ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.142.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 142/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2010 dovolání podané obviněným P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 55 To 308/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 44/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 6 T 44/2009, byl P. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně mu byla také podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti K. V., spol. s r. o., na náhradě škody částku 100.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Olomouci se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že dne 18. 1. 2008 v prodejně společnosti K. V., spol. s r. o., jako zaměstnanec společnosti K. V., spol. s r. o., převzal od objednatelky JUDr. R. P. finanční částku ve výši 100.000,- Kč jako zálohu na zhotovení kuchyňské sestavy dle smlouvy o dílo, uzavřené s JUDr. R. P. dne 18. 1. 2008, a takto získané finanční prostředky následně neodevzdal svému zaměstnavateli, ale ponechal si je pro svoji osobní potřebu, a tímto jednáním způsobil společnosti K. V., spol. s r. o., která dostála svého závazku z jednání obviněného, škodu v celkové výši nejméně 100.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 55 To 308/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Filouše dovolání, ve kterém odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že se jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil a jeho vina nebyla jednoznačným způsobem prokázána. Částku 100.000,- Kč v rozhodný den předal svému zaměstnavateli panu L. Obviněný popsal průběh předchozího řízení a shrnul, kteří svědci byli k věci vyslechnuti. Zdůraznil přitom, že v rámci veřejného zasedání před Krajským soudem v Ostravě navrhoval dovyslechnutí svědka U., aby bylo možno postavit najisto, kdy se svědek L. dostavil k potenciálnímu zaměstnavateli obviněného a vyhrožoval obviněnému podáním trestního oznámení, pokud do druhého dne nevrátí částku 100.000,- Kč, a výslech paní L. Č., která byla přítomna v kuchyňském studiu v době, kdy na obviněného svědek L. naléhal, aby od zákazníků přijímal přednostně zálohy v hotovosti. Odvolací soud však jeho návrhům nevyhověl a odvolání zamítl. Své rozhodnutí pak odvolací soud podle názoru obviněného odůvodnil pouze v obecné rovině, jeho námitkami se blíže nezabýval. Další výslech svědka U. shledal nadbytečným, k návrhu výslechu svědkyně Č. se nevyjádřil vůbec. Obviněný v tom shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž poukázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu. Má za to, že v tomto případě jde o tzv. opomenuté důkazy.
Dále pak obviněný vytýká soudům v předchozím řízení nesprávné hodnocení důkazů. Podle něj se měla uplatnit zásada in dubio pro reo. Soudy nepřihlédly k motivaci svědka L., která jej vedla k podání trestního oznámení na obviněného a nehodnotily v této souvislosti věrohodnost jeho výpovědi. Obviněný zdůraznil, že svědek po něm požadoval zaplacení částky 100.000,- Kč až den po té, co měl s druhým jednatelem společnosti panem V. ostrou slovní potyčku. Svědek L. vypověděl, že dne 26. 6. 2008 mu volal svědek S., že JUDr. P. se dostavila do studia a že nedohledal doklady k její zakázce ani doklad o zaplacení zálohy 100.000,- Kč. Obviněný má ale za to, že svědku musela být tato skutečnost známa mnohem dříve, protože JUDr. P. volala do kuchyňského studia už v květnu roku 2009 (obviněný má patrně namysli „2008“). Dále pak obviněný označuje za nepravdivou výpověď svědka L., neboť z výpovědi obviněného a svědkyně D. vyplynulo, že tento svědek požadoval po obviněném zaplacení dlužné částky teprve dne 21. 8. 2008.
Na závěr obviněný ještě jednou zhodnotil, proč považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné a poukázal přitom opět na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vysvětlil podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu a shrnul, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém usnesení, které náležitě odůvodnil, konstatoval, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazovaní a důkazy následně odpovídajícím způsobem hodnotil, tedy postupoval v souladu zejména s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Další důkazní návrhy obviněného odvolací soud výslovně shledal nadbytečnými, přičemž pokud jde o návrh na doplnění výpovědi svědka D. U., soud zmínil, že tento svědek již byl v hlavním líčení (státní zástupce doplňuje, že za přítomnosti obviněného a jeho obhájce) vyslechnut.
Státní zástupce uzavřel, že pokud obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňuje správnost dokazování a skutkových závěrů, učiněných soudy činnými dříve ve věci, je třeba dovodit, že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný neuvádí jedinou námitku, která by směřovala proti právnímu posouzení skutku, eventuelně jinému hmotně právnímu posouzení v daném případě, dokonce ani nijak nevysvětluje, proč by podle jeho názoru jím uváděné vady měly mít za následek nesprávnost v hmotně právním posouzení. Veškeré jeho námitky naopak směřují do oblasti skutkových zjištění, napadají rozsah dokazování a hodnocení důkazů, případně zpochybňují kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tedy se míjejí nejen s uplatněným dovolacím důvodem, ale i s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu rozhodně nelze vytýkat přílišnou stručnost a obecnost, jak naznačuje obviněný. Naopak z odůvodnění je patrné, že odvolací soud se zabýval napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, přezkoumal mimo jiné jeho postup při hodnocení důkazů a s jeho úvahami se ztotožnil. Konkrétně k námitkám obviněného, který poukázal na časové nesrovnalosti ve výpovědích, odvolací soud, jak je z odůvodnění zřejmé, zhodnotil, že nejsou pro posouzení věci významné. Stejně tak obviněný nemá pravdu, když tvrdí, že odvolací soud jeho důkazní návrhy opomenul. Na str. 3 odůvodnění totiž odvolací soud tyto důkazy shledal nadbytečnými, přičemž v případě svědka U. jmenovitě podotknul, že tento byl soudem prvního stupně již v hlavním líčení vyslechnut. Vzhledem k tomu, že obviněný učinil dva důkazní návrhy, je z použité formulace jasně patrné, že odvolací soud měl namysli právě tyto dva důkazní návrhy a nelze se domnívat, že by byl důkazní návrh výslechu svědkyně Č. zcela opomenut. V případě návrhu opětovného výslechu svědka U. odvolací soud připomněl, že tento byl už v hlavním líčení vyslechnut, a to, jak podotýká státní zástupce, za přítomnosti obviněného a jeho obhájce. V případě návrhu výslechu svědkyně Č. je nadbytečnost jejího výslechu zřejmá již z toho, co by podle obviněného mělo být z její výpovědi zjištěno, tedy že svědek L. měl po obviněném žádat, aby od zákazníků přijímal zálohové platby přednostně v hotovosti. I kdyby se toto tvrzení ukázalo jako pravdivé, nemohlo by žádným způsobem ovlivnit skutková zjištění jako celek. Závěry soudů obou stupňů vyznívají logicky a nevzbuzují pochybnosti. Naopak verze skutkového děje, jak ji naznačuje obviněný, tedy že měl zálohu předat svědku L., se jako logická nejeví, neboť nevysvětluje existenci obviněným podepsané upravené faktury.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch