státu ve státě dožadujícím přitom považuje za dostatečnou garanci i Evropský soud pro lidská práva, který se k této problematice vyjádřil mimo jiné v rozhodnutí M. Gasaev proti Španělsku (č. 48514/06). Pokud jde o tvrzení obviněného, že se necítí být vinen a naopak on sám je poškozeným, ani krajským soudem provedené dokazování v tomto směru nemůže nic změnit na závěru, že vydání obviněného nestojí v cestě žádné překážky. Otázka viny obviněného nemůže být tuzemským soudem řešena, neboť tato otázka je výhradně předmětem posouzení moldavských orgánů.
Ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008 a podle §397 odst. 1 tr. ř. (ve znění před účinností zákona č. 457/2008 Sb.) sám rozhodl tak, že vydání obviněného D. N. pro trestný čin loupeže podle §187 odst. 1, 2 písm. e) a f) trestního zákona Moldavské republiky, jehož se měl dopustit tím, že v noci z 19. na 20. 8. 2006 v městě S., Moldavsko, v úmyslu se obohatit a přivlastnit si věci patřící S. B., použil neznámý předmět a udeřil S. B. do hlavy, způsobil mu tak lehkou újmu na zdraví, odcizil mu mobilní telefon a zlatý řetízek a způsobil tak škodu ve výši 9 428,- Lei, je přípustné. Dále navrhla, aby byl obviněný podle §396 odst. 1 tr. ř. vzat do předběžné vazby; důvod předběžné vazby spatřuje ministryně v možném útěku obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministryně spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání – sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).
Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení ; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné, neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.).
Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána. V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu ve skutečnosti nezabýval. Rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009). Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v moldavských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání tak nemá a ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu.
V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, jež jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou z velké většiny členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva a Výbory CPT), jenž jednak umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Moldavská republika, jenž je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.
V posuzované věci soud v podstatě založil své rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného výlučně na zprávách nevládních organizací a na zprávách Ministerstva zahraničních věcí České republiky a Ministerstva vnitra České republiky, z nichž ovšem vyplývá pouze tolik, že stav moldavského vězeňství není příliš uspokojivý (podmínky výkonu vazby a výkonu trestu v moldavských věznicích nejsou příznivé a s vězni není dobře zacházeno). Jinak řečeno soud v posuzovaném případě dospěl k závěru o nepřípustnosti vydání obviněného na základě obecných (a jak správně poukazuje ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku ještě ne zcela aktuálních) zjištění o stavu dodržování lidských práv v moldavských věznicích, aniž by si opatřil jakékoliv podklady k posouzení otázky, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod také hrozí přímo obviněnému N., a to i s přihlédnutím k povaze stíhané trestné činnosti. Za takový podklad lze přitom jen stěží považovat zprávu Českého helsinského výboru ze dne 2. prosince 2008, z jejíhož obsahu je patrno, že informace o bezprostředně hrozícím nebezpečí na lidských právech a svobodách obviněného D. N., tato nevládní organizace získala toliko zprostředkovaně od příbuzných vydávaného. Podkladem pro rozhodnutí soudu pak nemohou být ani zjištění učiněná z obviněným předložených listin o jeho zraněních a o trestním oznámení na osobu údajně poškozenou jeho trestním jednáním ani výslech jeho otce, vše zpochybňující účast obviněného na extradičním trestném činu. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že krajský soud překročil hranice své věcné příslušnosti, když se místo podmínkami přípustnosti vydání obviněného zabýval otázkou jeho viny trestným činem, pro nějž je vydání žádáno. Posouzení takové otázky soudům ve vydávacím řízení nepřísluší; řešení takových otázek je ve výlučné kompetenci orgánů dožadujícího státu.
Naopak z obsahu spisu je zřejmé, že se soud v podstatě vůbec nezabýval (pomineme-li lakonické shrnutí v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, že doplňkové informace nemohly na hodnocení dodržování lidských práv v Moldavské republice nic změnit) obsahem ujištění poskytnutých dožadujícím státem, tj. Moldavskou republikou dne 3. února 2009 a 2. června 2009 a nehodnotil je tak, jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Podstatou těchto ujištění dožadujícího státu je přitom příslib Moldavské republiky, že obviněnému budou v trestním řízení poskytnuta všechna práva vymezená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. mimo jiné že jeho trestní věc bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, že obviněný bude považován za nevinného, dokud jeho vina nebude zákonným způsobem prokázána nebo, že obviněný bude moci uplatnit své právo na obhajobu. Obviněnému bude také umožněno opustit Moldavskou republiku poté, co bude jeho trestní věc skončena. Obsahem dalšího ujištění z moldavské strany je pak příslib umístění obviněného ve věznici pod správou Ministerstva spravedlnosti Moldavské republiky (ty hodnotí vesměs pozitivně i zpráva CPT zpracovaná po předběžném pozorování delegace na č. l. 125 – 135, i zpráva Výboru CPT ze dne 4. prosince 2008, s nimiž pracoval i krajský soud), a ubezpečení, že Ministerstvu spravedlnosti České republiky budou předány informace o jakékoliv stížnosti obviněného a o skončení jeho trestního řízení. O snaze zajistit obviněnému co nejlepší podmínky při projednávání jeho trestní věci svědčí i další dvě ujištění moldavských orgánů – dopis Generální prokuratury Moldavské republiky ze dne 22. ledna 2010, sp. zn. 7-245/08, a dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. února 2010, sp. zn. 06-2/1266, na něž ve svém opravném prostředku poukazuje ministryně spravedlnosti, a jež byla Nejvyššímu soudu předložena společně s jejím opravným prostředkem. Obsahem těchto dopisů je v podstatě ujištění, že českým konzulárním úředníkům bude umožněno navštívit zařízení, v němž bude omezena svoboda obviněného a hovořit s ním bez přítomnosti dalších osob. Na žádost budou moci být čeští konzulární zástupci informováni o stavu trestního řízení obviněného a budou se ho moci i zúčastnit. Lze přitom přisvědčit tvrzení ministryně spravedlnosti, že takovéto garance považuje pro účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této otázky dotkl v rozhodnutí ze dne 17. února 2009, č. 48514/06, ve věci Gasaev proti Španělsku.
Takovými podklady se však krajský soud blíže nezabýval a proto nelze ani zjistit, jak na tyto skutečnosti nahlížel. Je ovšem evidentní, že tyto skutečnosti soud v rámci rozhodování o přípustnosti vydání obviněného D. N. do Moldavské republiky v podstatě nehodnotil, a proto jeho závěry o nepřípustnosti vydání obviněného s ohledem na možnost ohrožení jeho lidských práv a svobod jsou přinejmenším předčasné.
Z těchto důvodů byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze 20. srpna 2009, sp. zn. 1 Nt 218/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení nemohl ve věci sám rozhodnout, a proto přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda pro vydání D. N. k trestnímu stíhání do Moldavské republiky jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání.
V této souvislosti Nejvyšší soud však připomíná, že obviněný byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu. Pokud by se již nepodařilo jej zajistit pro účely vydávacího řízení (např. z důvodu, že již není na území České republiky), pak soud nemůže rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti vydání, ale v takovém případě by musel návrh státního zástupce zamítnout (srov. č. 26/1996 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík