ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1549.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1549/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání obviněného V. G. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, sp. zn. 61 To 315/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 44/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2009, sp. zn. 6 T 44/2009, byl obviněný V. G. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s dozorem.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 26. 7. 2008 v přesně nezjištěné době v ranních hodinách, v P., ul. N. S.,, v kanceláři ve zvýšeném přízemí vpravo, opakovaně vykonal pohlavní styk na poškozené A. S., přes její nesouhlas, a to tak, že spící poškozenou probudil tím, že ji hladil po celém těle, po probuzení poškozené a její reakci, co to dělá, ji zvedl z gauče, začal ji svlékat a když se poškozená tomu bránila, bil ji opakovaně do hlavy, přičemž jí říkal, že pokud se bude bránit, bude to jenom horší, poškozenou svlékl do naha, zatáhl ji do druhé místnosti, kde na ní vykonal zezadu pohlavní styk, poté ji zpět odvedl do první místnosti, kde na ni opětovně vykonal pohlavní styk, a vždy, když se ho poškozená snažila odstrčit, tak na to reagoval bitím, následně poškozenou nabídl k vykonání pohlavního styku druhému, dosud neztotožněnému muži, který rovněž pohlavní styk vykonal, a následně, když se poškozená pokusila přivolat pomoc mobilním telefonem značky NOKIA 6500, obžalovaný jí telefon vytrhl z ruky, udeřil s ním o zem, čímž ho rozbil, poté jí ohrožoval kapesním nožem a vyhrožoval jí, že pokud se neuklidní, tak ji zabije, následně svého jednání zanechal, poškozená se oblékla a z místa činu se jí podařilo utéct.
O odvolání obviněného V. G. rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 3. září 2009, sp. zn. 61 To 315/2009, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Soudy podle obviněného neprovedly řádně dokazování. Z důkazů, které byly v řízení provedeny spolehlivě nevyplývá, že se skutek stal, ani že se jej dopustil právě obviněný. Soudy se řádně nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozené ani s její věrohodností (výpověď poškozené je znevěrohodňována mimo jiné i její opilostí v době, kdy mělo ke znásilnění dojít, když odmítly provést revizní posudek k jejímu duševnímu stavu, a dostatečně se nezabývaly ani závěry z vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické a genetické expertízy, které jasně vyloučilo shodu DNA obviněného a DNA nalezené na prezervativu, údajně použitém při vynuceném pohlavním styku s poškozenou. O znásilnění poškozené ostatně stále existují pochybnosti. Na jejím těle nebyly nalezeny žádné známky takovéhoto druhu násilí, poškozená neměla roztrhaný oděv a její znásilnění nemohou potvrdit přímí ani nepřímí svědci. Obviněný od počátku jakýkoliv styk s poškozenou odmítal. Byla to naopak poškozená, kdo o obviněného již od jejich seznámení projevoval zájem (dotaz na rodinný stav obviněného, svádění tancem ve spodním prádle). Příběh o údajném znásilnění tak může být toliko pomstou obviněnému za neopětovaný zájem. Pokud soudy nepřihlédly k důkazům svědčícím ve prospěch obviněného potom podle jeho názoru porušily základní zásady trestního řízení, a to především zásadu presumpce neviny, které odpovídá zásada in dubio pro reo. Důsledkem porušení těchto základních zásad došlo také k porušení čl. 7 odst. 1, 8 odst. 2, 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 3 a 10 Ústavy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podle jeho názoru dovolací námitky uplatněné v dovolání směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů a proti způsobu, jakým tyto soudy provedly dokazování a jak provedené důkazy hodnotily. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ovšem hmotně právní. Dovolání z tohoto dovolacího důvodu je určeno pouze k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, popř. druhého stupně. Námitky, kterými se jako v posuzovaném případě dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny skutkových zjištění, pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy neprovedly důkazy navržené obhajobou a provedené důkazy nesprávně hodnotily). Obviněný v dovolání ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje (skutek se podle názoru obviněného vůbec nestal a pokud ano obviněný nebyl jeho pachatelem). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Pouze pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména ze svědecké výpovědi poškozené A. S., o jejíž věrohodnosti podpořené i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – klinická psychologie, PhDr. Z. J. (č.l. 27-37), a svědeckou výpovědí J. N., nevznikla v průběhu řízení žádná vážnější pochybnost, svědeckých výpovědí V. Ch., T. K., T. K. a A. Ch., a dále celé řady listinných důkazů (z protokolu o rekognici ze dne 13. 10. 2008 na č. l. 92-96, z lékařské zprávy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 26. 7. 2008 na č. l. 47 a 48, z fotodokumentace zranění poškozené na č. l. 49, z fotodokumentace z kamerového systému na č. l. 141-148, z protokolu o vydání věci na č. l. 17, z protokolu o vrácení věci na č. l. 17a a 17b, a z protokolu o ohledání místa činu na č. l. 108-110 včetně plánku na č. l. 111-112). Na základě těchto skutkových zjištění pak oba soudy dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík