ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1111.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1111/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. M., zastoupené advokátkou, proti povinnému M. K., zastoupenému advokátkou, rozdělením společné věci prodejem a rozdělením výtěžku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 E 61/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2007, č. j. 10 Co 563/2007-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 2. 2007, č. j. 26 E 61/2003-99, jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 6. 2002, č. j. 19 C 212/98-196, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2003, č. j. 8 Co 211/2003-247, výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí, k nimž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví oprávněné a povinného, s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem dle podkladového rozhodnutí. Odvolací soud v intencích závazného právního názoru, vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2007, č. j. 20 Cdo 1886/2006-96, uzavřel, že oprávněná podala řádný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, připojila výpis z katastru nemovitostí a doložila existenci pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, z něhož vyplývá věcná aktivní a pasivní legitimace oprávněné i povinného. Námitka procesního nedostatku nalézacího řízení není v této fázi řízení podstatná a soud výkonu rozhodnutí je výrokem exekučního titulu vázán. Z rozhodnutí žádná pozemková parcela „nevypadla“, ale rozhodováno bylo pouze o těch nemovitostech, u kterých se toho oprávněná domáhala. Bez významu je i okolnost, že před nařízením výkonu rozhodnutí došlo ohledně spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosti k uzavření darovací smlouvy, neboť vklad práva do katastru ještě nebyl proveden. Námitka nevhodnosti způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí a zásahu do pokojného stavu není podstatná.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) – namítá povinný, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, protože oprávněná se žalobou nedomáhala prodeje nemovitostí, ale zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu; podkladové rozhodnutí neodpovídá petitu navrženému žalobkyní. Spoluvlastnictví dále nebylo možno zrušit a vypořádat jen částečně (namítá, že z vypořádání jedna pozemková parcela „vypadla“). Před nařízením výkonu rozhodnutí byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle darovací smlouvy, jíž povinný daroval svůj podíl na předmětných nemovitostech svému synovi. Návrh na vklad byl však zamítnut, účastníci podali v této věci (dosud neprojednanou) žalobu, přičemž povinný má za to, že k nepovolení vkladu nebyly žádné důvody a převodu vlastnictví nic nebránilo (zákaz disponovat s nemovitostmi vyplynul teprve z usnesení okresního soudu o nařízení prodeje nemovitostí ze dne 20. 2. 2007). Proto nyní tvrdí, že již není v řízení o výkon rozhodnutí pasivně legitimován. Dále vytýká, že odvolací soud se nezabýval námitkou nevhodnosti výkonu rozhodnutí s ohledem na změnu poměrů od doby vydání exekučního titulu, pročež měl soud před nařízením výkonu rozhodnutí nařídit jednání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí okresního soudu a přiznal povinnému náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Dovolací přezkum se tak otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neuvádí a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že podkladové rozhodnutí neodpovídá petitu navrženému žalobkyní, a že spoluvlastnictví v nalézacím řízení nebylo možno zrušit a vypořádat jen částečně, dovolatel v podstatě zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, případně uplatňuje vady nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již v mnoha svých rozhodnutích zdůraznil, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4).
Případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (za niž by bylo třeba považovat i vytýkané nenařízení soudního jednání), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005; usnesení ze dne 26.06.2007, sp. zn. 29 Odo 991/2005). Je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem jít nemůže. Dovolací soud by je zohlednil jen, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Uplatňuje-li dovolatel vady nalézacího řízení, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již dříve vyložil, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003, usnesení ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007).
Není na místě ani námitka dovolatele o nevhodnosti nařízeného způsobu výkonu z důvodu změny poměrů, neboť předpokládá-li exekuční titul, jehož výrokem je soud výkonu vázán, výkon prodejem věci a rozdělením výtěžku (§348 o. s. ř.), nemá soud jinou volbu způsobu výkonu. Nepřípadná je i námitka nedostatku pasivní věcné legitimace, jelikož ke dni rozhodnutí o nařízení výkonu byl povinný zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník dotčených nemovitostí.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu