ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.899.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 899/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. června 2010 dovolání obviněných H. D. S . proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 530/2008 ze dne 12. 11. 2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 349/2003 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněných H. D. S. a D. Q. N. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 1 T 349/2003, byli obvinění H. D. S. a D. Q. N. uznáni vinnými tím, že jinému umožnili nedovolené překročení státní hranice a tento čin spáchali za úplatu a jako členové organizované skupiny a vědomě se členem zločinného spolčení, takže se dopustili trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle ust. §43 tr. zák.
Následkem toho byl obviněný H. D. S. v souladu s ust. §171a odst. 2 tr. zák. za použití §44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč s tím, že v případě nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě soud dle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Zároveň mu byl podle §55 odst. 1 písm. a, c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.
Obviněný D. Q. N. byl v souladu s ust. §171a odst. 2 tr. zák. za použití §44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trávní 2 a 1 (dva a půl) roku a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl tomuto obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že tento peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Zároveň mu byl podle §55 odst. 1 písm. a, c) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.
Na předmětné trestné činnosti se podílelo celkem 17 obviněných a projednáno bylo celkem 25 případů nelegálního převedení cizinců z České republiky nebo naopak do České republiky.
Následně oba obvinění podali odvolání, o kterých rozsudkem ze dne 12. 11. 2008 rozhodl Krajský soud v Brně , sp. zn. 3 To 530/2008 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ohledně obviněného H. D. S.a ve výroku o trestu a ohledně obviněného D. Q. N. a v celém rozsahu zrušil. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obvinění spáchali trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., v důsledku čehož byl obviněný H. D. S. podle §171a odst. 2 tr. zák. za použití §44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a 1 roku za současného stanovení dohledu. Rovněž byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Zároveň byl uložen trest propadnutí věci.
Obviněného D. Q. N. Krajský soud v Brně odsoudil podle §171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že nebude peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán mu byl v souladu s ust. §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) měsíců. Současně mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen rovněž trest propadnutí věci.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění mimořádný opravný prostředek – dovolání, a to obviněný H. D. S. dne 13. 5. 2009 u Okresního soudu Brno – venkov a obviněný D. Q. N. u téhož soudu dne 23. 2. 2009.
Oba dovolatelé, právně zastoupení advokátem Mgr. Markem Sedlákem, odůvodnili dovolání důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. [Dovolatel H. D. S. ve svém písemném podání odkázal rovněž na důvod dovolání dle ust. §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nicméně dále neuvedl nijakou konkrétní argumentaci, proto k němu Nejvyšší soud nijak nepřihlédl.]
Naplnění důvodu dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán) oba dovolatelé spatřují v tom, že před soudem I. stupně rozhodoval předseda senátu JUDr. Antonín Krátký, který byl však vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ust. §30 odst. 2 tr. ř., neboť už v přípravném řízení vydával příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., což je dle obou dovolatelů úkon svojí povahou obdobný s úkony, které jsou vyjmenované v §30 odst. 2 tr. ř. a v důsledku toho se domnívají, že není schopen nestranně posoudit zákonnost příkazů k odposlechu a záznamy telekomunikačního provozu. Na námitku, že příkaz k odposlechu není výslovně uveden v ust. §30 odst. 2 tr. ř., obhajoba uvádí, že v tomto případě je třeba postupovat na základě analogie, jinak by platné znění trestního řádu bylo v rozporu s čl. §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 tr. ř. Navíc námitku podjatosti JUDr. Krátkého oba obvinění vznesli již v průběhu trestního stíhání.
Naplnění dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) oba dovolatelé spatřují v tom, že skutková věta v rozsudku soudu I. stupně je dle jejich názoru nezákonná. Toto své přesvědčení odůvodňují tím, že skutky 3. až 8. nejsou dostatečně popsány z důvodu, aby nebylo zřejmé jakým způsobem se obvinění podíleli na trestné činnosti. Z toho oba vyvozují závěr, že pokud není skutek v souladu se zákonem popsán přesně (viz. §120 odst. 3 tr. ř.), není možné jej zhodnotit jako trestný čin, neboť není myslitelné učinit závěr o tom, že jednání obou dovolatelů naplnilo zákonný znak „organizuje“ nebo „umožní“ skutkové podstaty trestného činu podle §171a tr. zák. Navíc skutková věta neobsahuje žádné skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit úmyslné jednání; úmysl dovolatelů není soudem II. stupně tvrzen dokonce ani v právní větě. Dle obou obviněných ve skutkové větě rovněž není popsána žádná úplata, ani organizovaná skupina, stejně jako zde nejsou popsány ani žádné konkrétní znaky, které by toto zločinné spolčení popisovaly a které by vyjadřovaly jeho mezinárodní charakter.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem oba obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud ČR jejich dovolání vyhověl a vydal usnesení, ve kterém rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 530/2008, zrušuje, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující. Současně navrhují, aby Nejvyšší soud ČR Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se vyjádřil k části dovolání obou obviněných, ve kterém oba odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Co se týče formálních důvodů, státní zástupce upozorňuje na to, že tento důvod lze uplatnit pouze v případě, že vyloučený soudce učinil rozhodnutí napadené dovoláním. Podle názoru dovolatelů ve věci rozhodoval vyloučený předseda senátu. Důvod jeho vyloučení spatřují v tom, že tentýž předseda senátu vydal v přípravném řízení rozhodnutí podle §88 tr. ř. Tuto námitku obvinění vznesli již v dřívějších stadiích řízení. V této trestní věci však podle názoru státního zástupce rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov nenabylo v žádném z výroků týkajících se obviněných právní moci, když ve věci rozhodoval o vině a trestu dle §259 odst. 3 tr. ř. soud II. stupně, na jehož rozhodování se JUDr. Krátký nijak nepodílel. V návaznosti na to tedy státní zástupce uzavírá, že dle jeho názoru uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu.
Současně tato námitka nemůže obstát ani po stránce věcné , neboť ust. §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. taxativně uvádí případy, kdy je po podání obžaloby soudce (nebo přísedící) z rozhodování soudů nižších stupňů vyloučen. Jelikož příkaz podle §88 odst. 1 tr. ř. zde uveden není, lze usoudit, že zákonodárce vycházel z názoru, že toto rozhodnutí nemá takový charakter, aby účast soudce na jeho vydání v budoucnu vzbuzovala pochybnosti o nestrannosti soudu. Z toho vyplývá, že předseda senátu JUDr. Krátký v této věci jednoznačně vyloučen nebyl.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé uvádí řadu námitek. První námitku, podle které rozhodnutí Krajského soudu v Brně nemá oporu v provedených důkazech , státní zástupce odmítá jako zjevně irelevantní, neboť oba obvinění hodnotí některé části provedeného a ukončeného dokazování výhradně ze svého hlediska a svou námitku tak zjevně směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění.
Další výhrada dovolatelů směřuje na popis skutku v tzv. skutkové větě, kde oba dovolatelé upozorňují na absenci zákonného znaku „úmyslného zavinění“. Tuto námitku však státní zástupce považuje rovněž za nedůvodnou, neboť přestože je popis skutku značně stručný, z charakteru jednání vyjádřeného formulací „provedli nelegální převod“ vyplývá, že ze strany obviněných šlo evidentně o jednání úmyslné (převedení jiné osoby přes hranici nemůže být jednáním neúmyslným), s čímž zákonodárce evidentně počítal, a proto nepřítomnost tohoto znaku v právní větě nepovažuje za chybu.
V dalším výkladu se státní zástupce vyjádřil k námitkám obou obviněných odděleně.
Co se týče dovolání obviněného H. D. S. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zde státní zástupce přisvědčuje, že popis skutku ve skutkové větě v rámci skutkové podstaty §171a odst. 2 písm. b), c) tr. zák. není zcela vyhovující, a to zejména z hlediska zákonných znaků „za úplatu“ a „člen organizované skupiny“.
Ohledně trestného činu dle §171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. a jeho znaku „za úplatu“ neobsahuje popis skutku žádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že by tento obviněný za účast na převádění migrantů přes hranice převzal peněžité nebo jiné plnění a rovněž žádné konkrétní údaje neobsahuje ani odůvodnění soudních rozhodnutí. Nalézací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí citoval na str. 5 záznamy odposlechů telefonních hovorů, ve kterých obvinění (a mezi nimi i dovolatel) hovořili mj. o finančních podmínkách spojených s platbou za předávání osob, ale žádné konkrétní vlastní zjištění o inkasování úplaty přijaté obviněným Sonem nalézací ani odvolací soud neučinil.
Co se týká znaku „člen organizované skupiny“ , zde státní zástupce upozorňuje, že je sice pravdou, že na trestné činnosti se podílelo více osob mezi kterými existovalo i určité rozdělení úloh, nicméně úlohy obviněných jsou charakterizovány značně kuse a za použití ne zcela jasných výrazů. Navíc se dovolatel měl dopustit trestného činu nikoli pouze jako člen organizované skupiny, ale rovněž „ve prospěch zločinného spolčení“, tedy podle §43 tr. zák. [V této souvislosti upozorňuje, že zločinné spolčení ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. (ve znění platném do 30. 6. 2002) bylo vymezeno jako „společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti“ a z toho vyplývá, že tato právní úprava, která byla platná v době spáchání činu, vyznívá pro obviněného příznivěji, než současné znění ust. §89 odst. 17 tr. zák., které již podmínku zaměření na dosahování zisku neobsahuje.] Nicméně v případě H. D. S.a byla skutková zjištění týkající se existence tzv. zločinného spolčení rozvedena na str. 6 - 7 rozsudku odvolacího soudu. Na základě tohoto zjištění pak tento soud vyvodil závěr, že popis skutku v tzv. skutkové větě ve spojení s navazující částí odůvodnění odvolacího soudu lze z hlediska znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §171a odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění platném do 11. 7. 2007, jakož i z hlediska ust. §43 tr. zák., tj. spáchání trestného činu vědomě „se členem zločinného spolčení“ považovat za akceptovatelný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dovolání obviněného H. D. S. považuje za oprávněné v té části, kde je namítáno, že popis skutku neobsahuje žádná skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku „za úplatu“. Jelikož však odpadnutí právní kvalifikace podle §171 odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění platném do 11. 7. 2007 by z hlediska výměry trestu pro obviněného nemělo nijak citelný dopad, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že projednání tohoto dovolání by zásadně neovlivnilo postavení tohoto obviněného, navíc řešená otázka po právní stránce není zásadního významu.
Co se týče dovolání obviněného D. Q. N. a jeho výhrad ohledně objektivních znaků trestného činu dle §171a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. , zde státní zástupce rovněž upozorňuje na to, že i tento dovolatel se měl předmětné trestné činnosti dopustit „za úplatu“, ale tuto skutečnost nezmiňuje skutková věta, a navíc zmínka tohoto charakteru chybí i v odůvodnění rozsudku – zde je pouze poukázáno na záznamy odposlechů telefonních hovorů, ve kterých se obvinění (mimo jiné) informují o finančních podmínkách spojených s platbou za předávání osob, ale nic víc. Z toho dle státního zástupce však nevyplývá nic o tom, zda a jakou úplatu obviněný skutečně převzal.
Co se týče znaku „člen organizované skupiny“, pozastavuje se státní zástupce nad tím, že ze skutkové věty pouze vyplývá, že se na trestné činnosti podílelo více osob (mezi kterými existovala i jakási dělba úkolů), ale další okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že kvalita součinnosti mezi pachateli překročila rámec běžného spolupachatelství tato věta neobsahuje. V odůvodnění rozhodnutí jsou sice uvedeny určité okolnosti, které se týkají kvalifikované trestné součinnosti pachatelů, ovšem pouze ve vztahu k obviněnému H. D. S., u kterého odvolací soud shledal, že předmětný trestný čin spáchal ve prospěch zločinného spolčení (§43 tr. zák.) a ve vztahu k dalším pachatelům, u kterých bylo prokázáno, že se provinili trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. a kteří v té době byli již pravomocně odsouzeni.
Situace obviněného D. Q. N. je však odlišná. Ve vztahu k němu odvolací soud naopak vyložil důvody toho, proč u něho podmínky pro aplikaci ust. §43 tr. zák. neshledal, přičemž úvahy tohoto soudu do určité míry zpochybňují i aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §171a odst. 2 písm. c) tr. zák. (dovolatel se podle odvolacího soudu zúčastnil pouze dvou útoků a nemusel údajně vědět, o jakou skupinu osob se jedná – viz. str. 7 rozsudku).
Vzhledem k tomu dovolání obviněného D. Q. N. vyhodnotil státní zástupce za oprávněné , neboť dle jeho mínění skutková věta neobsahuje okolnosti odpovídající zákonným znakům „za úplatu“, ani „organizovaná skupina“. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR v souladu s ust. §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 530/2008, zrušil, a aby v souladu s ust. §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaných dovolání dle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a dále zda byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda se nejedná o podání zjevně neopodstatněná podle §265i písm. e) tr. ř. a zda jsou tu důvody, pro které by musel předmětná dovolání odmítnout, zejména z důvodů ust. §265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. Po přezkoumání těchto podání podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení Nejvyšší soud přezkoumal a shledal, že dovolání jsou přípustná.
Nejprve je třeba uvést, že trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. (ve znění platném a účinném v rozhodné době) se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice. Přísnější trest je pak vyměřen tomu, kdo spáchá takový čin za úplatu nebo jako člen organizované skupiny. Spáchání tohoto trestného činu ve prospěch zločinného spolčení podle ust. §43 tr. zák. se dopouští pachatel trestného činu coby člen zločinného spolčení nebo pachatel, který takový čin spáchal vědomě se členem zločinného spolčení anebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat, pokud okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšují stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Samotné zločinné spolčení definuje trestní zákon v ust. §89 odst. 17 tr. zák. jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Předmětem dokazování soudu nalézacího i odvolacího bylo šetření vedené za účelem zjištění, zda oba obvinění naplnili znaky skutkových podstat těchto trestných činů, s jakou intenzitou a v jaké míře. Předmětem Nejvyššího soudu je posoudit předložený případ z hlediska dovolacích důvodů, které podatelé ve svých podáních uvedli.
Dovolání obou obviněných podal jejich obhájce na základě dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, pokud tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa a přitom jím nebyla před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek: a) ve věci rozhodl vyloučený orgán , a b) tato okolnost v původním řízení nebyla dovolateli známa, anebo tato okolnost mu byla známa a byla jím před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Z toho vyplývá, že dovolatel nemůže platně namítat podjatost soudce až v dovolacím řízení, pokud o této skutečnosti věděl již dříve.
V posuzovaném případě oba dovolatelé shodně namítají podjatost soudce Okresního soudu Brno - venkov JUDr. Antonína Krátkého s poukazem na to, že rozsudek soudu I. stupně byl vydán tímto soudcem, který dle jejich náhledu byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř., protože v přípravném řízení vydával příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §88 tr. ř., což je dle dovolatelů úkon svou povahou obdobný jako úkony vyjmenované v ust. §30 odst. 2, věta druhá tr. ř.
K tomuto argumentu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že §30 odst. 2 tr. ř. je ustanovení obsahující taxativní výčet případů , ve kterých je soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Konkrétně věta druhá tohoto ustanovení jasně určuje, že soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení „který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla následně podána obžaloba.“ Smyslem tohoto ustanovení je především chránit nestrannost soudce a vyloučit možnost vzniku pochybnosti o nestrannosti soudu. Lze říci, že mezi výše zmíněnými třemi zákonem vymezenými důvody dominuje rozhodování o vazbě, a k tomuto důvodu byly přidány další dvě rozhodnutí – o vydání příkazu k zatčení a nařízení domovní prohlídky. Nicméně tento výčet je taxativní, tj. definitivní a konečný, tzn. že k němu nelze „přidávat“ další důvody, kterými by byly dle úvahy obhajoby rozšířeny důvody vzniku pochybností o nestrannosti soudu. Proto vzhledem k výslovnému znění tohoto ustanovení soudce činného v přípravném řízení, který vydal nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vč. jeho prodloužení, podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. tento úkon nevyloučil.
Této skutečnosti jsou si oba dovolatelé, resp. jejich obhajoba vědoma, a proto v této souvislosti uvádí, že v daném případě je třeba postupovat na základě analogie . V této souvislosti je však nutné konstatovat, že přestože trestní řád použití analogie pravidelně připouští, dokonce se na použití tohoto právního institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. ust. §138, §206 odst. 3, 4, ust. §235 odst. 2, apod.), existují z jeho použití výjimky, zejména tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá nepřípustnost (resp. zákaz) jejího použití. To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a dále v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat (srov. např. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007). Jinými slovy použití analogie, která je v trestním právu procesním přípustná, je vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prostor pro aplikaci tohoto pravidla na jiné, byť zdánlivě totožné či obdobné případy.
Jak již bylo uvedeno výše, je ust. §30 odst. 2 tr. ř. zákonodárcem formulováno jako taxativní výčet situací, kde je jasně určen konečný výčet případů, kdy soudce (a přísedící) je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a tento výčet je svou povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z toho vyplývá, že v řešeném případě je použití analogie vyloučené. Navíc toto ustanovení pojednává o situacích, v nichž předseda senátu soudu I. stupně rozhoduje v době, kdy má k dispozici pouze minimum důkazů a jeho „mezitímní rozhodnutí“ umožňují zajištění důkazů, které určí, zda v daném případě existují důvody pro trestní řízení. Lze tedy uzavřít, že námitky obou dovolatelů jsou zaměřeny spíše proti právní úpravě trestního řádu, než proti napadenému soudnímu rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud považuje argumenty obou dovolatelů, podřazené pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. e) za zjevně neopodstatněné.
Následující námitky oba dovolatelé vznesli s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje zasahovat proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu přezkoumávání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a v rámci dovolacího řízení zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na daný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů II. stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění zpochybňují v obecné rovině nejprve rozhodnutí Krajského soudu v Brně z důvodu, že nemá oporu v provedených důkazech. Tento názor je však nutné odmítnout, neboť tato námitka je zjevně irelevantní, neboť směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dále dovolatelé zpochybňují popis skutků, tak jak jsou popsány v tzv. skutkové větě rozsudku Okresního soudu Brno – venkov, sp. zn. 1 T 349/2003, pod body 3) – 8) a deklarují svůj názor, že takto formulovaná skutková věta je nezákonná, neboť tyto skutky nejsou popsány tak, aby z nich vyplynul způsob jakým se oba měli na předmětné trestné činnosti podílet, resp. nepopisuje žádné jednání, které by naplňovalo zákonné znaky trestného činu podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Dovolatelé výslovně uvádí, že „pokud není skutek v souladu se zákonem popsán přesně , tak není trestným činem, protože není možno učinit závěr o tom, že jednání dovolatelů naplňovalo zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podle §171a tr. zák.“ . To byl zřejmě i taktický důvod nebo jeden z důvodů, proč během řízení využili svého práva nevypovídat.
Při hodnocení opodstatněnosti této námitky je především nutné si ujasnit, zda mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou (v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné) je takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá konkrétní skutková okolnost. Jinými slovy – je nutné, aby tzv. skutková věta obsahovala úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby byly jasně prezentovány všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Pokud je dovolatel přesvědčený o tom, že v jeho případě tomu tak není, nabízí se k využití dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť by to znamenalo, že některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině a v takovém případě by za splnění dalších zákonných podmínek dovolací důvod byl dán . Od této situace je však nutné odlišit případ, kdy skutek je ve výroku rozsudku popsán nedostatečně, nepřesně, neobratně či neúplně, ačkoli z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. V takovém případě by dovolací důvod dán nebyl, protože vadný popis skutku (nejčastěji spočívající v nekompletním vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku) není ještě sám o sobě porušením hmotného práva, ale porušením procesního ustanovení ust. §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. A právě porušení tohoto ustanovení trestního řádu oba dovolatelé namítají, když tvrdí, že skutková věta formulovaná Okresním soudem Brno – venkov v rozhodnutí sp. zn. 1 T 349/2003 je nezákonná, neboť skutky popsané pod body 3) – 8) nejsou popsány tak, aby bylo zřejmé, zda a jak vůbec se měli odsouzení na údajné trestné činnosti podílet.
Popis skutku (tj. způsob jeho spáchání) musí být v rozhodnutí soudu popsán tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty předmětného trestného činu. Formální znaky trestného činu podle §171a tr. zák. jsou tyto: Objektem tohoto trestného činu je ochrana nedotknutelnosti a suverenity ČR a její zájem na kontrole osob, které její státní hranici překračují. Objektivní stránkou je organizování nebo umožnění nedovoleného překročení státní hranice (tedy překročení bez příslušných platných dokladů), které má charakter pomoci, ať aktivní či pasivní. Subjektem tohoto trestného činu může být každý, tedy jak občan ČR i cizinec. Subjektivní stránka pak spočívá v pachatelově úmyslu tento trestný čin spáchat (neboť nedbalostí tuto skutkovou podstatu naplnit nelze). Mimo to dovolatelé v souladu s právní kvalifikací podle ust. §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. akcentují absenci dalších dvou znaků – a sice, že jako obvinění měli spáchat tento trestný čin za úplatu a jako člen organizované skupiny .
Po prostudování rozsáhlého spisového materiálu Nejvyšší soud zaujal k těmto výhradám obou obviněných odmítavé stanovisko . Je sice pravdou, že popis skutků v tzv. skutkové větě – tak jak je vymezil soud I. i II. stupně – není popsán podrobně, nicméně je nutné vzít v potaz také to, že obvinění v projednávané trestné činnosti využili svého práva nevypovídat, a proto některé detaily trestné činnosti byly vymezeny pouze obecně. Přesto však z daleka není možné skutková zjištění soudů nižších stupňů odmítnout jako nedostatečná, takže by ze strany Nejvyššího soudu byl nutný postup podle ust. §265k odst. 1 tr. ř.
Zásadní námitky zazněly ze strany obou dovolatelů zejména ohledně znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §171a odst. 2 písm. b), c) tr. zák. ve znění platném do 11. 7. 2007, tj. spáchání projednávaného trestného činu „za úplatu“ a současně „jako člen organizované skupiny“, stejně jako není zdůrazněno zavinění ve formě úmyslu. Za tímto účelem Nejvyšší soud přezkoumal spisový materiál, aby se přesvědčil o provedených důkazech, které trestnou činnost jednotlivým obviněným měly prokázat – a zjistil, že soudy nižších stupňů provedly všechny dostupné důkazy a vyhodnotily je nejen jednotlivě, ale rovněž ve vzájemných souvislostech. Na základě uzavřeného dokazování byl skutkový děj prokázán a popsán (nakolik to umožnily výsledky důkazního řízení) a následně subsumován pod příslušnou právní normu a dostatečně odůvodněn, a to nejen u základní, ale i u kvalifikované skutkové podstaty. Mezi provedenými důkazy byly za klíčové vyhodnoceny zejména provedené a do textové podoby zapsané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu – ve spisu označenými jako „M.“, ale oba obvinění byli ze své trestné činnosti usvědčeni současně i dalšími důkazy – znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertíza, zabývajícím se zjišťováním totožnosti mluvčích telefonátů s jednotlivými obviněnými, a dále domovními prohlídkami, zajištěnými věcmi.
Z těchto důkazů bylo obv. H. D. S. prokázáno (stejně jako ostatním z řad tzv. pěšáků), že byl dobře informován o tom, že skupina obviněných kolem obv. P., K., L. je organizovaná, neboť úkoly jednotlivých obžalovaných na sebe navazovaly, byly dle pokynů „shora“ řádně a včas synchronizovány a vykonávány, za což byl obviněný odměňován blíže neurčenými částkami. To, že si dovolatel byl dobře vědom toho, že předmětnou trestnou činnost vykonává v rámci zločinného spolčení, vyplynulo nejen z toho, že zajišťoval pouze některé shora zadané dílčí úkony, ale rovněž z toho, že se postupně podílel na větším počtu útoků. Z obsahu telefonických hovorů bylo rovněž prokázáno, že tomuto dovolateli bylo zcela zřejmé, kdo stojí ve vedení spolčení, kdo jednotlivé akce řídí a byly mu známy i širší okolnosti, jako např. odkud jednotliví běženci pochází, kam směřují, jakým způsobem jsou jednotlivé akce zajištěny a jakým způsobem jsou na jeho činnosti zajišťovány navazující jednání dalších účastníků.
Podobná důkazní situace je u obv. D. Q. N., nicméně soud II. stupně akceptoval, že bylo vůči tomuto obviněnému chybné – s ohledem na počet útoků, kterých se aktivně účastnil – uplatnit právní kvalifikaci podle §43 tr. zák. Jak vyplynulo z důkazního řízení, tento dovolatel se dopustil jen dvou útoků a za této situace nebylo možné zcela jistě dovodit jeho vědomí spolupráce se členy zločinného spolčení. Z tohoto důvodu odvolací soud uznal tohoto obviněného vinným pouze trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., což se projevilo i v přiměřeně mírnějším trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků a uložením přiměřeného peněžitého trestu a trestu propadnutí věci.
Z provedených důkazů byla tedy trestná činnost obou dovolatelů zjevně prokázána, nicméně jak bylo řečeno už výše, přes tento nesporný fakt se soudům nižších stupňů nepodařilo dovodit některé podrobnosti spáchaných skutků – jedná se zejména o časovou a místní krokovou posloupnost u jednotlivých skutků nebo konkrétní částky jednotlivých finančních odměn, která byla obviněným vyplácena, apod. Nejvyšší soud však nezhodnotil absenci těchto detailů jako pochybení ve smyslu ust. §120 odst. 3 tr. ř., pro které by bylo nutné případ vracet k rukám soudu II. stupně. Tento postup by byl zjevně v rozporu se zásadou rychlosti a úspornosti řízení, kdy by zjevně docházelo k dalším zbytečným průtahům.
Pro Nejvyšší soud je určující, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami hodnotícími předložené důkazy na straně jedné a právními závěry soudu nalézacího a odvolacího na straně druhé existuje dostatečně přesvědčivý vztah a že oba soudy nižších stupňů rovněž respektovaly a zachovaly nutnou rovnováhu (diferenciaci) mezi uloženými tresty, a to dle míry porušení trestního zákona – což bylo rovněž ověřeno u dovolatelů H. D. S. a D. Q. N.
Dovolání podané do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být úspěšné pouze, pokud dovolatel ve svém podání namítá reálně existující a ve spisovém materiálu dohledatelné vady hmotněprávního posouzení, které spočívají ve zjevně nesprávné subsumpci skutkových zjištění pod příslušnou hmotněprávní normu. Při rozboru rozhodnutí soudů I. a II. stupně však neshledal v právní kvalifikaci, stejně jako v popisu projednaných skutků takové pochybení, pro které by bylo nutné toto řízení znovu vracet ke Krajskému soudu v Brně, a proto Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, a to podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že dovolání H. D. S. i D. Q. N. byla podána z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz. §265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman