ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1224.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1224/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 19. února 2010, o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2009, sp. zn. 6 To 3/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 8/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 34 T 8/2001, byl obviněný J. K. uznán vinným z dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. ve stadiu pokusu a za to byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §60a odst. 1, 2 a §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu v trvání 5 (pěti) roků. Týmž rozsudkem byli podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby spoluobvinění Ing. J. B. a J. D.
Tento rozsudek napadli obviněný J. K. a státní zástupce v neprospěch všech obviněných, odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl rozsudkem tak, že obviněného J. K. uznal vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsoudil ho podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle §39a písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 (pěti roků). Podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc obviněných Ing. J. B. a J. D. ve výroku, jímž byli podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 2 KZv 58/98, vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obviněného J. K. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění se obviněný shora uvedeného jednání dopustil tím, že jako jediný společník a jednatel s. r. o. K. R. p. R., registrován u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, okr. Vsetín, k daní z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím od 1. 1. 1993, jejím jménem podával daňová přiznání, jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a neoprávněně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na úkor českého státu takto: a) dne 25. 9. 1995 v R. p. R., okr. V. získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce srpna 1995 nadměrný odpočet této daně ve výši 2.163.607,- Kč z faktur číslo … a … ve prospěch M. T. U., s. r. o., Z. h., na jejichž základě měl zaplatit této společnosti hodnotu textilního zboží ve výši 11.858.400,- Kč, včetně DPH, které mělo pocházet od řetězce firem M., B. M. O. - M. B., K. - C. F. G., s. r. o., O. – M. T. U., s. r. o., Z. h. a K., s. r. o., R. p. R., kdy zboží mělo být vyvezeno posledně jmenovanou firmou do L. firmě W. A. J., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale na základě písemných materiálů byl vyplacen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.138.400,- Kč,
b) dne 25. 10. 1995 v R. p. R., okr. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září 1995 nadměrný odpočet této daně ve výši 2.340.706,- Kč z faktury číslo … ve prospěch A. C., s. r. o., O., na jejímž základě měl zaplatit této společnosti hodnotu textilního zboží ve výši 12.962.500,- Kč včetně DPH, které mělo pocházet od firmy M., B. M. O., kdy zboží mělo být vyvezeno s. r. o. K. R. p. R. do L. firmě W. A. J., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale na základě písemných materiálů byl vyplacen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.337.500,- Kč,
c) dne 22. 12. 1995 v R. p. R., okr. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu 1995 nadměrný odpočet této daně ve výši 2.466.031,- Kč z faktury číslo … ve prospěch P. V., B., na jejímž základě měl zaplatit tomuto podnikateli hodnotu zboží – užitkového skla ve výši 13.501.740,- Kč včetně DPH, kdy zboží mělo být vyvezeno s. r. o. K. R. p. R. do L. firmě S. L., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.466.031,- Kč nebyl vyplacen v důsledku zahájeného vytýkacího řízení ze strany finančního úřadu,
d) dne 25. 1. 1996 v R. p. R., okr. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosince 1995 nadměrný odpočet této daně ve výši 2.466.594,- Kč z faktur číslo …, …, …, …, … a …, ve prospěch P. V., B., na jejichž základě měl zaplatit tomuto podnikateli hodnotu zboží – užitkového skla ve výši 13.025.317,80 Kč včetně DPH, kdy zboží mělo být vyvezeno s. r. o. K. R. p. R. do L. firmě S. L., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale upravený nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 2.348.828,- Kč nebyl vyplacen v důsledku zahájeného vytýkacího řízení ze strany finančního úřadu,
e) dne 25. 4. 1996 v R. p. R., okr. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce března 1996 nadměrný odpočet této daně ve výši 5.087.901,- Kč za faktury číslo … ve prospěch V. W., s. r. o., B., na jejímž základě měl zaplatit této společnosti hodnotu zboží – skleněných výrobků ve výši 28.211.662,90 Kč včetně DPH, které mělo pocházet od řetězce firem M., s. r. o., P. – V. W., s. r. o., B., a K., s. r. o., R. p. R., kdy zboží mělo být vyvezeno s. r. o. K. R. p. R. do L. firmě S. L., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale upravený nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5.087.351,- Kč nebyl vyplacen v důsledku zahájeného vytýkacího řízení ze strany finančního úřadu,
f) dne 28. 5. 1996 v R. p. R., okr. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch podal u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce dubna 1996 nadměrný odpočet této daně ve výši 5.321.297,- Kč z faktury číslo … ve prospěch A., a. s., Z., na jejímž základě měl zaplatit této společnosti hodnotu zboží – skleněných výrobků ve výši 29.512.480,80 Kč, včetně DPH, které mělo pocházet od řetězce firem M., s. r. o., R. p. R., kdy zboží mělo být vyvezeno s. r. o. K. R. p. R. do L. firmě S. L., přičemž celý obchod byl fiktivní a k dodávkám nedošlo, ale upravený nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5.321.923,- Kč nebyl vyplacen v důsledku zahájeného vytýkacího řízení ze strany finančního úřadu,
kdy svým jednáním způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem v Rožnově pod Radhoštěm škodu ve výši 4.475.900,- Kč a pokusil se o další způsobení škody ve výši 15.224.133,- Kč, čímž došlo k porušení ustanovení §19 odst. 1, 2 a §12 odst. 2 písm. a) – i) zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o dani z přidané hodnoty.
Pro úplnost je nutno dodat, že trestní věc obviněného J. K. byla již jednou projednávána v odvolacím řízení, konaném před Vrchním soudem v Olomouci, který svým usnesením ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 79/2004, původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 34 T 8/2001, v celém rozsahu zrušil a z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo krajskému soudu uloženo doplnit dokazování výslechy svědků, kteří byli specifikováni v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že v tomto směru byly závazné pokyny odvolacího soudu krajským soudem plně respektovány a dokazování bylo skutečně doplněno v rozsahu požadovaném odvolacím soudem.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 22. července 2009. Obviněný podal dovolání do výroků I a II napadeného rozsudku odvolacího soudu z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, do výroku IV, kterým bylo zamítnuto odvolání odsouzeného, pak z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Obviněný namítá, že nebyly dány podmínky pro zamítnutí jím podaného odvolání, protože přezkoumávaný odsuzující rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný a jeho závěry vycházely z absolutně neúčinných důkazů, za něž obviněný označuje výslechy pracovníků finančního úřadu a celního úřadu, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti, přičemž soud druhého stupně výsledky takto vadného dokazování převzal. V souvislosti s výslechy pracovníků finančních orgánů se obviněný podrobněji zabýval problematikou jejich výslechů ve vztahu k ustanovením zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Obviněný soudům vytýká, že se nezabývaly obsahem mimotrestních norem upravujících otázku daně z přidané hodnoty.
Obviněný má za to, že odvolací soud použil nesprávnou právní kvalifikaci, podle jeho názoru skutek popsaný v jeho rozsudku není trestným činem, kterým byl uznán vinným. Namítá, že pouze čtyři z šesti jednání pojatých do skutkových vět rozsudku [písm. a) až f)] nebyla podle odvolacího soudu dokonána. Míní, že tresty uložené rozsudkem odvolacího soudu jsou nepřiměřené a neodpovídají požadavkům fair procesu, a to v souvislosti s délkou řízení a předchozí rozhodovací činností krajského soudu. Porovnává výměru nyní uloženého trestu se sankcí obsaženou v prvním odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu z roku 2003.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2009, č. j. 6 To 3/2009-3795, tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 34 T 8/2001-3694.
K dovolání se vyjádřila nevyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolací námitky obviněného jsou v zásadě pouze opakováním fragmentů jeho dosavadní obhajoby, a z valné většiny odzněly již v podaném odvolání. Zejména to platí o úvahách obviněného týkajících se přiměřenosti uložených trestů v porovnání s dobou, po niž trvalo trestní řízení v této trestní věci. Podle státního zástupce vrchní soud na základě podaných odvolání věc pořádně prozkoumal a v rámci tohoto přezkumu se mimo jiné obsáhle zabýval rovněž mírou užité trestní sankce, vysvětlil důvody jejího zpřísnění (odlišná právní kvalifikace) a také detailně rozebral důvody prodlev v průběhu řízení po podání obžaloby. Státní zástupce souhlasí s jeho závěry. Dále uvádí, že trest uložený obviněnému nevybočuje ze zákonného rámce ani s přihlédnutím k judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu, které v extrémních případech tohoto druhu přikročily k moderaci trestní sankce, zejména pokud došlo k výrazným průtahům na straně orgánů činných v trestním řízení a o takovou výjimečnou situaci se v dané trestní věci nejedná. K námitce obviněného týkající se fair procesu státní zástupce poznamenal, že i obviněný by se měl vůči orgánům činným v trestním řízení chovat fair a zdržet se obstrukčních jednání vedoucích ke značným průtahům řízení, jaké na straně obviněného popisuje v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci. Podle státního zástupce dovolateli lze přisvědčit v tom, že přiléhavější citace zákonných ustanovení v právní větě výroku o vině by mohla např. znít tak, že se obviněný dopustil „trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.“, jak zní obvykle formulace právní věty v obdobných případech, a že vysvětlení právní kvalifikace odvolacím soudem na str. 19 rozsudku nevyznívá zcela přesvědčivě, neboť přehlíží dokonanou část předmětného trestného činu. Tato vada nemá žádný reálný vliv na správnost rozhodnutí jako takového, neboť soud v právní větě správně citoval ta ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákona, jejichž aplikace připadala v úvahu.
Podle státního zástupce nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že je napadené rozhodnutí zatíženo nějakým rozporem mezi popisem skutku a právní větou – naopak, skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou v naprostém souladu, a proto této námitce dovolatele nelze přisvědčit. Za důvodné státní zástupce nepovažuje ani výhrady dovolatele proti tomu, že se soudy nezabývaly speciální právní úpravou regulující problematiku daně z přidané hodnoty. Ve skutkovém ději žádné ustanovení daňových norem samo o sobě nehrálo rozhodující roli, neboť zatímco finanční úřad postupoval v souladu se zákonnou úpravou, byl to obviněný, kdo se podvodným jednáním snažil vylákat od správce daně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, na který mu nikdy nevznikl nárok, protože obchody, jimiž vznik nároku obviněný dokládal, se neuskutečnily, a částky uvedené ve fiktivních dokladech obviněný nezaplatil, takže mu na základě vrácení nadměrného odpočtu DPH nevznikl právní nárok. Přitom je zcela nerozhodné, zda nějaké zboží v té době obviněný do zahraničí vyvezl nebo ne, protože s těmito případně reálnými obchody neměly doklady předložené finančnímu úřadu v rámci předmětného skutku vůbec nic společného.
Zbývající argumenty vyjádřené v dovolání obviněného se týkají procesu dokazování, čili otázek skutkových, resp. procesních, jež nejsou pokryty žádným ze zákonných dovolacích důvodů, a v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiných důvodů, než které jsou vyjmenovány v §265b odst. 1 tr. řádu. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupce uvedl, že ani jeden ze zbývajících deklarovaných důvodů nebyl v napadeném rozhodnutí identifikován, přičemž rozsudek Vrchního soudu v Olomouci netrpí žádnou další vadou, jež by mohla zakládat jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně nevykazuje žádné nedostatky, jež by mohly zakládat deklarované důvody dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované popřípadě jiné rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1 písm. a), h) tr. řádu/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu/.
Podle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, proto bylo nutno dále posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují zákonem stanovený důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K obviněným uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno uvést, že uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, o které se tento dovolací důvod opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S ohledem na uvedené nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit ty námitky, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a námitky údajných procesních vad důkazního řízení. Za takové lze označit ty námitky, které směřují proti výslechům pracovníků finančního a celního úřadu, kteří podle obviněného nebyli zproštěni mlčenlivosti a soud druhého stupně převzal výsledky takto vadného dokazování. Jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné k této námitce uvést, že z ustanovení §24 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. jednoznačně plyne, že povinností zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat v trestním řízení, jestliže je to třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že v souvislosti s daňovým řízením byl spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (event. jiný v tomto ustanovení uvedený trestný čin). V této situaci soudu nic nebrání předvolat a vyslýchat pracovního správce daně i ke skutečnostem ohledně, kterých má jinak povinnost mlčenlivosti, pokud se týkají soudem projednávaného daňového trestného činu.
Právní názor k této otázce předložený dovolatelem považuje Nejvyšší soud za účelový a nesprávný, nemající oporu v zákoně.
V obecné rovině je nutno uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. se dopustí, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1 (tj. daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná povinná platba), způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Relevantní námitkou je námitka obviněného, že právní kvalifikace pojatá odvolacím soudem do jeho rozsudku ze dne 16. 4. 2009 není přiléhavá k jednání vymezenému ve skutkových větách výroku o vině, protože jednání obviněného bylo napadeným rozsudkem kvalifikováno jako trestný čin podle ustanovení §148 odst. 2 a 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ačkoliv pouze 4 z 6 jednání, pojatých do skutkových vět rozsudku [písm. a) až f)] nebyla podle odvolacího soudu dokonána.
Tuto námitku shledal Nejvyšší soud nedůvodnou. Vrchní soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí správně kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Opodstatněně dospěl k závěru, podle něhož škoda způsobená jednáním obžalovaného nepřesáhla hranici pěti miliónů korun, která je hraničním kritériem pro rozlišení mezi škodou velkého rozsahu a značnou škodou, a jeho jednání bylo současně vedeno záměrem způsobit škodu velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.), která by již výrazně přesahovala hranici pěti miliónů Kč, v důsledku čehož byly naplněny předpoklady posouzení jeho jednání jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. Vrchní soud v této souvislosti plně respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce vztahu dokonaného a nedokonaného trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 833/2005, č. 36/2006 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek NS): „Jestliže úmysl pachatele trestného činu podvodu směřoval ke způsobení značné škody na cizím majetku, pak i v případě, že skutečně vzniklá škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nedosáhla značné škody (§89 odst. 11 tr. zák.), je nutno takový čin za splnění dalších podmínek posoudit jako pokus trestného činu podvodu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný (srov. rozhodnutí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.).“ Obviněným uplatňovaný rozpor mezi popisem skutku a právní větou Nejvyšší soud neshledal proto důvodným.
Dále Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného, jimiž zpochybnil přiměřenost uloženého trestu s poukazem na dosavadní délku trestního řízení v jeho věci.
Takové výhrady nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Jak je patrné z rozsudku odvolacího soudu, obviněnému byl za výše uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let. Přitom obviněnému hrozil podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody až na 12 let. Odvolací soud se podrobně zabýval trestní sankcí vzhledem k délce trestního řízení. V odůvodnění vysvětlil hlediska, jimiž se řídil při uložení trestu (viz str. 20 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 6 To 3/2009). Vzhledem k celkové délce trestního řízení byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem pro trestný čin podle §148 odst. 4 tr. zák., jinak by bylo nutno s ohledem na stupeň společenské nebezpečnosti uložit trest o dva až dva a půl roku vyšší.
Podle zákonné dikce je trest odnětí svobody přípustným druhem trestu. Obviněnému tedy nebyl uložen ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči výměře trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani podle jiných alternativ ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska proto neobstojí ani tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů nezohlednily v uložených trestech nepřiměřenou délku trestního řízení. Přitom délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou (podle zák. č. 140/1961 Sb.) žádnými výslovně stanovenými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání.
Pokud jde o námitku obviněného, že vyměřený trest neodpovídá kritériím fair procesu, Nejvyšší soud s poukazem na spisový materiál (zejména str. 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku) přisvědčuje odvolacímu soudu, že vzhledem k délce průtahů zaviněných obviněnými popřípadě jejich obhájci z důvodu nemoci či čerpání dovolené, nebyly průtahy zapříčiněné postupem krajského soudu natolik zásadní, aby mohlo být přistoupeno k aplikaci mírnějšího ustanovení trestního zákona při právní kvalifikaci jednání obviněného a současně k uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, jakožto institutů, jimiž mělo být kompenzováno porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Obviněný dále uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b) d) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacího soudu, a tudíž nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný shledal v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich naplnění. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci netrpí ani žádnou další vadou, jež by mohla zakládat jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného J. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud rozhodnutí v předmětné věci učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman