ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.561.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 561/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2010 dovolání podané obviněnými B. Š. a Z. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 277/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 182/2006, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. Š.
o d m í t á .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. J.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 95 T 182/2006, byly obě obviněné uznány vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který byla obviněná B. Š. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, přičemž byl nad obviněnou vysloven dohled. Obviněná Z. J. byla za tento čin odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradily škodu, kterou trestným činem způsobily. Současně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit škodu způsobenou trestnými činy poškozené společnosti Neroli, s. r. o., se sídlem Lažánky 96, IČ 63475561.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněné dopustily trestné činnosti tím, že
obviněná B. Š.
v době od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2004 v B. jako prodavačka v prodejně firmy N. v B. na ulici B. v podchodu ČD, zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2000 prodala telefonní karty, utržené peníze za prodané telefonní karty si ponechala pro vlastní potřebu, kdy tyto prodeje nenamarkovala na pokladně, nevydala kupujícím pokladní doklad, ale provedla odpisy telefonních karet v počítačové evidenci takovým způsobem, že poškozený neprodleně nepoznal chybějící zboží na prodejně, a to v době, kdy byla dle docházkového listu sama na prodejně, a tímto jednáním způsobila společnosti Neroli s. r. o., se sídlem Lažánky 96, PSČ 664 76, IČO 63475561, škodu ve výši nejméně 1 510 812 Kč.
obviněná Z. J.
v době od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2005 v B. jako prodavačka v prodejně N. v B. na ulici B. v podchodu ČD, zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2001 prodala telefonní karty, utržené peníze za prodané telefonní karty si ponechala pro vlastní potřebu, kdy tyto prodeje nenamarkovala na pokladně, nevydala kupujícím pokladní doklad, ale provedla odpisy telefonních karet v počítačové evidenci takovým způsobem, že poškozený neprodleně nepoznal chybějící zboží na prodejně, a to v době, kdy byla dle docházkového listu sama na prodejně, a tímto jednáním způsobila společnosti Neroli s. r. o., se sídlem Lažánky 96, PSČ 664 76, IČO 63475561, škodu ve výši nejméně 775 364 Kč.
Proti citovanému rozsudku podaly obě obviněné odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 277/2009, tak že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve výroku podle §59 odst. 2 tr. zák., jinak jej ponechal beze změny.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podaly obě obviněné dovolání, obviněná B. Š. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Antonína Foukala a obviněná Z. J. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Polácha.
Obviněná B. Š. napadla rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je neúplné s chybějícím výrokem.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu odůvodnila obviněná tím, že Městský soud v Brně rozhodoval ve věci poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování ohledně docházkových listů a odstranit tak pochybnosti o přítomnosti obviněné na pracovišti. Proto byly vyslechnuty obě obviněné, přičemž obviněná B. Š. jednoznačně sdělila, že předložené docházkové listy až na výjimky nevyplňovala. I zaměstnavatel obviněné pan J. uvedl, že v docházce nejsou zaneseny návštěvy lékaře a že po dobu jednoho roku před ukončením pracovního poměru obviněná v prodejně mobilů vůbec nepracovala. Doplněným dokazováním nemohlo dojít k odstranění pochybností ohledně docházkových listů. Právě tato pochybnost přitom vedla soud prvního stupně k vynesení zprošťujícího rozhodnutí. Soud prvního stupně tak nyní vynesl odsuzující rozsudek právě na základě důkazů, pro které dříve obviněnou zprostil obžaloby. Nevypořádal se ani s dalšími důkazy jako byl znalecký posudek ing. Koloucha, a námitkami, zejména se skutečností, zda vůbec byly uvedené karty obviněné svěřeny. Za této situace mělo být odvolacím soudem rozhodnuto o zrušení prvostupňového rozsudku.
Za další vadu jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i napadeného usnesení, pak obviněná považuje chybějící zprošťující výrok ohledně jednotlivých útoků, kdy byla jednoznačně prokázána její nepřítomnost na pracovišti.
Obviněná dále napadla i výrok o náhradě škody, který je podle jejího názoru nesprávný z toho důvodu, že podle §420 odst. 2 občanského zákoníku je škoda způsobená právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily tyto osoby samy za škodu neodpovídají. Obviněná byla zaměstnankyní pana J., který podle smlouvy s poškozenou zajišťoval chod prodejny. Pokud tedy byla škoda způsobena v souvislosti s chodem prodejny, měly soudy zkoumat, zda nárok na náhradu škody vznikl poškozené přímo vůči obviněné. Co se týče výše škody, jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť nejsou uvedeny jednotlivé útoky trestného činu, není uvedeno, kterými konkrétními jednáními obviněné došlo ke vzniku škody a není ani prokázáno, zda v těchto dnech a hodinách byla obviněná přítomna na pracovišti. Obžaloba uvádí jinou částku než poškozená a z napadeného rozhodnutí nelze určit, jakým konkrétním jednáním obviněné škoda vznikla. Nebylo také bráno v potaz ustanovení §441 občanského zákoníku a to za situace, kdy v trestním řízení vyšly najevo skutečnosti ukazující na spoluzavinění poškozené jako nesprávně vedené účetnictví, chybně prováděné inventury, neexistence zabezpečení počítačové techniky apod. Dále pak soud nevzal v potaz ustanovení §450 občanského zákoníku a nezabýval se možností snížení náhrady škody vzhledem k tomu, že obviněná je nemajetná. Obviněná proto má za to, že o náhradě škody nemělo být soudem v trestním řízení vůbec rozhodováno a poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná B. Š. závěrem svého dovolání navrhla pouze, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
Obviněná Z. J. napadla výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejprve obviněná namítla, že i ohledně způsobení škody jako znaku přisouzené skutkové podstaty musí být v rozsudku uvedeno, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jakými právními úvahami se řídil, což rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje. Není z něj zřejmé, jak došel soud ke konkrétní výši škody uvedené ve výrokové části, zejména nikde nelze najít jakýkoli náznak výpočtu, kolik kusů zboží bylo obviněné „přičteno k tíži“. Není zde ani zmínka, z jakých důkazů soud při určení výše škody vycházel a podle jakého právního předpisu škodu stanovil. Obviněná má za to, že tímto postupem soudů obou stupňů bylo narušeno její právo na spravedlivý proces. Upozornila na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II ÚS 669/05, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007, s tím, že je možné zasahovat v rámci dovolacího přezkumu do hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem v případě, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry.
Závěrem svého dovolání obviněná Z. J. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věcně a místně příslušnému orgánu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení uvedla, že námitky obou obviněných z převážné většiny neodpovídají povaze uplatněného dovolacího důvodu, neboť dovolací soud není oprávněn nahrazovat činnost nalézacího soudu a je vázán jím zjištěným skutkovým stavem. K tomu státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02 a IV. ÚS 449/03.
K dovolání obviněné Z. J. státní zástupkyně podotkla, že obviněná neuvádí, která konkrétní ustanovení měla být při stanovení výše škody porušena. Její námitky nijak nesouvisejí s právním posouzením skutku, ale týkají se hodnocení provedeného dokazování v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupkyně přitom ve věci neshledává ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. V této souvislosti poukázala na hodnocení obsahu docházkových listů soudem prvního stupně, které podle jejího názoru bylo akceptovatelné odvolacím soudem a k žádné nepřípustné deformaci vypovídací hodnoty důkazů nedošlo.
Závěr o správnosti právního posouzení skutku nemůže podle státní zástupkyně zvrátit ani námitka obviněné B. Š., zda předmětné telefonní karty jí byly vůbec svěřeny, neboť obviněná přehlíží výsledky provedeného dokazování, které se vztahují ke způsobu přebírání karet a jejich následné evidence. Za námitku jiného nesprávného právního posouzení lze považovat tu, kterou tato dovolatelka napadá nesprávný způsob vyhodnocení nároku na náhradu škody. Nelze jí však přisvědčit. Podle státní zástupkyně není namístě řešit otázky, zda se na vzniku škody podílel ještě někdo jiný jednáním, které nebylo předmětem obžaloby a tím ani součástí výroku o vině. V úvahu nepřichází ani aplikace §450 občanského zákoníku, která je vyloučena v případech, kdy škoda byla způsobena úmyslně. Tato dovolatelka pak dále namítá chybějící zprošťující výrok ohledně jednotlivých útoků, kdy byla jednoznačně prokázána její nepřítomnost na pracovišti. K tomu státní zástupkyně uvádí, že skutek spáchaný touto obviněnou byl vymezen obdobím od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2004 a v jeho rámci došlo k přisouzenému jednání s pouhou modifikací rozsahu způsobeného trestného následku. Proto nebyl žádný důvod k postupu podle §226 tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání podané obviněnou B. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněné Z. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkami uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná B. Š. označila nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě značné části námitek obviněné B. Š. vyjma námitky chybějícího zprošťujícího výroku pro jednání, kdy byla prokázána její nepřítomnost na pracovišti, a některých námitek dotýkajících se výroku o náhradě škody. Ostatní námitky obviněné lze shrnout v podstatě tak, že jimi napadá skutková zjištění ohledně její přítomnosti na pracovišti, zejména provedení důkazů docházkovými listy, a ohledně svěření předmětných telefonních kupónů. Soud prvního stupně však logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k naznačeným skutkovým závěrům. Docházkovými listy se podrobně zabýval a závěr o jejich věrohodnosti opřel o výpovědi svědků i výpovědi samotných obviněných, u kterých shledal, že své stanovisko ohledně pravdivosti docházkových listů změnily až v průběhu hlavních líčení. V případě prokázaných nepřítomností obviněných na pracovišti shledal, že většina z nich je v docházkových listech zaznamenána. V případech, kdy docházkové listy tuto nepřítomnost neuváděly, nezapočítal soud v této době provedené odpisy do celkové výše škody. Stejně tak nezahrnul k přisouzenému jednání odpisy, ke kterým došlo v době, kdy na pracovišti byly obě obviněné, a nebylo možno prokázat, která se jednání dopouštěla, a také v době, kdy obviněná Š. podle svého tvrzení byla v prodejně se svíčkami. Podrobně je hodnocení dokazování rozvedeno na str. 18 rozsudku. Stejně tak soud vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi, podle které k odpisům muselo docházet v reálném čase a dopouštěly se jich právě obviněné. Toto odůvodnění nevzbuzuje pochybnosti. Postup soudu při stanovení konkrétní výše škody je pak z tohoto odůvodnění zřejmý, ačkoli zde nejsou uvedeny ceny, za které byly jednotlivé kupóny prodávány, a počty odpisů provedených v jednotlivých dnech. To by ovšem při rozsahu trestné činnosti přesahovalo možnosti odůvodnění soudního rozhodnutí. Uvedené údaje jsou přitom zřejmé ze spisového materiálu. Svědeckými výpověďmi bylo také zjištěno, že skutečně předmětné telefonní kupóny byly přivezeny do prodejny a obviněné je převzaly.
Výše popsanému dovolacímu důvodu lze ovšem podřadit námitku obviněné dotýkající se právního posouzení škody, kterou jí bylo v adhezním řízení uloženo nahradit poškozené Neroli, s. r. o. Obviněná namítla jednak spoluzavinění poškozeného podle §441 občanského zákoníku, jednak neaplikaci §450 obč. zák. Především pak ale naznačila, že za škodu by měl ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. odpovídat poškozené společnosti Neroli její zaměstnavatel pan J.
K námitce, že soud nevzal v úvahu poměry obviněné a neuvážil možnost snížení náhrady škody podle §450 obč. zák., je třeba říci, že podle tohoto ustanovení „snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně“. V případě obviněné byla škoda způsobena úmyslným trestným činem. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné, že by poškozená společnost měla nést škodu poměrně s ohledem na ustanovení §441 obč. zák. I kdyby totiž soudy dospěly k závěru, že poškozená Neroli, s. r. o., spoluzavinila škodu nedostatečným prováděním kontrol, nesprávně vedeným účetnictvím nebo nezabezpečením počítače apod., jednalo by se o spoluzavinění z nedbalosti, které je v poměru k úmyslnému zavinění poškozené tak nepatrné, že poměrné snížení náhrady škody nepřichází v úvahu (srov. č. 9/1977 Sb. rozh. tr.).
Obviněné je dále nutno dát za pravdu v tom, že jejím zaměstnavatelem (na rozdíl od spoluobviněné J.) nebyla společnost Neroli, s. r. o., ale pan A. J., který na základě smlouvy zajišťoval pro poškozenou společnost chod (mimo jiné) prodejny, kde obviněná pracovala. Nelze s ní ovšem již souhlasit v tom, že by měl vůči poškozené společnosti na základě §420 odst. 2 obč. zák. nést odpovědnost za jí způsobenou škodu její zaměstnavatel. Podle tohoto ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají. Jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podmínkou uplatnění tohoto ustanovení tedy je, že osoba byla „použita k činnosti“ právnické nebo fyzické osoby. „Osoba použitá k činnosti“ neprovádí práci či jinou činnost vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou nebo fyzickou osobu podle jejích příkazů a pokynů, popřípadě v jejím zájmu i bez pokynu. Jestliže při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob, jedná se o exces. V takovém případě se §420 odst. 2 obč. zák. neuplatní, ale nastupuje přímá odpovědnost osoby, která byla právnickou nebo fyzickou osobou použita (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník, 1. vydání, 2008, s. 1069 – 1070). Ačkoli ani v případě, že škoda byla způsobena trestnou činností, nelze automaticky předpokládat, že došlo k výše popsanému excesu, v projednávané věci je naprosto zřejmé, že se jednání obviněné popsané ve skutkové větě naprosto vymykalo činnosti zaměstnavatele a nebylo prováděno v jeho zájmu, ale pouze v zájmu obviněné. §420 odst. 2 obč. zák. se proto v případě obviněné neuplatní.
Obviněná dále označila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O situaci, kdy některý výrok v rozhodnutí chybí, jde tehdy, jestliže měl soud chybějící výrok podle zákona do výrokové části pojmout a neučinil tak. Neúplný je takový výrok, který sice byl v rozhodnutí učiněn, ale neobsahuje některou podstatnou náležitost, kterou zákon stanoví.
Tomuto dovolacímu důvodu lze podřadit (ačkoli obviněná své námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům výslovně nepřičlenila) námitku obviněné, že soud nevynesl zprošťující výrok ohledně té části žalovaného jednání, kdy nebyla prokázána její přítomnost na pracovišti. Této námitce však nelze přisvědčit. Obviněná vychází zřejmě z toho, že čin, pro který byla odsouzena, se skládal z jednotlivých dílčích útoků, neuvádí však, jak by měly být tyto útoky vymezeny. Jednotlivé odepsané případy telefonních kupónů jednoznačně nelze za samostatné útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. považovat, neboť se jedná pouze o zastírací jednání. Trestného činu zpronevěry se obviněná dopouštěla již tím, že jednotlivé kupóny prodala zákazníkům, aniž by je namarkovala na pokladně a vydala zákazníkům doklad s úmyslem si ponechat utržené peníze. Kdy přesně k takovým prodejům došlo by přitom ani nebylo možné zjistit, neboť o tom neexistuje záznam a sama obviněná by si to s odstupem času nemohla pamatovat. Je zřejmé, že jednání spočívající v prodejích a odepisování zboží se mohlo různým způsobem prolínat. Ačkoli jednání obviněné nese některé rysy pokračujícího trestného činu, má Nejvyšší soud za to, že je nelze na jednotlivé útoky dělit, neboť by to postrádalo smysl, který v trestním právu toto dělení má. Obviněná pracovala pro jednoho zaměstnavatele na jedné pracovní pozici, předmětem jejího jednání byly vždy pouze telefonní kupóny, resp. peníze za ně utržené, a toto jednání bylo vedeno jedním záměrem zlepšit svou finanční situaci a životní úroveň. Z provedeného dokazování je zřejmé, že když byla obviněná na pracovišti a měla možnost, dopouštěla se popsaného jednání. Nedopouštěla se jej naopak v době, kdy na pracovišti nebyla z objektivních důvodů. Její záměr však zjevně trval po celou dobu a případné časové přetržky nelze považovat za natolik významné, aby na jejich základě bylo možno oddělit jednotlivé útoky a obviněnou pro tyto útoky zprostit obžaloby. Soud prvního stupně proto nepochybil tím, že část žalovaného jednání z popisu skutku pouze vypustil.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněnou uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné B. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněná Z. J. označila ve svém podání dovolací důvod podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož výklad byl výše nastíněn. Obviněná však neuvedla žádné námitky, které by bylo možno v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnit. Napadla totiž především kvalitu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že z něj není vůbec patrné, jak soud dospěl k popsaným skutkovým závěrům. Mimo toho, že se jedná o námitky procesního charakteru, které nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod, lze mimo rámec dovolacího řízení podotknout, že těmto námitkám zjevně nelze přisvědčit. Je možno také odkázat na to, co bylo výše řečeno k námitce obviněné Š. týkající se docházkových listů. O výše uvedené námitky pak obviněná opírá tvrzení, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje všechny rozhodné skutečnosti i úvahy soudu při hodnocení provedeného dokazování a jeho odůvodnění nebudí pochybnosti, nelze mít za to, že by k naznačenému porušení došlo.
Obviněná Z. J. neuvedla ve svém podání žádné námitky, které by bylo možno označenému dovolacímu důvodu podřadit a její dovolání je tak nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
O odmítnutí dovolání obou obviněných rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch