ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.770.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 770/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 27. července 2010 dovolání obviněného V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 4/2010 ze dne 8. 3. 2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 130/2009 ze dne 8. 12. 2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 1 T 130/2009, byl obviněný V. S. uznán vinným tím, že jinému vyhrožoval usmrcením, a to způsobem, který vzbudil důvodnou obavu a na místě veřejnosti přístupném se rovněž dopustil výtržnosti tím, že jiného napadl, čímž spáchal dvojnásobný trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Okresní soud v Domažlicích za použití §25 odst. 1 tr. zák. od potrestání V. S. upustil, za současného uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. Současně byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, konkrétně 3 ks střeliva WADIE P. A. PV, výr. číslo nezjištěno, plynové náboje ráže 9 mm, 1 ks plynové pistole zn. WALTHER P 22, ráže 9 mm a 1 ks zásobníku k plynové pistoli zn. WALTHER P 22.
Následně obviněný podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 6 To 4/2010 ze dne 8. 3. 2010 tak, že zrušil výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ve výroku o trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. a znovu rozhodl tak, že v souladu s ust. §101 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) vyslovil zabrání věci. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého advokáta mimořádný opravný prostředek – dovolání, a to u Okresního soudu v Domažlicích dne 5. 5. 2010, neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu II. i I. stupně „spočívá na nesprávném právním posouzení“. Naplnění důvodu dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že z rozsudků obou soudů nevyplývá, jakým způsobem měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle §202 odst. 1 tr. zák., a sice v tom směru, že by jednal v úmyslu způsobit na místě veřejně přístupném výtržnost. V tomto smyslu obhajoba zpochybňuje celou řadu skutečností, které zkoumaly soudy nižších stupňů. Pokud se jedná o první střet ze dne 18. 12. 2008, obviněný akcentuje, že se nejedná o místo veřejně přístupné dalším osobám – konkrétně jde o místo před domem, kde se nachází vchod do bytu obviněného, kde není další byt, pouze jeden v 1. patře, který patří právě poškozenému (ten je umístěn tak, že před bytem je balkon přístupný pouze z bytu poškozeného).
Co se týče dalšího střetu, který se udál 1. 3. 2009, obhajoba zdůrazňuje, že při řešení tohoto (ale i dalších provinění) se nestačí omezit pouze na zjištění samotného vnějšího průběhu výtržnického jednání obviněného, ale je třeba jeho motiv zkoumat rovněž v souvislosti s celkovým osobním profilem pachatele. A protože obviněný byl sám předmětem řady útoků, ať slovních či fyzických, a to jak ze strany poškozeného, tak ze strany jeho staršího syna, s přihlédnutím k jeho vysokému věku, špatnému zdravotnímu stavu i dosavadní bezúhonnosti – se nemůže dle jeho názoru jednat o trestný čin.
Obviněný v tomto smyslu uvádí, že výtržnost ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. je pouze jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Ale z dosavadní soudní praxe vyplývá, že každé fyzické napadení občana (i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném) nemusí nutně naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný ve svém dovolání je rovněž subjektivně přesvědčený o tom, že soudy I. i II. stupně nesprávně vyhodnotily mj. společenskou nebezpečnost jeho jednání, neboť vyšly z přesvědčení, že u poškozeného došlo ke vzbuzení důvodné obavy z usmrcení nebo ohrožení zdraví. To však dovolatel odmítá s poukazem na fakt, že poškozený z mnoha předchozích střetů byl dobře informován o tom, že vlastní plynovou pistoli. K té dovolatel navíc uvádí, že byla prakticky nefunkční, a že si ji pořídil již před delší dobou z obavy o svůj život a ִ život své manželky, neboť ze strany poškozeného docházelo stále častěji k vyvolávání hádek a k nebezpečnému vyhrožování. Co se týče místa střetu, jednalo se vždy o místo pro parkování osobního auta obviněného, které stavěl těsně před vchod do svého bytu, neboť se velmi obtížně pohybuje a byl nucen jezdit na nákupy do vzdálené prodejny a k lékaři, na poštu, apod.
Obviněný je tedy přesvědčen o tom, že jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť společenská nebezpečnost nedosahuje dostatečné intenzity ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Podle jeho názoru by se mohlo jednat maximálně o přestupek dle zákona č. 200/1990 Sb., a to bez ohledu na to, že nebyl uložen trest, ale ochranné léčení. S ohledem na výše uvedené obviněný Nejvyššímu soudu ČR navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvádí, že pokud proběhlo nalézací řízení a následně bylo náležitě provedeno ve II. stupni i řízení přezkumné, nemá Nejvyšší soud ČR důvod přezkoumávat znovu opakované námitky obviněného. Výhrady, které popsal ve svém podání dovolatel, nelze označit za oprávněné pro důvody, které ve svém rozhodnutí vyjádřil již soud II. stupně, přičemž již soud I. stupně správně vyhodnotil všechny zjištěné skutkové okolnosti a dospěl k zákonnému závěru o vině i o přiměřené sankci ve smyslu trestního zákona. Jisté pochybení soudu nalézacího pak zcela a v souladu se zákonem napravil soud II. stupně. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že dovolatelovy výhrady není možné mít za důvodné, a proto státní zástupce navrhuje dovolání V. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 tr. ř., tj. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání dle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a dále zda bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda se nejedná o podání zjevně neopodstatněné podle §265i písm. e) tr. ř. a zda jsou tu důvody, pro které by musel předmětné dovolání odmítnout, zejména z důvodů ust. §265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. Po přezkoumání tohoto podání podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení Nejvyšší soud přezkoumal a shledal, že dovolání je přípustné.
Své námitky dovolatel vznesl s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje zasahovat proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování nebo správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu přezkoumávání skutkového stavu ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a v rámci dovolacího řízení zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na daný skutkový stav.
Z dovolací argumentace obviněného vyplynulo, že dle jeho názoru soudy nižších stupňů vyhodnotily jeho skutky nesprávně, neboť v obou případech neměl v úmyslu dopustit se jak násilí (k tomu byl poškozeným vyprovokován), tak výtržnictví. Tento úmysl byl však doložen v provedeném a ukončeném dokazování a Nejvyšší soud zdůrazňuje, že do ukončeného dokazování není oprávněn již nijak zasáhnout. Neboť těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, příp. korigovat pouze soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ale dovolací soud není obecnou III. instancí zaměřenou na přezkoumávání rozhodnutí soudů II. stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat proto, že není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Dále dovolatel zpochybňuje, že k jeho jednání v obou projednávaných skutcích nedošlo na místě veřejně přístupném, neboť prostor před domem je místem, kde je „vchod přímo do bytu obviněného a není zde další byt, až na byt v 1. patře, který patří právě poškozenému a ten je umístěn tak, že před bytem je balkon přístupný pouze z bytu poškozeného“. Toto prostranství tedy „ není místem veřejně přístupným dalším osobám , neboť z žádného dalšího okna nebo balkonu bytů v domě umístěných není na prostor před bytem obžalovaného vidět.“
S touto výhradou však rovněž nelze souhlasit. Za místa veřejnosti přístupná jsou považována všechna místa či prostranství, která jsou bez omezení každému zpřístupněna (srov. §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Tedy jedná se o každé prostranství, kde není zákazem či jiným omezením vyloučen přístup lidí, takže hrubou neslušnost či výtržnost by bylo možné zahlédnout či uslyšet. Naopak za místo veřejně přístupné rozhodně není považován byt, a to ani v případě, že by hrubé hlasité projevy bylo slyšet do přilehlého okolí bytu, tj. ve veřejně přístupných prostorách. V projednávaném případě je však místo, kde v obou případech došlo k hrubým hlasitým projevům obviněného, místem veřejně přístupným, a to i přes výše uvedené výhrady dovolatele, neboť se jedná o pozemek, kde nebyl a není stanoven žádný zákaz vstupu. Z toho vyplývá, že i tato dovolatelova námitka je lichá.
Naopak – je pravdou, co obviněný uvádí ve svém dovolání (v závěru bodu III.) – a sice, že za trestný čin výtržnictví nelze považovat jakékoli fyzické či verbální napadení jiného, spáchané veřejně nebo na místě veřejně přístupném; pro posouzení tohoto trestného činu je typický úmyslný, zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, kterým obviněný závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek. A právě tohoto chování, jak vyplynulo z dokazování před soudy nižších instancí, se obviněný S. dopustil, a to v obou posuzovaných případech. K tomu Nejvyšší soud ještě doplňuje, že trestní zákon v ust. §202 tr. zák. uvádí pouze demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti a hrubé neslušnosti a další formy již ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky, tak i verbální projevy , obojí učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném (R 44/1990, NS 6/2001 – T 173, NS 14/2002 – T 352, NS 17/2002 – T 417).
Závěrem lze tedy shrnout, že co se týče naplnění skutkových podstat obou trestných činů, Nejvyšší soud z doloženého spisového materiálu ověřil, že na základě provedeného dokazování oba soudy nižších instancí správně vyhodnotily úmysl obviněného dopustit se vůči poškozenému násilí a obecně i výtržnictví, a tedy v rámci dovolacího řízení posoudil, že oba skutky jsou zcela v souladu s vyjádřením způsobu jednání v dotčených skutkových podstatách, a proto svůj přezkum ukončil konstatováním, že oba soudy nižších instancí ve svých právních závěrech nepochybily (s výjimkou soudem I. stupně uloženého trestu propadnutí věci, které zrušil soud II. stupně).
Z tohoto důvodu v napadených rozhodnutích jednoznačně nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto dovolání obviněného V. S. s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud bylo v textu použito termínu „trestní zákon“ nebo zkratky „tr. zák.“, má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz. §265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman