ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1508.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1508/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 9. června 2010 dovolání obviněných J. B., V. L. a A. O ., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 431/2005 ze dne 25. 11. 2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 51/2004 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., V. L. a A. O. odmítá .
Odůvodnění:
(Pokud se v textu tohoto rozhodnutí používá termín trestní zákon nebo zkratka tr. zák. , má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb.)
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. července 2005, sp. zn. 3 T 51/2004, byli obvinění J. B., V. L. a A. O. spolu s dalšími devíti spoluobviněnými uznáni vinnými tím, že zajišťovali nelegální přechody migrantů přes státní hranici z České republiky do různých zemí Evropské Unie. Tímto jednáním všichni výše uvedení spáchali trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (A. O., J. B.), nebo trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (V. L.).
Rozsudek soudu I. stupně napadli obvinění J. B., V. L. a A. O. a další odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 To 431/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a v souladu s ust. §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl, že v období od prosince 2002 do října 2003 jako členové skupin v nichž byly rozděleny úkoly (obv. M., O., T., P., S., B., M., Ř., P.) nebo s vědomím toho, že na trestné činnosti se podílejí další osoby, jejichž úkoly jsou rozděleny (obv. L. a Š.), na území hlavního města Prahy a dále na území jižních či západních Čech obvinění zajišťovali nelegální přechody migrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu, Indie, Pákistánu, Srí Lanky, příp. dalších zemí, a to z území České republiky na území Rakouska a Spolkové republiky Německo, příp. i přechody státní hranice ve státech EU, a to za úplatu celkem v 21 skutcích (z toho obv. O. ve čtyřech skutcích, J. B. ve dvou a obv. L. v jednom skutku), čímž spáchali trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., za což byl
obv. A. O . odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, současně mu byl uložen trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu neurčitou;
obv. J. B . odsouzen k trestu odnětí svobody v trávní 20 (dvaceti) měsíců a s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý test nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců a trest propadnutí věci;
obv. V. L . byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, přičemž byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) týdnů.
Současně byli A. O. spolu s obv. I. Z. M., A. S. T., M. Ř., I. P. ve 4 skutcích zproštěni obžaloby.
Proti tomuto rozsudku podali obv. J. B., V. L. a A. O. prostřednictvím svých obhájců dovolání .
J. B . podal dovolání do všech výroků rozsudku Městského soudu v Praze a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je popsán pod body 1 a 2 rozsudku odvolacího soudu. Podle jeho tvrzení nejsou skutková zjištění, provedená soudem I. stupně a převzatá soudem II. stupně, způsobilá být podkladem pro závěr, že se skutečně dopustil trestného činu podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. V rámci této námitky dovolatel poukazuje zejména na to, že oba soudy nižších instancí nevyhodnotily důkazy v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř., neboť nevzaly do úvahy jeho námitky, které opakovaně uváděl ve své obhajobě – zejména to, že sice odvezl nějaké osoby do prostoru poblíž státní hranice ČR, ale jenom proto, že to považoval za součást své pracovní činnosti. Nicméně skutková zjištění učiněná Obvodním soudem pro Prahu 6 a převzatá Městským soudem Praha jsou z jeho pohledu nezpůsobilá k učinění závěru o tom, že tento trestný čin skutečně spáchal. Obviněný zdůrazňuje, že se necítí být vinen a vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 To 431/2005, podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil, a věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. L . podal dovolání do všech výroků rozsudku Městského soudu v Praze a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je popsán pod body 1 a 2 tohoto rozsudku.
K tomu obviněný uvádí, že se s žádnou z odsouzených osob s výjimkou J. B. (a osoby, kterou znal pouze jako „S.“) neznal, a pokud spolu oni dva sjednávali provedení cesty jeho vozidlem taxislužby, tak jemu ani jeden nesdělil, že by mělo jít o běžence. Následně se obviněný vyjadřuje k provedeným odposlechům telekomunikačního provozu, kde vyjadřuje své přesvědčení o tom, že k těmto odposlechům neměl soud vůbec přihlédnout, protože k záznamům je třeba podle §88 odst. 6 tr. ř. připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, včetně osoby, která záznam pořídila. Ale protokol ze soudního jednání, který se týká odposlechů z 1. 7. 2004 tyto náležitosti neobsahuje, stejně jako příloha k těmto protokolům, kde chybí označení osoby, která je pořídila, což dovolatel považuje za závažné porušení příslušného ustanovení trestního řádu. Pokud soud přiložil k výše uvedeným protokolům přepisy, nejde o protokoly ve smyslu ust. §88 odst. 6 tr. ř.
V další části svého dovolání se dovolatel vyjadřuje k odposlechům z 10. 1. 2003, kde vysvětluje obraty „taxikářské hantýrky“ a objasňuje okolnosti kolem odposlechu z 1. 7. 2004. Zdůrazňuje, že žádný svědek trestné činnosti, stejně jako spoluobžalovaní jej osobně neznají, mimo osob, které se účastnili cesty z 11. 1. 2003, ale zdůrazňuje, že tuto cestu vykonával v rámci své taxikářské praxe a o cíl převážených osob se logicky nestaral.
Následně se obviněný vyjádřil k právnímu hodnocení jeho skutku odvolacím soudem, kde odmítá právní kvalifikaci svého skutku podle §171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák., neboť on převážené klienty dopravil do cílového místa za běžnou taxu a tudíž se zjevně nejednalo o úplatu za pomoc k nedovolenému překročení státní hranice a současně odmítá, že by takový čin spáchal jako člen organizované skupiny. Stejně tak odmítá, že by v rámci této skupiny byl účastný jakékoli dělby úkolů. V závěru dovolatel zdůrazňuje, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu jak po stránce subjektivní – neboť nevěděl o tom, že by komukoli měl napomáhat k přechodu přes státní hranici, tak po stránce objektivní – neboť v jeho skutku nebyl z jeho strany prokázán úmysl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích a poté přikázal, aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
A. O . podal dovolání do všech výroků rozsudku Městského soudu v Praze a i on v něm odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť je přesvědčen, že se nepodílel na žádném ze skutků, pro které byl uznán vinným – jedná se o skutky uvedené pod body 3, 14, 15 a 18. K tomu dodává, že:
Městský soud v Praze první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 15. 11. 2004 v této věci zrušil z důvodu řady procesních pochybení, ale rovněž pro nepřezkoumatelnost jeho skutkových zjištění. Dovolatel však konstatuje, že ani v opakovaném rozsudku nalézacího soudu z 18. 7. 2005 se nenacházejí žádná nová skutková zjištění, neboť nebyly provedeny žádné nové důkazy s výjimkou úpravy některých formulací. Přesto však odvolací soud považuje skutková zjištění tohoto soudu za úplná a správná.
Pokud jde o procesní pochybení nalézacího soudu, dovolateli není jasné tvrzení, že „svědek D. ho usvědčuje“, když nic takového z jeho svědecké výpovědi nevyplývá.
Dále dovolatel odkazuje na pochybnosti odvolacího soudu o tom, zda vůbec došlo ke kontaktu mezi obviněným a migranty (na str. 42 odůvodnění rozsudku), když současně na jiném místě odkazuje na tvrzení soudu o tom, že – pokud byly doklady některých osob, zadržených v Rakousku či SRN u obviněného nalezeny při domovní prohlídce, prokazují se tím jejich vzájemné kontakty a tedy i jeho podíl na zajišťování ilegálních přechodů hranic ČR. Přesto však obviněný zdůrazňuje absenci objektivní stránky trestného činu podle §171a tr. zák., konkrétně nepřítomnost příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a osobami, jejichž ilegální přechod měl zajišťovat.
Současně obviněný namítá zištnou motivaci a zpochybňuje příčinnou souvislost mezi provedenými skutky a finančními transakcemi a zejména zdůrazňuje fakt, že motivaci tohoto charakteru neprokázaly ani provedené odposlechy telefonních hovorů.
Dovolatel dále odmítá to, že v dané kauze byla prokázána jeho účast v organizované skupině, neboť on o žádné organizační struktuře s dělbou práce neví. Proto je toho názoru, že žádné důkazy v tomto směru předloženy nebyly. Pokud se obviněný s některými migranty znal, pak to byla náhodná známost z azylového tábora po příjezdu do ČR.
V závěru obviněný O. vyjadřuje lítost nad tím, že mu byl uložen trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou. Vyjadřuje svou ochotu podřídit se jakýmkoli omezením, která by ho zbavila podezření, že by se v budoucnu mohl dále podílet na jakékoliv trestné činnosti. Navíc v A. již nemá nikoho z příbuzných a ze strany jeho osobních nepřátel mu hrozí pronásledování. Z těchto důvodů žádá Nejvyšší soud ČR, aby jeho dovolání vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 431/2005 z 25. 11. 2005 zrušil a sám rozhodl, že se obviněný obžaloby zprošťuje a současně aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí o vyhoštění na dobu neurčitou a propustil obviněného z vyhošťovací vazby.
K dovolání obviněných se za podmínek ust. §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce , činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obv. J. B . státní zástupce uvedl, že je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti směřuje pouze proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, je však dovolací soud vázán a nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedených důvodů tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání obv. B. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Současně navrhuje, aby toto rozhodnutí dovolací soud projednal v neveřejném zasedání.
K dovolání obv. V. L. státní zástupce uvedl, že je podáno s odkazem na důvody uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje buď proti hodnocení provedených důkazů, čímž toto dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, nebo proti vadám procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, že běženci byli vysazeni v místě výskytu různých zábavních zařízení a pánských klubů, když toto místo bylo podle stop ve sněhu identifikováno jako nacházející se „za posledními zemědělskými budovami obce“.
Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení, způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru (údajná nezákonnost odposlechů telefonních hovorů) nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka nesprávné právní kvalifikace skutku též podle §171a odst. 2 písm. b), c) tr. ř. (ve znění účinném do 11. 7. 2007). Dovolatel namítá, že je taxikářem a migranty přepravoval v rámci svého zaměstnání za běžnou cenu jako každého jiného zákazníka. Navíc činu se nedopustil jako člen organizované skupiny, neboť jel jen jednou na telefonickou výzvu obv. B. Je tedy vyloučeno, aby byl seznámen s existencí organizované skupiny a s dělbou úkolů mezi jejími členy. K této námitce státní zástupce však uvádí, že vzhledem k okolnostem přepravy musel být obv. L. přinejmenším srozuměn s tím, že jde o přepravu běženců hodlajících překročit státní hranici z ČR do Rakouska. Skutečnost, že obv. L. jako taxikář provádí přepravu zákazníků za úplatu, nemá žádný vliv na to, že v dovolávané věci převzal tuto úplatu za to, že provedením této přepravy umožnil převáženým osobám nedovolené překročení státní hranice. Je přitom nerozhodné, zda tato úplata odpovídala částce za běžnou přepravu (za běžné „rito“) nebo zda se od ní lišila. Obv. L. bylo známo přinejmenším to, že shora uvedenou přepravu zajišťuje obv. B. a dále osoba, kterou znal pod jménem S. Již tím, že se k těmto dvěma osobám připojil a realizoval svou úlohu při páchání trestné činnosti, vytvořil skupinu tří trestně odpovědných osob s rozdělením úkolů, která byla ve smyslu §34 písm. g) tr. zák. ve znění účinném do 31. 5. 2004 organizovanou skupinou.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudem použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá, a proto toto dovolání považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby dovolání obv. V. L. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí podle jeho názoru lze učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K dovolání obv. A. O. státní zástupce uvedl, že i to je podáno s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale argumentace dovolatele i zde směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. To se týká jak výhrad k hodnocení svědeckých výpovědí, tak i námitky nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a ilegálními migracemi běženců, stejně jako námitky, že dovolateli nebyla prokázána jeho účast v jakékoliv organizované skupině. Ale opět je nutné zdůraznit, že skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, pokud spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ale nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou.
Výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky pouze z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to i v případě, je-li dovoláním napadán výrok o uložení trestu vyhoštění. O tento dovolací důvod však dovolatel své námitky proti výroku o trestu neopřel a neodpovídá mu ani jejich formulace.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obv. A. O. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Současně státní zástupce navrhuje, aby navrhované rozhodnutí dovolací soud projednal v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nejprve ověřoval, zda v této věci je dovolání přípustné . V této souvislosti zjistil, že dovolání všech tří obviněných jsou v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustná, byla ve všech případech podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (tj. u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 2 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání všech tří obviněných splňují zákonné podmínky §265f tr. ř. vymezujícího obligatorní obsah dovolání.
Všichni dovolatelé podali dovolání s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., tedy proto, že rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, i když o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu I. stupně, případně modifikovaného skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i na základě jiného hodnocení v předchozím řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze výjimečně, a to pokud existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na jedné straně a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry soudu na straně druhé, ovšem pouze za podmínky, že dovolatel učiní tento nesoulad předmětem dovolání.
Pokud obv. J. B . podal dovolání do všech výroků rozsudku Městského soudu v Praze a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., znamená to, že je subjektivně přesvědčen o nesprávném právním posouzení skutku, popsaném pod body 1 a 2 tohoto rozsudku. Nicméně z další části dovolání jasně vyplývá, že námitky, které obviněný podřadil do tohoto dovolacího důvodu nejsou námitky právního, ale skutkového charakteru. Mezi těmito výhradami především akcentuje svůj nesouhlas s tím, jak soud nalézací a poté i soud odvolací vyhodnotil důkazy, když nevzal do úvahy jeho námitky – jedná se především o jeho tvrzení, že převážené migranty odvezl do prostoru poblíž hranice ČR, ale pouze v rámci svého zaměstnání (neboť je taxikářem), tedy bez jakékoli vědomosti o jejich úmyslu překročit státní hranice. Nicméně oba soudy tuto jeho zásadní námitku dostatečně neakceptovaly, v důsledku čehož byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud zaujal následující stanovisko. Z platného znění trestního řádu jednoznačně vyplývá, že ke zjištění a prověření skutkového stavu věci je určen soud I. stupně. Soud II. stupně je povinen v případě napadeného rozhodnutí soudu nalézacího toto rozhodnutí přezkoumat, a pokud je to nutné, tak jej důkazně doplní a zkoriguje prostředky k tomu určenými. Ale těžiště dokazování je jednoznačně v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplnit pouze soud II. stupně. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci v rámci dvoustupňového řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není další – třetí instancí, v rámci které by měl být znovu projednáván skutkový stav věci (viz usnesení Ústavnímu soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Tímto postupem by se fakticky dostal do role soudů nižších stupňů, která mu nepřísluší, neboť platná právní úprava takový postup jednoznačně vylučuje. Tedy východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení již pevně stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (popř. i další soudem zjištěné relevantní okolnosti z hlediska norem hmotného práva).
Pokud tedy obv. B. ve svém dovolání opětovně zpochybňuje skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů, vzhledem k výše uvedenému nemůže být v této argumentaci úspěšný, a to tím spíše, že námitky, kterými to činí, podřazuje pod dovolací důvod, který je využitelný pouze pro právní pochybení soudů I. nebo II. stupně. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je sice možný, ale pouze výjimečně – a to v případě existence extrémního nesouladu mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry soudu a z nich plynoucími právními závěry, ovšem pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učinil předmětem dovolání, což se nestalo.
Jelikož dovolatel B. své dovolání neodůvodnil konkrétními vadami, které by spatřoval v právním posouzení skutku zjištěného soudem, Nejvyšší soud nemohl k námitkám skutkového charakteru přihlédnout, a proto dovolání s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť je podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Stejně jako obv. B. i obv. A. O . opřel své dovolání o dovolací důvod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., neboť je přesvědčený o tom, že žádného ze skutků, pro které byl uznán vinným, se ve skutečnosti nedopustil. Následně pak uvádí své výhrady, kterými své dovolání konkretizuje, zejména vystupuje proti tomu, jakým způsobem soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy a současně podává jejich reinterpretaci ve svůj prospěch. Konkrétně zdůrazňuje hodnověrnost výpovědi svědka D., namítá absenci objektivní stránky projednávaného trestného činu, odmítá zištnou motivaci projednávaného skutku i příčinnou souvislost mezi provedenými skutky a finančními transakcemi, stejně jako fakt, že by v dané kauze byla prokázána jeho účast v organizované skupině.
Z výše uvedeného vyplývá, že i přes odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. všechny výhrady dovolatele O. směřují proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolatel tak zjevně ignoruje fakt, že skutkovými zjištěními, které učinil soud I. i II. stupně je Nejvyšší soud ze zákona vázán, pokud k těmto důkazům soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem, který neodporuje zásadám formální logiky, což se při přezkumu spisového materiálu nepotvrdilo. V takovém případě je možné napadnout pouze v případě dovolatelem výslovně namítnutého extrémního nesouladu mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry, pokud je dovolatel učinil předmětem dovolání.
Dovolatel se úspěšně dovolá prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze pokud skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, i když o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jelikož v projednávaném případě o takový případ nejde, byl Nejvyšší soud nucen dovolání obv. O. odmítnout, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť je podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Dovolací námitky obv. V. L . je možné rozdělit do dvou částí. V první obviněný v podstatě zopakoval své námitky z předchozích etap řízení – a v nich znovu zdůraznil, že žádnou z odsouzených osob s výjimkou obv. B. neznal, neznal ani přepravované osoby (ani nevěděl, že se jedná o migranty). Současně se vyjádřil k provedeným odposlechům telekomunikačního provozu, když v této souvislosti soudu obhajoval svou nevinu tím, že vyložil běžně používané obraty taxikářského slangu, aby vysvětlil, že v telefonních hovorech mluvil pouze o přepravovaných osobách, nikoliv o běžencích. Všechny své výhrady pak podřadil pod dovolací důvod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. Jelikož se však opět jedná o námitky skutkového nikoliv právního charakteru, Nejvyšší soud k nim nemohl přihlédnout.
Uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídá pouze námitka nesprávné právní kvalifikace skutku podle §171a odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ve znění účinném do 11. 7. 2007. Touto výhradou obv. L. vystupuje proti závěrům soudu II. stupně, s argumentací spočívající v tvrzení, že se zjevně nemohl dopustit projednávaného skutku jako člen organizované skupiny , neboť migranty přepravoval v rámci svého zaměstnání a za běžnou taxu. Navíc uvádí, že osoby převezl pouze jednou na výzvu obv. B. Z těchto důvodů nebyl v žádném případě seznámen s existencí organizované skupiny, ani s dělbou úkolů mezi jejími členy. Tímto zároveň rozporuje zejména výroky soudu II. stupně o tom, že projednávaný trestný čin spáchal za úplatu.
Proti těmto argumentům však stojí důkazy provedené soudy I. a II. stupně, které dovolatel, resp. jeho obhajoba zjevně ignoruje. Z úředního záznamu o výkonu služby Policie ČR z 11. 1. 2003 vyplynulo, že 10. 1. 2003 v době od 22.00 hod. do 01.00 hod. následujícího dne při výkonu služby na státní hranici policejní hlídkou ve složení pprap. J. L. a pprap. M. B., byl ve 23.05 hod. na horizontu v prostoru mezi obcí Ch. a Š. zpozorován pohyb několika osob, které tvořily dvě skupinky. Jedna byla tříčlenná a druhá šestičlenná a obě směřovaly směrem ke státní hranici. Z tohoto důvodu byly do prostoru přivolány další policejní hlídky, které po použití světlic na místě zajistily tyto běžence – S. G., S. G., S. H., S. K. S. R., A. M. a K. S. Zajištění muži neměli cestovní doklady ani průkazy totožnosti. Následně policisté provedli ohledání stop těchto osob ve sněhové pokrývce a jejich počátek byl nalezen asi 10 metrů za poslední zemědělskou budovou v obci Ch. směrem na Š. Tímto bylo prokázáno, že výše uvedení běženci byli na tomto místě vyloženi z vozidla (č. l. 96, sv. IV.).
Současně ze záznamů telekomunikačního provozu (M. 2, M. 6) jednoznačně vyplynulo, že obv. L. byl v lednu 2003 jak s obv. B., tak s obv. S. v telefonickém kontaktu, v nichž se domlouvali na zajištění ilegálního přechodu státních hranic migrantům a řešili v nich (spolu s obv. K., který je trestně stíhán odděleně) související praktické detaily plánované cesty a odměnu za realizovanou akci (č. l. 62 an., sv. IV.). Současně z těchto záznamů (záznamy z 10. 1. – 13. 1. 2003) vyšlo najevo, že s taxikářem L. se počítá jako s řidičem, který (stejně jako F. K.) zajišťoval převoz migrantů na určené místo, odkud je převadeč vedl dále přes hranice na rakouskou stranu. Z těchto zjištění je zřejmé, že touto činností vytvořil spolu s obv. B. a S. K. organizovanou skupinu ve smyslu ust. §34 písm. g) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 6. 2004), v rámci které měli všichni rozděleny úkoly s cílem realizovat nedovolené překročení státní hranice. Z těchto zaznamenaných hovorů rovněž vyplynulo, že obvinění tento čin spáchali za úplatu. Tímto jednáním tak všichni naplnili formální i materiální znak předmětného trestného činu.
Z právní teorie vyplývá, že každé rozhodnutí soudu je založeno jednak na zjištění skutkového stavu a dále na jeho právním posouzení. Proto jsou jeho případné vady založeny buď na vadách skutkových nebo na vadách hmotně právních. Vady skutkových zjištění záleží v nedostatečném nebo nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, přičemž většinou souvisejí s dokazováním a mohou mít proto základ již v procesních vadách. Naproti tomu vady (hmotně) právního posouzení záleží v nesprávné právní kvalifikaci (neboli podřazení) učiněných skutkových zjištění. To znamená, že vady právního posouzení jsou chápány jako vady aplikace hmotně právních norem. V praxi proto tyto vady mohou spočívat jednat v tom, že aplikující orgán použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. (Vady týkající se aplikace právních norem hmotného práva se nejčastěji týkají norem trestního práva hmotného, ale mohou se týkat i jiných právních odvětví.) Dovolání podané do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však může být úspěšné pouze pokud dovolatel ve svém podání namítá vady hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávné subsumpci skutkových zjištění pod příslušnou hmotně právní normu.
Nejvyšší soud při rozboru rozhodnutí soudu II. stupně však neshledal v právní kvalifikaci soudu II. stupně nijaké pochybení, přičemž i tato námitka dovolatele L. není ve své podstatě námitkou hmotně právního posouzení skutku, ale jedná se opět o námitku směřující proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Taková výhrada však není způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že toto bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman