ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1337.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1337/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. května 2010 dovolání P. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 367/2007 ze dne 20. 12. 2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 2 T 70/2004 ze dne 17. 3. 2006 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. března 2006, sp. zn. 2 T 70/2004, byl obviněný P. T. uznán vinným trestnými činy pod bodem I. zanedbáním povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., pod bodem II. zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a pod bodem III. zanedbáním povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl dle §213 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody (ve výroku rozsudku nesprávně uvedeno souhrnný trest) v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 247/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body I. a III. napadeného rozsudku. Výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (skutek uvedený pod bodem II. napadeného rozsudku) nebyl zrušením dotčen. Odvolací soud zrušil rovněž celý výrok o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal v bodě I. vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a v bodě III. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a za tyto trestné činy a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (bod II. zrušením nedotčený) mu podle §213 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to v rozsahu odpovídajícímu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dne 17. 7. 2007 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 9 To 247/2006, v celém rozsahu zrušil, spolu s ním rovněž všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze ve veřejném zasedání věc opětovně projednal a rozsudkem sp. zn. 9 To 367/2007 ze dne 20. 12. 2007, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. v dané věci sám rozhodl tak, že uznal obv. P. T. vinným
I. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 blíže neuvedeného odstavce tr. zák. (jedná se o písařskou chybu, neboť z odůvodnění vyplývá, že tento skutek byl kvalifikován dle §213 odst. 1 tr. zák.) a
II. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy mu podle §213 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu dále byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu rovněž byla uložena povinnost, aby během vymezené zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Současně podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby OSZ pro Prahu 3 ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. Zt 500/2003, pro skutek ad III., který spočívá v tom, že v době od června 1999 do 31. 3. 2002 včetně, kdy oprávněná nastoupila do zaměstnání, úmyslně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své manželce A. T., ačkoliv mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 9 C 245/96, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 354/98, nabyl právní moci dnem 1. 6. 1999 ve výši 5.000,- Kč, splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživu manželky částku nejméně 175.000,- Kč, kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný předmětných trestných činů dopustil tím, že:
I. v době od ledna 2002 do července 2003 včetně, vyjma částky 500,- Kč, kterou zaslal v červenci 2003 na sporožirový účet matky nezletilého, v P., ani jinde úmyslně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezl. synovi P. T., k rukám matky A. T., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona a navíc mu byla stanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96, ve výši 3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem, a za uvedené období dluží na výživném částku 55.900,- Kč, čímž úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného,
II. v době od srpna 2003 do ledna 2004 včetně, vyjma toho, kdy na účet matky nezletilého zaslal v měsících srpen, září, listopad a prosinec 2003 po 500,- Kč, v Praze 3 ani jinde, řádně nepřispíval na výživu svého syna nezl. P. T., k rukám matky, ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona. Navíc mu byla stanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96, ve výši 3.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném částku 16.000,- Kč, čímž úmyslně nesplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 9 To 367/2007, podal obviněný P. T. prostřednictvím svého obhájce dne 9. 6. 2008 podrobně odůvodněné dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. b), c), d), e), g) a k) tr. ř. K jednotlivým důvodům uvádí následující.
S odkazem na dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, konkrétně dne 20. 12. 2007 odvolací senát, proti jehož předsedkyni JUDr. Evě Burianové písemně podal den před konáním veřejného zasedání dne 19. 12. 2007 námitku podjatosti. O této námitce téhož dne rozhodl tento senát tak, že ji dle ust. §31 odst. 1 tr. ř. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal dne 11. 1. 2008 stížnost. Tou se zabýval Vrchní soud v Praze, který dne 21. 2. 2008 vydal rozhodnutí sp. zn. 1 To 8/2008, ve kterém tuto stížnost dle ust. §148 tr. ř. zamítl. Tímto byly dle dovolatele naplněny obě kumulativní podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Mimo toho dovolatel dodal, že negativní vztah předsedkyně senátu JUDr. Burianové je dostatečně zdokumentován v samotném odůvodnění rozhodnutí o námitce podjatosti ze dne 20. 12. 2007, ze kterého je zřejmé, že vznesené námitky JUDr. Burianová pojala velmi osobně, neboť právní názory dovolatele označuje jako „urážlivé“ či za „nehoráznost“. Obviněný rovněž poukazuje na fakt, že prokazatelná pochybení JUDr. Burianové, za které byla předsedkyni senátu vyslovena výtka, jsou jí samotnou v rozhodování o námitce podjatosti výslovně popírána. Z toho pak vyvozuje, že JUDr. Burianová nejspíš nepřípustným způsobem usilovala o ovlivnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 21. 2. 2008 rozhodoval o jeho stížnosti proti zamítavému rozhodnutí soudu II. stupně o námitce podjatosti sp. zn. 1 To 8/2008, a to tak, že Vrchnímu soudu v Praze zatajila veškeré skutečnosti, které se týkaly kárného řízení s ní vedeného (v souvislosti s průběhem a výsledky řízení o jejím chování během veřejného zasedání dne 12. 12. 2007). Dovolatel má za to, že tímto postupem došlo k vážnému porušení nezávislosti soudního rozhodování a dodává, že zmíněné důkazy (konkrétně – jeho stížnost spojená s návrhem na kárné řízení ze dne 7. 1. 2008, přípis místopředsedy Městského soudu v Praze pro věci trestní JUDr. Horkého, sp. zn. St 13/2008, záznam o průběhu a výsledku projednání kárného provinění soudkyně JUDr. Burianové) nebyly ve spise 9 To 367/2007 dne 7.5. 2008 (tj. dne, kdy do spisu nahlížel) vůbec nalezeny.
Dále dovolatel odkazuje na dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a v rámci něho uvádí, že dlouhodobě trpí vadou sluchu, kterou dle svého tvrzení zdokladoval lékařskou zprávou, a proto je přesvědčen o tom, že vzhledem k tomuto zdravotnímu postižení mu měl být dle ust. §36 odst. 2 a ust. §36a odst. 1 písm. c) tr. ř. ustanoven obhájce. Pokud tedy soud na základě této zprávy vyvodil závěr, že podmínky pro nutnou obhajobu ve smyslu výše uvedených ustanovení splněny nejsou, jedná se o nesprávný právní názor. Předsedkyně senátu JUDr. Burianová řešila nastolený problém nedůstojným křikem a stavěním dovolatele „na hanbu“, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na nutnou obhajobu. V této souvislosti rovněž uvádí, že o důvodech nepřítomnosti svého tehdejšího obhájce JUDr. Arnošta Vodičky, CSc., soud předem písemně informoval, když současně vyjádřil svoji vůli být v jednání před soudem právně zastoupen. Soud však dál činil procesní úkony a nakonec při hlavním líčení dne 20. 12. 2007 rozhodl v jeho nepřítomnosti i v nepřítomnosti obhájce. Dle dovolatelova přesvědčení tak došlo k jednoznačnému porušení jeho práva na obhajobu.
Následně odkázal na naplnění dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v postupu odvolacího soudu, který před veřejným zasedáním písemně informoval o důvodech své nepřítomnosti, stejně jako o důvodech nepřítomnosti svého obhájce a současně požádal o odročení veřejného zasedání, tomu však tento soud nevyhověl, v důsledku čehož porušil právo obviněného, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Předmětné veřejné zasedání se tak konalo nejen v nepřítomnosti jeho i obhájce, ač v případech nutné obhajoby hlavní líčení bez přítomnosti obhájce konat nelze. Mimo to nebyl obviněný k veřejnému zasedání dle ust. §63 odst. 1 písm. a) tr. ř. ani předvolán, čímž nebyla splněna ani jedna z kumulativních podmínek, které ust. §202 odst. 2 a 4 tr. ř. stanoví jako předpoklad pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obžalovaného.
Dále obviněný podal dovolání na základě dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a v této souvislosti upozorňuje na to, že ačkoliv mu bylo obvinění pro neplacení výživného sděleno až dne 22. 7. 2003, soudy obou stupňů jej uznaly za tento trestný čin vinným v bodě III., a to za období přede dnem 22. 7. 2000. Toto trestní stíhání však bylo ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné a mělo být zastaveno z důvodu promlčení trestnosti – viz. §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. Dále dovolatel upozorňuje na fakt, že v daném případě už přípravné řízení trpí (touto výše popsanou nezhojitelnou) vadou, se kterou se ani soudy I. a II. stupně náležitě nevypořádaly a v důsledku toho porušily jeho právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Obviněný rovněž podal dovolání na základě dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci kterého uvedl tyto námitky:
a) Výroky o trestu ad I. a II. v napadeném rozsudku soudu II. stupně dle dovolatele nemohou obstát z důvodu vady výroku o vině. Za podklad tohoto výroku totiž označily oba soudy nižšího stupně usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 Nc 33/1996 ze dne 27. 2. 1997, kterým byla obviněnému uložena povinnost platit výživné na nezletilého ve výši 3.000,- Kč měsíčně. Nicméně této povinnosti byl dovolatel zcela zbaven, a to usnesením Okresního soudu v Liberci, sp. zn. Nc 886/2001 na č.l. 1258, a to s účinností od 5. 11. 2001. Dále upozorňuje na fakt, že ve spisu není založen žádný písemný důkaz, který by zrušil či pozměnil toto usnesení Okresního soudu v Liberci. Dovolatel se domnívá, že subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy může nastat až od okamžiku, kdy je tato povinnost uložena soudním rozhodnutím. Považuje tedy za nesporné, že tato povinnost byla s účinností od 5. 11. 2001 dovolateli zrušena. Dle jeho názoru na výše uvedeném nic nemění ani rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 19. 11. 2002 (na č.l. 1258), neboť se vztahuje ke zcela jinému návrhu dovolatele. Z výše uvedeného pak vyvozuje závěr, že v době od 5. 11. 2001 následkem zrušení povinnosti platit výživné na nezl. syna P. nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu ad I. a ad II., která je jeho obligatorním formálním znakem a z důvodu její absence se nelze zabývat ani materiálním znakem trestného činu. Trestnost činu je možné hodnotit jen při naplnění všech formálních znaků.
b) Dovolatel poukazuje na skutečnost, že ve spise jsou (na č.l. 127 – 131) založeny kopie šesti šeků, které dokladují zaplacení finančních obnosů v různé výši matce nezletilého P. T. a dále poštovní poukázkou částky 100,- a 500,- Kč. Součtem všech těchto částek získá soud celkovou částku ve výši 137.200,- Kč, což je celková suma, kterou zaplatil k rukám matky nezl. P. za období od ledna do července 2003. Ze součtu dlužných částek pak dovozuje fakt, že uvedená suma, kterou uhradil při povinnosti platit 3.000,- Kč měsíčně, pokrývá období téměř 46 měsíců. Dále obviněný akcentuje fakt, že v situaci, kdy byl zbaven povinnosti platit výživné na nezletilého syna, a to rozhodnutím Okresního soudu v Liberci s účinností od 5. 11. 2001, měl k tomuto datu na výživném „přeplatek“ ve výši 35.200,- Kč. Z toho usuzuje, že pokud byl rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 367/2007 ze dne 20. 12. 2007, uznán vinným, byl závěr soudu nesprávný, neboť svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy jednoznačně nenaplnil.
c) Následně odvolací soud rovněž nerespektoval a neřídil se právními názory Nejvyššího soudu ČR, obsaženými v rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 349/2007 ze dne 17. 7. 2007, a omezil se pouze na mechanické převzetí některých výroků z rozhodnutí Nejvyššího soudu, které měly dle názoru dovolatele posloužit spíše jako ukázka aplikace právního názoru. Zvláště pak akcentuje, že soud II. stupně v potřebném rozsahu nedoplnil dokazování tak, jak mu Nejvyšší soud ČR uložil.
d) Dále dovolatel uvádí, že při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy dle §213 tr. zák. jsou orgány činné v trestním řízení povinny samostatně posoudit otázku konkrétní výše soudem stanoveného výživného. V tomto ohledu nejsou orgány činné v trestním řízení vázány rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení. Pokud se tedy tento orgán v otázce výše výživného od závěru rozhodnutí vydaného v rámci občanskoprávního řízení odchýlí, jsou jeho závěry rozhodné i pro aplikaci ust. §214 tr. zák. o účinné lítosti. V návaznosti na uvedené se dovolatel cítí být poškozen tím, že mu bylo postupem soudu I. stupně znemožněno využít institutu účinné lítosti. Argument tohoto soudu, že „si měl dlužnou částku spočítat sám“ obviněný odmítá.
e) Na závěr tohoto oddílu ještě dovolatel uvádí, že rozhodnutí Městského soudu v Praze lze vytknout nesprávné hmotněprávní posouzení trestného činu v tom smyslu, že soud nepostupoval v souladu s ust. §33 písm. e) tr. zák., když jako polehčující okolnost zohlednil pouze dosavadní bezúhonnost obviněného . Dle jeho názoru měl městský soud přihlédnout i k tomu, že byl po dlouhou dobu pod vlivem tíživých poměrů, které spočívaly v tom, že po dobu několika let neměl žádné informace o tom, kde a v jakých poměrech se nachází jeho syn, ačkoliv jako otec dítěte měl právo na pravidelný styk se synem (viz. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 Nc 33/1996 ze dne 27. 2. 1997), což matka nezletilého nikdy nerespektovala, nepodávala mu ani informace o nezletilém a zdržovala se s ním na neznámém místě.
Posledním dovolacím důvodem, na který dovolatel ve svém podání odkazuje, je ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v následujících skutečnostech.
a) Náležitosti výrokové části napadeného rozsudku a jeho jednotlivé výroky nejsou v souladu s ust. §120 odst 1 písm. c) a odst. 2 a 3 tr. ř. a §122 odst. 1 tr. ř. V kontextu těchto ustanovení dle tvrzení dovolatele v napadeném rozsudku chybí správné osobní údaje obžalovaného, když jako obžalovaný je uveden „Pa. T., nar. ....... 5. ........“, a dovolatel se jmenuje P. T. a je narozen dne ...10 .......... Obviněný uvádí, že oprava postupem dle ust. §131 odst. 1 tr. ř. není možná, neboť podle vyhlášeného rozsudku není obžalovaným Pa. ale P. T. a je narozený ..... 10 ....... nikoliv .........5 ...........
b) Odkaz na ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., na který městský soud v předmětném usnesení ve výroku o vině odkazuje, je dle názoru dovolatele neúplný. Soud se sice odvolává na postup dle §259 odst. 3 tr. ř., avšak chybí označení písmene, tzn. zda byly provedeny důkazy dle písm. a) nebo dle písm. b) tr. ř.
c) Ve výroku ad I.), jímž se obžalovaný uznává vinným, je zákonné ustanovení neúplné. Konkrétně je uveden §213 tr. zák., ale bez označení skutkové podstaty trestného činu (bez příslušného odstavce).
d) Ve výrocích o vině není uvedeno místo, kde měla oprávněná trvalý pobyt po dobu označenou za dobu neplnění vyživovací povinnosti. Uváděná adresa je adresa, kde jmenovaná nebyla nikdy k trvalému pobytu hlášena.
e) V napadeném rozsudku není rovněž přesně specifikována doba, po kterou se měl dovolatel trestné činnosti dopouštět. Použitým vymezením „od ledna 2002“ není zřejmé, zda má soud na mysli od 1. 1. 2002 nebo od 15. 1. či od 31. 1. To obdobně platí i o specifikaci konce doby, přičemž rozdíl dle dovolatele může činit téměř dva měsíce.
f) Všechny tři vyjmenované trestné činy jsou označeny jako úmyslně spáchané, dle dovolatele však chybí popis úmyslu pachatele, od něhož se odvíjí právní kvalifikace trestného činu zanedbání povinné výživy.
g) V tomto bodě dovolatel namítá, že zprošťujícím výrokem napadeného rozsudku je obviněný zproštěn obžaloby OSZ pro Prahu 3 ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. Zt 500/2003, pro skutek ad III.), kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin zanedbání povinné výživy vůči manželce dle §213 odst. 1 tr. zák., ačkoliv byl rozsudkem soudu I. stupně za tento čin uznán vinným nikoliv podle §213 odst. 1, ale podle §213 odst. 2 tr. zák. Napadeným rozsudkem je tedy obžalovaný zproštěn obvinění z trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., podle kterého nebyl pro skutek ad III.) vinným uznán, zatímco v napadeném rozsudku chybí zprošťující výrok pro skutek ad III.), pro který obžalovaný uznán vinným byl, a to podle §213 odst. 2 tr. zák. (porušen předpis §122 odst. 1 tr. ř.) a odsouzen úhrnným trestem spolu s trestnými činy ad I.) a ad II.).
h) Zproštění obžaloby pro skutek ad III.) je v napadeném rozsudku opíráno o důvod dle §226 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že nejde o trestný čin, neboť je odložena vykonatelnost z důvodu, že k návrhu žalovaného byla povolena obnova řízení, která u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod. sp. zn. 12 C 92/2007 doposud probíhá. I tento postup odvolacího soudu dovolatel označuje jako nesprávné právní posouzení věci, neboť se domnívá, že zproštění obžaloby pro skutek ad III.) mělo být opřeno nikoliv o důvod pod §226 písm. b) tr. ř., nýbrž o důvod pod §226 písm. a) tr. ř.
i) V této souvislosti dovolatel ještě zmiňuje, že ohledně skutku ad III.) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 349/2007 ze dne 17. 7. 2007, odvolacímu soudu uložil, že v opětovném projednání odvolání musí otázku event. vyživovací povinnosti obviněného k manželce vyřešit v rámci tzv. předběžné otázky. Odvolací soud ve svém opětovném projednání odvolání naznačený směr Nejvyššího soudu ČR nerespektoval a zprostil dovolatele obvinění pro skutek ad III.) obžaloby, a to postupem podle §226 písm. b) tr. ř., i když měl postupovat podle §226 písm. a) tr. ř., a to proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl dovolatel soudem I. stupně uznán vinným a podle §213 odst. 2 tr. zák. rovněž i odsouzen ve spojení s trestnými činy pod bodem ad I.) a ad II.) k úhrnnému trestu. Kromě toho je důvod zproštění uvedený v ust. §226 písm. a) tr. ř. pro obviněného příznivější než důvod pod písm. b), který odvolací soud použil dle názoru dovolatele nesprávně s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Svým dovoláním se domáhá, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 9 To 367/2007, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil, vč. dalších rozhodnutí obsahově na citovaný rozsudek navazujících a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci. Současně s odvoláním na ust. §265 odst. 1 tr. ř. navrhuje, aby Nejvyšší soud výkon napadeného rozsudku odložil.
K dovolání obviněného se za podmínek ust. §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce , činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém vyjádření nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále se vyjádřil k jednotlivým dovolacím důvodům dovolatele.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř . státní zástupce uvádí, že i když z dostupného spisového materiálu lze usoudit, že předsedkyně senátu mohla mít k osobě obviněného vstřícnější vztah, z některých projevů obviněného mohla mít oprávněný dojem, že se dopouští obstrukčního jednání a v důsledku toho vystupovala stroze a odměřeně. To však ještě neznamená, že by měla k věci samé či k osobám v ní figurujícím tak vyhraněný osobní vztah, že by ji vylučoval z objektivního rozhodování. Z tohoto důvodu se státní zástupce domnívá, že výhrady obviněného k chování předsedkyně senátu JUDr. Burianové jsou nedůvodné.
Námitky obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům dle ust. §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. se týkají rozhodování odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2007, které proběhlo v nepřítomnosti obhájce i obviněného, ačkoliv den předtím, tj. 19. 12. 2007 byl soudu doručen dopis obviněného, ve kterém signalizoval nepřítomnost svou i absenci svého obhájce a žádal o odročení jednání. Státní zástupce poukazuje na fakt, že vzhledem k nejtěsnější časové souvislosti mezi podanou žádostí a nařízeným dnem jednání obviněného zakládá podezření z obstrukčního chování i na to, že odvolací soud se k faktu, že dne 20. 12. 2007 rozhodl v nepřítomnosti obou, stejně jako k popisu řešení této procesní situace v důvodech rozhodnutí, vůbec nezabývá. K bližším okolnostem a významu této právní skutečnosti se státní zástupce pro omezený rozsah dostupného spisového materiálu nevyjádřil.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. opírající se o argumentaci obviněného, že byl odsouzen i za jednání předcházející dni 22. 7. 2000, ačkoliv mu bylo obvinění sděleno až dne 22. 7. 2003 a pro jednání předcházející více než tři roky, neměl být stíhán z důvodu promlčení. Dle názoru státního zástupce je však tato námitka neopodstatněná hned ze dvou důvodů. Jednak otázka promlčení (resp. počátku běhu promlčecí doby) u pokračujících trestných činů se vztahuje k okamžiku, kdy byl takový trestný čin dokončen, čili k době spáchání v pořadí posledního dílčího útoku. Není tudíž možné „vystřihnout“ z pokračujícího trestného činu část jednání s poukazem na uplynutí promlčecí doby tak, jak to učinil obviněný. Především je však nutné upozornit na to, že skutky, jimiž byl dovolatel uznán vinným v napadeném rozhodnutí, se týkají období od ledna 2002 do ledna 2004 včetně, nikoli doby před 22. 7. 2000, jak tvrdí dovolatel. Z tohoto důvodu jde v tomto bodě o dovolání nedůvodné.
K dovolacímu důvodu ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozorňuje státní zástupce na fakt, že pokud obviněný dokládá naplnění tohoto dovolacího důvodu tvrzením, že povinnosti platit výživné na nezletilého syna byl zcela zbaven usnesením Okresního soudu v Liberci, sp. zn. Nc 886/2001, a to s účinností od 5. 11. 2001, zcela zřejmě ignoruje existenci rozsudku téhož soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. Nc 886/2001-2239, jímž mu naopak byla vyživovací povinnost uložena zpětně od data 6. 11. 1996, přičemž pro poslední období (od 1. 9. 2003) činila výše výživného 6.000,- Kč měsíčně. Citovaný rozsudek nabyl právní moci. Z toho státní zástupce vyvozuje, že soudem stanovená povinnost hradit výživné na nezletilého syna tedy na dovolatele nepochybně dopadala. Přitom je (s ohledem na skutečnosti patrné ze spisového materiálu) značně pochybné, zda se skutečně v kritickém období obviněný nacházel v tak nepříznivé finanční situaci, jak naznačuje, když v daném období působil v několika firmách a disponoval nemalými majetkovými hodnotami (takže si např. mohl dovolit strávit dovolenou na jednom z mexických ostrovů). Z tohoto důvodu odmítá přisvědčit námitce dovolatele, že soudy měly zkoumat přiměřenou výši stanoveného výživného ve smyslu §9 odst 1 tr. ř. a případně ji stanovit odchylně od rozhodnutí civilního soudu.
Několik výhrad proti napadenému rozhodnutí podřadil obviněný pod dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V této souvislosti namítá vadné údaje v označení osoby odsouzeného ve výrokové části rozsudku, kde došlo k záměně křestního jména (Pa. místo P.) a číslovky měsíce v datu jeho narození (5. místo 10.). Státní zástupce uvádí, že námitka je důvodná, nicméně nezakládá žádnou z variant uvedených v tomto dovolacím důvodu (chybějící či neúplný výrok rozhodnutí). Se zřetelem na skutečnost, že v záhlaví výroku je obviněný správně označen křestním jménem, se nepochybně jedná o písařskou chybu, kterou lze napravit postupem podle §131 tr. ř. Totéž platí pro odvolatelem vytýkaný nedostatek v označení zákonného ustanovení trestného činu pod bodem 1 výroku o vině (místo „odst. 1“ je zde uvedeno „odst. ,“). Namítanou neúplnost označení zákonného ustanovení, podle něhož odvolací soud sám ve věci rozhodl (chybějící písmeno v ust. §259 odst. 3 tr. ř.) dle státního zástupce nelze označit za vadu, neboť písm. a) a b) tohoto zákonného ustanovení upravují pouze varianty, za nichž soud II. stupně může sám rozhodnout, nemají však žádný význam pro označení procesního postupu, jehož soud využil k rozhodnutí věci. Námitka, že ve výrocích o vině není správně označeno místo pobytu oprávněné, se týká skutkových zjištění soudu. Navíc i zde se může jednat o písařskou chybu.
Výhrada obviněného, že není přesně specifikována doba spáchání trestné činnosti, když je uveden pouze měsíc (např. „od ledna 2002“), nikoliv den, rovněž není dle státního zástupce důvodná, neboť povinnost obviněného k úhradě výživného se stanoví na kalendářní měsíce a popis skutku tento úzus respektuje. Jestliže v dané souvislosti obsahuje popis skutku výraz „včetně“, znamená to, že obviněný nesplnil svou povinnost v měsících, jimiž je označen počátek a konec pokračujícího trestného činu.
Dle státního zástupce není zcela zřejmé, v jakém smyslu a ve vztahu ke kterému výroku obviněný namítá, že u předmětné úmyslné trestné činnosti chybí označení úmyslu. Je skutečností, že popis skutku v bodě II. napadeného rozsudku neobsahuje vyjádření úmyslného zavinění – jelikož však jde o recidivu téže trestné činnosti popsané v bodě I., kde je forma zavinění vyjádřena, nelze mít tuto vadu za natolik zásadní, aby mohla sama o sobě zapříčinit zrušení napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o zprošťující výrok, obviněný brojí proti tomu, že se týká trestného činu kvalifikovaného v obžalobě podle §213 odst. 1 tr. zák., zatímco soudem byl v tomto bodě uznán vinným pro trestný čin dle §213 odst. 2 tr. zák., pro který však zproštěn nebyl. V tomto bodě dovolání státní zástupce zastává názor, že ani této námitce nelze přisvědčit. Soud II. stupně totiž zrušil odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně výroku o vině skutkem označeným jako bod III. Znovu tedy rozhodoval pouze o skutku popsaném v obžalobě a správně rozhodl o zproštění obviněného právě toho skutku, jaký byl v obžalobě popsán.
Pokud jde o namítanou rozdílnost v právním posouzení předmětného skutku v obžalobě a v rozsudku soudu I. stupně, tu státní zástupce označuje za irelevantní, neboť zprošťující výrok postihuje samotný skutek, nikoliv jeho právní posouzení. Naopak je možné vyslovit souhlas s obviněným v tom, že zprošťující výrok ohledně bodu III. obžaloby se měl opírat spíše o ust. §226 písm. a) tr. ř. a nikoli o písm. b) téhož ustanovení, neboť provedeným dokazováním byla vyloučena podstatná skutková okolnost týkající se tohoto skutku, a sice že obviněný neplnil svou zákonnou a soudním rozhodnutím stanovenou vyživovací povinnost vůči své nerozvedené manželce. V dané souvislosti soud zjistil, že v této věci bylo příslušné soudní rozhodnutí zrušeno v rámci obnovy řízení a vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla tudíž odložena. Státní zástupce se však domnívá, že varianta důvodu zproštění v dané situaci nemá natolik zásadní význam, aby mohla změnit situaci obviněného a tedy i celkový výsledek trestního řízení v jeho věci, přičemž tento nedostatek nepředstavuje ani žádnou závažnou právní otázku, kterou by bylo třeba řešit rozhodnutím Nevyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce konstatuje, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí vadou v označení důvodu zproštění, ale tuto vadu nepovažuje za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto závěrem svého posouzení navrhuje Nejvyššímu soudu o podaném dovolání rozhodnout odmítnutím podle ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání z tohoto důvodu by zásadním způsobem neovlivnilo postavení obviněného a tato otázka po právní stránce není zásadní. Státní zástupce však toto navrhuje s výhradou případné důvodnosti námitek dovolatele ve vztahu k dovolacím důvodům ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř., k nimž se pro nedostatečný rozsah dostupného spisového materiálu nemohl odpovědně vyjádřit.
Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda je v této věci dovolání přípustné a konstatuje, že dovolání je v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (tj. u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda toto dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, které upravuje ust. §265f tr. ř. Protože dovolatel splnil všechny podmínky vymezené trestním řádem, Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného P. T. za přípustné .
Jako první námitku dovolatel odkázal na důvod dovolání dle ust. §265 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy na to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Ze spisového materiálu vyplynulo, že obv. T. podal dne 19. 12. 2007 proti předsedkyni senátu JUDr. Evě Burianové námitku podjatosti (č.l. 789). Následujícího dne, tj. 20. 12. 2007 bylo v neveřejném zasedání vyhlášeno usnesení o tom, že v souladu s ust. §30 odst. 1 tr. ř. a §31 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu „9 To“ Městského soudu v Praze JUDr. Eva Burianová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci proti obv. P. T. (č.l. 794 a 800). Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost k Vrchnímu soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze stížnost projednal dne 21. 2. 2008 a rozhodl o ní dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že jí zamítl (č.l. 825), a to i přestože průběh veřejného zasedání, které proběhlo dne 12. 12. 2007, nepovažoval ve vzájemné komunikaci za optimální, nicméně vyloženě nepřátelský vztah předsedkyně senátu vůči obviněnému vyloučil (č.l. 827). Určité a nesporně existující sluchové postižení u obviněného předsedkyně senátu akceptovala a této situaci přizpůsobila vedení veřejného zasedání, čemuž odpovídá i místo, které bylo obviněnému určeno. Způsob vzájemné komunikace si však obviněný vyložil jako projev antipatie vůči své osobě, který by jej mohl v konečném důsledku poškodit. Tato jeho subjektivní obava však byla vyhodnocena vrchním soudem jako neoprávněná – přes výše uvedenou výhradu neměla předsedkyně senátu vůči tomuto obviněnému natolik vyhraněný negativní osobní vztah, že by ji z profesního hlediska z objektivního rozhodování vylučoval.
Na chování předsedkyně senátu si obviněný stěžoval i u vedení městského soudu. Místopředseda Městského soudu v Praze tuto stížnost vyhodnotil jako částečně odůvodněnou, zejména proto, že předsedkyně senátu neumožnila při řešení dílčí procesní otázky ihned poradu obviněného s obhájcem a za toto profesionální pochybení byla obviněnému tlumočena omluva, byť bylo zároveň konstatováno, že k nijakému snižování jeho důstojnosti prokazatelně nedošlo.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné obecně uvést, že aby byla tato dovolatelova námitka úspěšně uplatněna, musí být kumulativně splněny dvě níže uvedené podmínky, a sice, že:
a) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že
b) tato okolnost nebyla v původním řízení dovolateli známa a pokud byla, tak byla před rozhodnutím soudu II. stupně namítnuta.
Za vyloučenou by byla předsedkyně senátu považována pouze, pokud by vznikla pochybnost o tom, že v daném případě nemohla nestranně rozhodnout pro prokázaný poměr k projednávané věci nebo k osobám, kterých se úkon přímo dotýká (k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům), event. pro prokázaný poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení (viz. §30 odst. 1 tr. ř.), anebo pokud by se zúčastnila rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak (viz. §30 odst. 3 tr. ř.).
U předsedkyně senátu však nebyl prokázán žádný trestním řádem nepovolený poměr k projednávané věci, stejně jako k osobám zainteresovaným na projednávání tohoto případu, ani žádná další okolnost zakládající vyloučení soudce předpokládaná §30 tr. ř. V otázce případného vyloučení předsedkyně senátu se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem vyjádřeným v příslušném usnesení Vrchního soudu v Praze (1 To 8/2008), že z rozhodování o kauze P. T. předsedkyně senátu ve smyslu ust. §30 tr. ř. evidentně vyloučena není, a proto Nejvyšší soud dovolatelovu námitku zhodnotil v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k tvrzení dovolatele o tom, že v jeho spise chybí některé doklady (konkrétně písemná stížnost obviněného T., spojená s návrhem na kárné řízení ze dne 7. 1. 2008, přípis místopředsedy Městského soudu v Praze pro věci trestní JUDr. Horkého a záznam o průběhu a výsledku projednání kárného provinění soudkyně JUDr. Burianové), dodává, že fyzická absence těchto dokladů ve spise sp. zn. 9 To 367/2007 není v rozporu s žádným právním předpisem. Podnět obviněného byl totiž u Městského soudu v Praze veden jako stížnost na chování předsedkyně senátu, a to pod jinou spisovou značkou (sp. zn. St 13/2008). V tomto spise se nachází všechny výše uvedené písemnosti.
Dovolatel na základě ust. §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., dále namítá, že v řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. V této souvislosti pak upřesňuje, že dlouhodobě trpí vadou sluchu, která mu byla v minulosti diagnostikována a kterou soudu náležitě zdokladoval lékařským potvrzením. V důsledku toho považuje za pochybení soudu, že mu v souladu s ust. §36 odst. 2 a ust. §36a odst. 1 písm. c) tr. ř. neustanovil obhájce a z toho usoudil, že soud tímto porušil jeho zákonné právo na nutnou obhajobu.
Nejprve je nutné obecně uvést, že dovolací důvod, na který obviněný odkazuje, se týká přímého porušení práva obviněného na obhajobu, které mu zaručují čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, dále čl. 40 odst. 3 Listiny a rovněž §33 odst. 1 tr. ř.
Podmínkou, aby byl tento dovolací důvod reálně naplněn, je, že v řízení byl skutečně dán důvod pro nutnou obhajobu dle ust. §36 tr. ř. (a pro vykonávací řízení dle ust. §36a tr. ř.) a obviněný i přes tuto skutečnost obhájcem zastoupen nebyl. K podmínkám nutné obhajoby vzhledem k tělesným či duševním vadám obviněného se konkrétně vyjadřuje ust. §36 odst. 2 tr. ř. Ten výslovně uvádí, že podmínky jsou dány, pokud to uzná za nutné soud (a v přípravném řízení státní zástupce) zejména proto, že vzhledem k tělesné či duševní vadě obviněného má pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, takže je zcela nepochybné, že by v důsledku tohoto postižení byl závažně procesně znevýhodněn. Tento předpoklad je aktuální u osob zcela či závažně hluchých, hluchoněmých, němých, slepých či jinak těžce nemocných (procesně významné jsou např. organická onemocnění mozku, osoby trpící závažnými duševními poruchami, osoby v závažném poúrazovém stavu), osoby negramotné apod. (srov. R 27/1977, R 65/1978 Sb. rozh. tr.).
V řešeném případě obviněný P. T. odkázal na ust. §36 odst. 2 tr. ř. [odkaz na ust. §36a odst. 1 písm. c) tr. ř. je chybný, neboť se v daném případě nejedná o vykonávací řízení] s tvrzením, že v jeho případě považuje za závažné pochybení zejména fakt, že mu soud neustanovil obhájce pro sluchovou vadu, kterou trpí a kterou doložil lékařským potvrzením. Klíčové pro posouzení dovolatelovy námitky se tedy jeví posouzení, zda zdravotní postižení obviněného je natolik závažné, že je na místě pochybnost o jeho způsobilosti účinně se hájit v trestním řízení. I když v trestním spisovém materiálu nebyla lékařská zpráva, na kterou dovolatel odkazuje, nalezena (!), přesto i z jiných zde doložených písemností jednoznačně vyplývá, že toto postižení zcela jednoznačně nedosahuje natolik závažného stupně , aby mu soud, který jeho případ projednává, byl ze zákona povinen (tj. dle ust. §36 odst. 2 tr. ř.) obhájce určit. Naopak – ve spisu je zmínka o tom, že určitou sluchovou poruchou obviněný skutečně trpí a taky se s ní léčí, nicméně jedná se o poruchu „slabou“ (viz. č.l. 647), která dovolatele z běžného života nijak nevylučuje. O tomto faktu však svědčí i řada dalších zde doložených dokumentů, mj. i fakt, že obviněný figuruje v několika obchodních společnostech jako předseda představenstva nebo jako jednatel, z čehož lze logicky usoudit, že v případě závažného sluchového postižení by tak odpovědné funkce vykonávat nemohl.
Navíc – je třeba poukázat na další právně důležitý fakt. Obviněný byl ve všech stádiích trestního řízení právně zastoupen, a to střídavě advokáty – JUDr. Arnoštem Vodičkou, CSc. (plná moc z 6. 8. 2003, č.l. 31 a dále z 10. 12. 2006, č.l. 752) JUDr. Lumírem Mondokem (plná moc z 17. 1. 2005, č.l. 330) a v současnosti Mgr. Monikou Brožovou (plná moc z 4. 6. 2008, č.l. 877). Z toho vyplývá, že obviněný nikdy nebyl v situaci, ve které by jeho práva nebyla hájena kvalifikovaným obhájcem. Právě naopak – doklady založené v trestním spise svědčí o tom, že dovolatel vždy dbal o to, aby svá práva účinně hájil a k tomuto cíli vždy využíval profesionálních právních služeb, takže nikdy nenastala situace, že by při soudním projednávání svého případu byl bez právního zastoupení. Proto v tomto případě nepřipadá v úvahu, že by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. materiálně naplněn. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný v této části dovolání odkazuje na ust. §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pouze proto, že se domnívá, že v řízeních, která proběhla, neměl obhájce ustanoveného soudem, ačkoliv mu ho podle zákona soud ustanovit měl. To je však názor zcela mylný, a proto Nejvyšší soud jeho argumentaci odmítá s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
V rámci dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel rovněž upozorňuje, že o důvodech nepřítomnosti svého tehdejšího obhájce JUDr. Arnošta Vodičky, CSc. při hlavním líčení dne 20. 12. 2007 městský soud předem písemně informoval přípisem ze dne 18. 12. 2007 (č.l. 788), přičemž současně vyjádřil svůj jednoznačný zájem být v připravovaném veřejném zasedání právně zastoupen. Soud však dle jeho tvrzení dál činil procesní úkony a tohoto dne v jeho nepřítomnosti i v nepřítomnosti jeho obhájce vydal závěrečné usnesení, proti čemuž dovolatel brojí s tvrzením, že tímto postupem prokazatelně došlo k porušení jeho práva na obhajobu.
K tomu je třeba uvést, že je pravdou, že z důvodů, které se vyskytly na straně obviněného a jeho obhajoby, nebylo možné od 15. 10. 2007, kdy bylo poprvé nařízeno veřejné zasedání u městského soudu (po projednání věci u Nejvyššího soudu) věc meritorně projednat. Obviněný a jeho obhájce se k veřejnému zasedání k městskému soudu dostavili až dne 12. 12. 2007, které však bylo na návrh obhajoby odročeno z důvodu napjaté atmosféry v jednací síni. Ovšem k odročenému veřejnému zasedání na 20. 12. 2007 se opět nedostavil ani obviněný, ani jeho obhájce s tím, že obviněný dva dny a advokát JUDr. Vodička jeden den před konáním veřejného zasedání doručil oznámení, ve kterém oba soudu sdělili, že právní zastupování doposud zajišťované JUDr. Vodičkou bylo z ekonomických důvodů na straně obviněného ukončeno (č.l. 782). Nicméně obviněný i jeho právní zástupce byli předsedkyní senátu upozorněni na to, že jejich postoj k probíhajícímu řízení již považuje za obstrukci a pokud by i nadále pokračovala, bude odvolací soud postupovat tak, aby jí zamezil (č.l. 778).
Je pravdou, že v tomto případě se obviněný z důvodů vzniklých na jeho straně celkem třikrát v řadě nedostavil k hlavnímu líčení, v důsledku čehož předsedkyně senátu JUDr. Burianová vyslovila podezření z obstrukcí. V této souvislosti je nutné akcentovat, že jednou z primárních zásad trestního řízení je zásada rychlosti řízení , tzn. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (viz. čl. 38 odst. 2 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.) Tomu recipročně odpovídá povinnost soudu, který danou kauzu projednává, o daném případě rozhodnout v co nejkratším čase . Trestní řád vychází z předpokladu, že všichni účastníci řízení, vč. obviněného, mají zájem na co nejrychlejším projednání a ukončení trestního řízení. Praxe však nejednou ukazuje i situace, ve kterých obviněný svým chováním vzbuzuje reálné a odůvodněné podezření z tendencí opačných. Takové případy pak logicky vyvolávají ze strany soudu adekvátní reakci.
Soudní projednávání případu, které zpravidla zahrnuje nejedno stání, je proces často složitý a nákladný, na kterém je zainteresováno nemálo osob, a to jak ze strany státních orgánů, tak i ze strany účastníků řízení, které soudu zprostředkovávají informace nutné k přijetí správného rozhodnutí. Aby mohl soud vyhovět všem zákonným požadavkům na rychlost a efektivnost trestního řízení, je nejenom oprávněn, ale i povinen po všech zainteresovaných stranách vyžadovat součinnost a disciplinovanost. Bez odpovídající spolupráce a koordinace všech účastníků řízení nelze těmto zákonným požadavkům vyhovět. Proto v případě liknavosti kterékoli ze stran, dokonce i při pouhém podezření z maření procesních úkonů, má soud (resp. předseda senátu) povinnost uplatnit všechny procesní prostředky k tomu, aby takovému postoji účinně a v co nejkratším čase zabránil.
Naopak v rozporu s trestním řádem bylo jednání tehdejšího právního zástupce obviněného T. – JUDr. Vodičky, neboť ten měl povinnost svého mandanta zastupovat až do doby, než obhajobu obviněného převezme později zvolený obhájce (viz. ust. §37 odst. 2 tr. ř.). Jeho jednostranné prohlášení z 19. 12. 2007 o tom, že „s okamžitou platností ukončil právní zastoupení pana P. T. pro porušení povinností na straně klienta“ (č.l. 788) jej nezbavilo jeho zákonné povinnosti svého mandanta zastupovat až do doby, kdy si obviněný T. zvolí nového obhájce, ev. oznámí, že na zastupování obhájcem v dalším řízení, již netrvá. Fakt, že JUDr. Vodička se nedostavil k soudu, stejně jako jeho klient (č.l. 792), je tedy dalším argumentem pro to, že ze strany obhajoby se skutečně jednalo o další obstrukční jednání, proti kterému předsedkyně senátu zcela správně zasáhla.
V pořadí třetí námitkou dovolatel odkazuje na dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , tedy že v jeho případě byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V rámci tohoto důvodu dovolatel uvádí, že před konáním hlavního líčení dne 20. 12. 2007 Městský soud v Praze písemně informoval o důvodech své nepřítomnosti a stejně tak i nepřítomnosti svého obhájce a žádal o odročení veřejného zasedání. Soud jeho žádosti však nevyhověl. Jelikož se dovolatel domnívá, že v jeho případě byly naplněny podmínky pro nutnou obhajobu, v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že nebylo možné bez přítomnosti obhájce hlavní líčení vůbec konat. Mimo to dodává, že k veřejnému zasedání nebyl ani řádné předvolán dle ust. §63 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obecně tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavní líčení nebo ve veřejném zasedání, ale pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Z hlediska obsahu dovolání je tedy nutné především posoudit otázku, zda bylo možné a z hlediska trestního řízení právně bezchybné konat dne 20. 12. 2007 veřejné zasedání bez fyzické účasti P. T.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že obviněný dopisem z 18. 12. 2007 předsedkyni senátu oznámil ukončení právního zastoupení JUDr. Vodičkou, což jak předpokládal, je důvodem pro odročení jednání nařízeného na 20. 12. 2007 (č.l. 792). Rovněž advokát obviněného T. dopisem z 19. 12. 2007 sdělil soudu ukončení právního zastoupení tohoto obviněného, a to pro porušení povinností na straně tohoto klienta, pro které se již nadále nehodlá zúčastnit ani nadcházejícího jednání, nařízeného na 20. 12. 2007 (č.l. 788).
Z protokolu o veřejném zasedání z 12. 12. 2007 se však jednoznačně dovozuje, že toto jednání bylo odročeno na 20. 12. 2007, což přítomní obviněný i jeho obhájce vzali na vědomí, stejně jako fakt, že o tom již dále nebudou obesíláni (č.l. 782). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný i jeho obhájce o nařízeném veřejném zasedání byli řádně a včas vyrozuměni. Pokud tedy obv. T. uvedl jako důvod své nepřítomnosti ukončení právního zastoupení JUDr. Vodičkou, jedná se o omluvu neakceptovatelnou, neboť jeho obhájce měl v souladu s ust. §37 odst. 2 tr. ř. zákonnou povinnost svého klienta i nadále právně zastupovat, jak je již výše uvedeno. V tomto případě tedy předsedkyně senátu zcela správně rozhodla, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obv. T. i jeho obhájce, neboť zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání byly splněny. To tedy znamená, že k žádnému pochybení v postupu Městského soudu v Praze nedošlo, a proto Nejvyšší soud s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu zjevné neopodstatněnosti tuto námitku dovolatele byl nucen odmítnout.
Další námitkou podanou na základě ust. §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné , je výhrada obviněného proti tomu, že přestože mu bylo obvinění pro neplacení výživného sděleno až dne 22. 7. 2003, oba soudy jej uznaly za tento trestný čin vinným i za období, předcházející dni 22. 7. 2000. Trestní stíhání bylo tedy, dle tvrzení dovolatele, za dobu před tímto datem ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné a mělo být z důvodu promlčení trestnosti zastaveno. Z této námitky vyplývá, že obviněný je přesvědčen o tom, že trestnost zanedbání povinné výživy podle ust. §213 odst. 2 tr. zák. zaniká uplynutím tříleté promlčecí doby [viz. §67 odst. 1 písm. d) tr. zák.] a pokud mu soud sdělil obvinění pro neplacení výživného dne 22. 7. 2003, výživné nezaplacené za období do tohoto data je promlčeno.
To je však úvaha mylná, neboť promlčecí doba u trvajícího trestného činu začíná běžet až od okamžiku, kdy byl protiprávní stav ukončen, tj. od naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Navíc neplacení jednotlivých měsíčních dávek výživného je omisivní trestný čin, který je dokonán vždy až marným uplynutím lhůty, poskytnuté ke splnění povinnosti, tzn. že tento trestný čin pachatel dokoná až marným uplynutím lhůty posledního dne měsíce, přičemž tento den je rozhodující pro počátek počítání lhůty, stanovené na promlčení trestního stíhání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 4. 8. 1983 sp. zn. 7 Tz 49/83, publikovaný ve Sb. rozh. tr., č. 17, s. 239, roč. 1984).
Navíc v rámci této námitky dovolatel uvádí, že „soudy obou stupňů jej uznaly vinným za trestný čin ad III.) za dobu přede dnem 22. 7. 2000“, což je námitka zcela nepravdivá. Obviněný, resp. jeho obhájce patrně přehlédl, že mezi oběma rozsudky je zásadní rozdíl – především v tom, že rozhodnutí sp. zn. 2 T 70/2004 bylo rozhodnutím sp. zn. 9 To 367/2007 v celém rozsahu zrušeno a skutky obviněného byly vymezeny nově, a to pouze ve dvou bodech, které časově zahrnují období od ledna 2002 do ledna 2004, nikoliv dobu před datem 22. 7. 2000, jinak řečeno – obviněný byl zproštěn ze spáchání skutku ad III.) – a námitka dovolatele tak směřuje v jeho vlastní neprospěch.
Z obou výše uvedených důvodů nemůže být ani tato dovolatelova námitka vyhodnocena jako oprávněná, a proto ji Nejvyšší soud odmítl. Jelikož obviněný touto námitkou de facto napadl pouze rozhodnutí soudu I. stupně, napadl jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Navíc se jedná o námitku zaměřenou v neprospěch obviněného. Pokud by dovolání bylo omezeno pouze na tuto dovolací námitku, bylo by nutné ji odmítnout s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy z důvodu nepřípustnosti dovolání.
Celou řadu námitek vznesl dovolatel na základě ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V této souvislosti namítá, že Městský soud v Praze nedoplnil dokazování tak, jak mu Nejvyšší soud uložil ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 11 Tdo 349/2007. Dále uvádí, že tento napadený rozsudek městského soudu obsahuje vadné výroky o vině a v důsledku toho vyjadřuje své přesvědčení, že svými skutky nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. §213 odst. 1 tr. zák. Současně akcentuje, že mu postupem Městského soudu v Praze bylo znemožněno využít institutu účinné lítosti a rovněž že nepostupoval dle ust. §33 písm. e) tr. zák., když nevyhodnotil jako polehčující okolnost fakt, že byl po dlouhou dobu pod vlivem tíživých poměrů, které spočívaly v tom, že po dobu několika let neměl žádné informace o svém synovi, ačkoliv měl právo nejen na informace, ale i na pravidelný styk se synem.
V obecné rovině je nutné uvést, že tento dovolací důvod, aby byl Nejvyšším soudem akceptován, je nezbytné podepřít relevantně konkrétními vadami. Ty musí být obviněným spatřovány v nesprávném právním posouzení skutku , který je vymezen v napadeném rozhodnutí nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je dovolatel oprávněn namítat nesprávná skutková zjištění. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat výhrady, ve kterých obviněný uvádí pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a odlišně hodnotí provedené důkazy, a to pouze s ohledem na způsob své obhajoby. Povinností Nejvyššího soudu je vycházet ze skutkového zjištění nalézacího soudu, který může být důkazně doplněný soudem odvolacím a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zhodnotit správnost hmotně právního posouzení. Z toho tedy vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, stejně jako není oprávněn prověřovat úplnost provedeného dokazování, ani znovu přezkoumávat správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ke zjištění a prověření skutkového stavu věci je určen soud I. stupně. Soud II. stupně je povinen v případě napadeného rozhodnutí soudu nalézacího toto rozhodnutí přezkoumat a pokud je to nutné, tak jej důkazně doplní a zkoriguje prostředky k tomu určenými. Ale těžiště dokazování je jednoznačně v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplnit pouze soud II. stupně. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není další – třetí instancí, v rámci které by měl být znovu projednáván skutkový stav věci (viz. usnesení Ústavnímu soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Tímto postupem by se fakticky dostal do role soudů nižších stupňů, která mu nepřísluší, neboť platná právní úprava takový postup jednoznačně vylučuje. Tedy východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (popř. i další soudem zjištěné relevantní okolnosti z hlediska norem hmotného práva).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze výjimečně – pokud existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry soudu a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé, ovšem pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání.
a) První námitka, namířená do dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v dovolání uvedená pod bodem 6.1] spočívá v tom, že výroky o trestu nemohou obstát z důvodu vadných výroků o vině , a to v obou bodech, neboť dle názoru dovolatele za podklad těchto výroků označily soudy I. i II. stupně usnesení o předběžném opatření tehdejšího Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 10 Nc 33/96 (č.l. 207 - 209), kterým byla P. T. uložena povinnost platit výživné na nezletilého ve výši 3.000,- Kč. Dovolatel zdůrazňuje, že této povinnosti byl s účinností od 5. 11. 2001 zcela zbaven (č.l. 190), čímž nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu a navíc dodává, že ve spise vedeném pod sp. zn. 2 T 70/2004 není založeno žádné rozhodnutí soudu, které by zrušilo či pozměnilo usnesení tohoto soudu.
Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že obviněný byl usnesením Okresního soudu v Liberci, sp. zn. Nc 886/2001-1258 ze dne 5. 11. 2001 (č.l. 190), zbaven povinnosti hradit výživné na svého nezl. syna P., ale současně je nezpochybnitelné, že rozsudkem téhož soudu byl rozhodnutím vedeným pod sp. zn. 27 Nc 886/2001-2239 z 5. 2. 2004 (č.l. 64), tedy rozhodnutím mnohem pozdějšího data, byl nezl. syn P. svěřen pro dobu před rozvodem i po rozvodu své matce a otci byla stanovena povinnost platit na svého nezletilého syna výživné, které bylo vymezeno zpětně i do budoucna, a to takto: - pro období od 6. 11. 1996 do 2. 7. 1999 bylo stanoveno výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně,
- pro období od 3. 7. 1999 do 31. 8. 2002 bylo určeno výživné částkou 3.500,- Kč měsíčně,
- pro období od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 bylo stanoveno výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně,
- pro období počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů bylo výživné určeno částkou 6.000,- Kč měsíčně.
Současně byla otci určena povinnost zaplatit do 3 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí nedoplatek na výživném v celkové výši 364.900,- Kč, za období od 6. 11. 1996 do 31. 1. 2004. Toto rozhodnutí se Nejvyššímu soudu jeví jako zásadní a klíčové pro následné vyjádření se k dalším níže uvedeným výhradám obviněného.
b) Co se týče námitky o údajném nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ad I. a II., [v dovolání uvedenou pod bodem 6.3], tu dovolatel vznáší bez akceptace určeného výživného usnesením Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 27 Nc 886/2001-2239, a proto došel k mylným závěrům, že na výživném měl přeplatek ve výši 35.200,- Kč a v důsledku toho se trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. §213 odst. 1 tr. zák. vůbec nedopustil.
Ale Okresní soud v Liberci z 5. 2. 2004, sp. zn. 27 Nc 886/2001-2239 nejenže upravil práva a povinnosti rodičů k tehdy nezl. P. pro dobu před a po rozvodu, ale rovněž určil výši výživného za období od 6. 11. 1996 do 31. 1. 2004 s akceptací již zaplacené alimentační částky na nezl. P. ve výši 364.900,- Kč. Tímto rozhodnutím byl položen základ pro další šetření o výši dlužného výživného a potažmo o naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy ve skutcích ad I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 102. 2007, sp. zn. 9 To 367/2007.
Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že rozsudek Okresního soudu v Liberci z 5. 2. 2004, sp. zn. 27 Nc 886/2001-2239 nebyl ze strany obviněného napaden žádným opravným prostředkem, v důsledku čehož se stal pravomocným. Vzhledem k tomu je argumentace dovolatele – že byl k usnesení Okresního soudu v Liberci, sp. zn. Nc 886/2001-1258, s účinností od 5. 11. 2001 zbaven povinnosti platit výživné na svého syna – zavádějící a nezakládající se na pravdě.
c) Námitka dovolatele, že městský soud v potřebném rozsahu nedoplnil dokazování a přesně nespecifikoval skutky, kterých se měl dopustit [v dovolání uvedenou pod bodem 6.2] nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů, protože se netýká hmotněprávní otázky, ale vytýká rozhodnutí a řízení mu předcházejícímu údajnou procesní vadu. Pokud by dovolání bylo omezeno pouze na tuto dovolací námitku, bylo by nutné ji odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
d) Poslední dvě námitky, které dovolatel směřuje do dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je jednak námitka [v dovolání uvedená pod bodem 6.4], že se cítí být postupem soudu I. stupně poškozen, neboť mu jím bylo znemožněno (neuvedl však jakým způsobem) využít institutu účinné lítosti podle §214 tr. zák. a jednak výhrada [v dovolání uvedená pod bodem 6.5] proti tomu, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s ust. §33 písm. e) tr. zák., když zohlednil jako polehčující okolnost pouze jeho dosavadní bezúhonnost, ale vůbec nepřihlédl k tomu, že obviněný byl po dobu několika let pod vlivem tíživých poměrů, které si sám nezpůsobil . (Tyto spatřuje především v tom, že po blíže neupřesněnou dobu neměl žádné informace o svém synovi, ačkoliv jako otec měl právo nejen na informace, ale rovněž na pravidelný osobní styk se svým synem.)
K těmto výhradám je nutné uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatňovat pouze ty námitky, které se týkají právního posouzení skutku , vymezeném v napadeném rozhodnutí, nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Avšak obě námitky tento požadavek nesplňují , neboť obviněný v nich uvádí své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a ִodli šně hodnotí provedené důkazní řízení, s ohledem na způsob své obhajoby a druhá z námitek vlastně svým obsahem směřuje do výroku o trestu. Ten však lze napadat pouze byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že zánik trestnosti pro účinnou lítost předpokládá, že pachatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle ust. §213 tr. zák., tzn. že byly splněny všechny podmínky trestní odpovědnosti za tento trestný čin, včetně zavinění a že trestní odpovědnost zanikla až později, a to uhrazením dlužné částky. Z toho vyplývá, že dovolatel nemůže na jedné straně prosazovat, že zanedbání povinné výživy se nedopustil a současně na straně druhé namítat naplnění podmínek institutu účinné lítosti.
Co se týče druhé námitky dovolatele o tom, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s ust. §33 písm. e) tr. zák., když zohlednil jako polehčující okolnost pouze jeho dosavadní bezúhonnost, ale vůbec nepřihlédl k tomu, že obviněný byl po dobu několika let pod vlivem tíživých poměrů, které si sám nezpůsobil [v dovolání uvedená pod bodem 6.5], platí o ní to, co je již výše uvedeno. Nicméně je vhodné podotknout, že z provedeného dokazování vyplynul fakt, že tíživými poměry po dobu ukončeného společného soužití od konce roku 1996 netrpěl pouze otec, ale i matka dítěte – jinak řečeno na tíživých poměrech, které spočívaly v konfliktním způsobu vzájemné komunikace se spolupodíleli oba rodiče, když po ukončení společného soužití řešili své vzájemné neshody mj. prostřednictvím svého nezletilého syna. O těchto skutečnostech vypovídá spisový materiál na mnoha místech. Např. v období před definitivním ukončení společného soužití, které se odehrálo dne 6. 11. 1996, vyvrcholily neshody obou rodičů vzájemnými „krádežemi“ nezletilého.
Z toho vyplývá, že na tíživých rodinných poměrech se obviněný rovněž podílel, a proto se nezakládá na pravdě jeho tvrzení, že pouze on byl jediným, kdo těžce snášel komplikované partnerské neshody. Tento fakt tedy Městský soud v Praze vyhodnotil naprosto správně, když jako polehčující okolnost zohlednil pouze dosavadní bezúhonnost obviněného a vzhledem k výše uvedeným „rozvodovým“ událostem, ale i dalším událostem z následujícího období, zcela adekvátně nepřihlédl k polehčující okolnosti vymezené §33 písm. e) tr. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že obě výše uvedené námitky [v dovolání uvedená pod body 6.4 a 6.5], stejně jako ostatní námitky vznesené s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by Nejvyšší soud musel – pokud by dovolání bylo omezeno pouze na tuto dovolací námitku – odmítnout, a to v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byly podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Další skupinu námitek podal dovolatel na základě ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy s odkazem, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V této souvislosti je nutné obecně uvést, že zákonodárce v rámci tohoto dovolacího důvodu rozlišuje dvě alternativy: a) v napadeném rozhodnutí určitý výrok vůbec učiněn nebyl , tedy zde zcela chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, přičemž za chybějící je považován výrok jako celek nebo b) určitý výrok se v napadeném rozhodnutí nachází, ale není úplný , tzn. neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. však nepostačují písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti, obsažené ve vyhotovení rozhodnutí či v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný. K odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí, které spočívají v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, však není určeno dovolání, ale postup dle ust. §131 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod č. T 889, sešit 25, s. 23).
K jednotlivým námitkám, které dovolatel podřadil pod tento dovolací důvod Nejvyšší soud uvádí následující.
ad a), b), c) Část námitek se týká evidentních písařských chyb ve jméně, datu narození a v neúplném číselném označení trestného činu ve výroku o vině. Některé z nich byly již opravným usnesením odstraněny. Tyto vady [v dovolání bod 7.1 až 7.3], však nenaplňují deklarovaný dovolací důvod. Stejně tak neúplný odkaz na ust. §259 odst. 3 tr. ř. [ve kterém dle tvrzení obviněného chybí označení písmene a) nebo b)] tu zhodnotil Nejvyšší soud rovněž jako zcela bezpředmětnou, neboť obě možnosti tohoto ustanovení upravují pouze varianty situací, ve kterých soud II. stupně může rozhodnout samostatně, nicméně tyto deklarované možnosti nemají pro označení dalšího procesního postupu žádný význam.
ad d) Co se týče výtky, že ve spisu je opakovaně uváděná neaktuální adresa A. T., když oprávněná dle tvrzení dovolatele se v tomto bydlišti již delší dobu nezdržuje [viz. dovolání bod 7.4], k tomu je nutné uvést, že místo trvalého pobytu bývalé manželky obviněného je součástí skutkových zjištění soudu, jedná se tedy o námitku skutkovou, kterou Nejvyšší soud není příslušný v rámci dovolání prozkoumat.
ad e) Námitka o přesném určení počátku a konce doby, po kterou se měl oprávněný dopouštět trestné činnosti [v dovolání bod 7.4], když je vymezena pouze měsícem (např. v době od srpna 2003 do ledna 2004), nikoliv přesně určeným datem, je rovněž zcela neodůvodněná, neboť povinnost obviněného k úhradě výživného je ohraničena uvedenými kalendářními měsíci. Přičemž počátek i konec období, ve kterém povinný nesplnil svou povinnost, je určeno příslušným měsícem a je ukončeno uplynutím následně označeného měsíce – pro větší přesnost se pro časové vymezení nesplněné povinnosti na konci lhůty užívá výraz „včetně“.
ad f) I další dovolatelovo tvrzení, ve kterém uvádí, že u vyjmenovaných trestných činů, jenž jsou soudem na základě výsledků dokazování označeny jako úmyslné, chybí konkrétní popis úmyslu pachatele [v dovolání bod 7.5] – je zcela bezdůvodné. Ze skutkových vět rozsudku soudu II. stupně ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 9 To 367/2007, plyne, že u skutku označeného jako I. je subjektivní stránka rádně vymezena. U skutku označeného jako II. takto výslovně uvedeno není, ale vzhledem k tomu, že popisuje recidivu jednání popsaného pod bodem I., nelze tuto skutečnost považovat za zásadní nedostatek.
Pokud obviněný namítá tento nedostatek i u výroku označeného rozhodnutí soudu I. stupně jako III., je tato námitka zcela nedůvodná a nelogická – ze spáchání tohoto skutku byl totiž zproštěn.
ad g) V rámci dalšího bodu [v dovolání pod bodem 7.6] dovolatel upozorňuje na údajně nesprávné číselné označení skutkové podstaty v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, vedeným pod sp. zn. 9 To 367/2007 z 20. 12. 2007, v rámci kterého byl pod bodem III. obviněný zproštěn trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. , ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 2 T 70/2004 ze dne 17. 3. 2006, pod bodem III. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 2 tr. zák. Z toho následně vyvozuje, že napadeným rozsudkem je zproštěn z jiného trestného činu (§213 odst. 1 tr. zák.), než pro jaký byl Obvodním soudem pro Prahu 3 uznán vinným (§213 odst. 2 tr. zák.).
Nicméně ani v této námitce nelze dovolateli přisvědčit, neboť soud II. stupně zrušil ve svém rozhodnutí sp. zn. 9 To 367/2007 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu , tedy včetně výroku o vině pod bodem III. a znovu rozhodoval o skutku popsaném v obžalobě pod bodem III., kvalifikovaným jako zanedbání povinné výživy dle ust. §213 odst. 1 tr. zák. Tomu odpovídá i znění zprošťujícího výroku. Pokud se jedná o dovolatelem namítanou rozdílnost v právním posouzení skutku v obžalobě sp. zn. Zt 500/2003 a v rozsudku soudu I. stupně, sp. zn. 2 T 70/2004, ta je vzhledem k tomu, že zprošťující výrok postihuje samotný skutek, nikoliv jeho právní posouzení – rovněž irelevantní.
ad h) Dále dovolatel napadá zprošťující výrok pro skutek ad III. [v dovolání bod 7.7], kde je v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze opřen o ust. §226 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že nejde o trestný čin. K této námitce dovolatel dodává, že postup odvolacího soudu považuje za nesprávný ohledně právního posouzení, které naplňuje dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že zproštění obžaloby pro skutek ad III. mělo být opřeno nikoliv o důvod §226 písm. b) tr. ř., a nikoliv o důvod §226 písm. a) tr. ř.
Pokud dovolatel tuto otázku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné znovu zdůraznit, že tato námitka není otázkou nesprávného právního posouzení či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž otázkou trestněprocesní, která pod jmenovaný dovolací důvod zjevně nespadá a nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod.
Závěrem k tomuto oddílu Nejvyšší soud uzavírá, že námitky podané do dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pod body a) až g) považuje z části za neopodstatněné a z části za podané z jiného důvodu, než jaký předpokládá ustanovení §265b tr. ř.
Celkově tedy lze konstatovat, že všechny výše uvedené námitky podané obviněným s odkazem na dovolací důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. b), c), d), e), g), k) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz. §265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman