ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2242.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2242/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné OSPEN, spol. s r. o. , se sídlem v Přelouči, Hradecká 1383, proti povinnému M. H ., zastoupenému Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Náměstí T.G.M. 10, pro 1.404,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 5592/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 11. 2007, č. j. 40 Co 1452/2007-30, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 9. 2007, č. j. 47 Nc 5592/2006-14, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a), a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) nejsou dány, jelikož povinný žádný relevantní důvod podřaditelný pod tato ustanovení ani netvrdil. Pokud jde o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., mohou „otázku existence majetku povinného postižitelného některou z forem exekuce daných zákonem č. 120/2001 Sb. kvalifikovaně zodpovědět jen výsledky šetření exekutora, který je osobou povolanou k provedení úkonů za účelem realizace nařízené exekuce, a do doby, než budou poměry povinného objektivně exekutorem verifikovány, je třeba na provádění exekuce trvat“; podnět k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., povinný ohlašuje všechny tři dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř). Aniž specifikuje, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci, shodně jako v odvolání namítá, že je nemajetný, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod, a že je proti němu veden výkon rozhodnutí k vymožení dalších pohledávek v celkové výši 1.615.644,- Kč, z čehož dovozuje, že „exekuce je nevymahatelná.“ Nebylo-li „v rámci celého řízení ani jednou fakticky zjištěno, jaký je stav exekučního řízení, tedy zda byl nějaký majetek sepsán a jaká je jeho přibližná hodnota“, nelze podle jeho názoru dovodit nedůvodnost návrhu na zastavení exekuce. Nedostatek exekutorova návrhu na zastavení exekuce není podle povinného sám o sobě důvodem k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. .ř. (tedy proto, že by výtěžek exekuce nestačil ani ke krytí jejích nákladů). K podání návrhu na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je oprávněn i povinný, a „za situace, kdy ten tvrdí svou nemajetnost a nedostatečnost jeho příjmu ke splnění dalších, dříve splatných závazků, měl odvolací soud doplnit dokazování k jeho tvrzením, případně jej o povinnosti v souladu s §119a o. s. ř. poučit. Odvolací soud však takto nepostupoval a ve věci rozhodl, aniž povinného k označení důkazů vyzval, např. tím, že by se dotázal na dané skutečnosti exekutora a výsledek exekuce sám doplnil.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný, dovozující přípustnost dovolání pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Výtka, že dokazování k tvrzením povinného o jeho nemajetnosti mělo být doplněno, případně, že soud měl povinného vyzvat k označení důkazů pro jeho tvrzení, je podřaditelná pod dovolací důvod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jenž je ovšem – stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).
Dovolatelova námitka, že nedostatek exekutorova návrhu na zastavení exekuce není sám o sobě důvodem k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. .ř. (tedy proto, že by výtěžek exekuce nestačil ani ke krytí jejích nákladů), je nepřípadná, protože takový názor odvolací soud v napadeném usnesení nezaujal. Jeho rozhodnutí totiž spočívá na závěru, že „otázku existence majetku povinného postižitelného některou z forem exekuce daných zákonem č. 120/2001 Sb. mohou kvalifikovaně zodpovědět jen výsledky šetření exekutora, který je osobou povolanou k provedení úkonů za účelem realizace nařízené exekuce.“ Tento závěr odpovídá (ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., podle něhož bude exekuce zastavena, ukazuje-li její průběh, že výtěžek jí dosažený nepostačí ani ke krytí jejích nákladů) skutečnosti, že v souzené věci dosavadní průběh exekuce nic takového neukázal (viz podání soudního exekutora na č. l. 27 a 76, z nichž plyne, že ten na provedení exekuce trvá).
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na své rozhodnutí z 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, v jehož odůvodnění s odkazem na tam uvedenou literaturu vysvětlil, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně nemovitostí, a že naopak v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu (zde invalidního důchodu) je aplikovat nelze, a to již proto, že srážky se opakují tak dlouho (§284 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady exekuce, zaplacena (nejedná-li se o situaci upravenou ustanovením §290 odst. 1 o. s. ř., o kterýžto případ však v souzené věci nejde).
Nepřípadná je i dovolatelova námitka proti závěru, že návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může podat jen soudní exekutor; takovýto závěr totiž odvolací soud opět nedovozuje, jelikož v této souvislosti nehovoří o návrhu na zastavení exekuce (§79 a §254 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž o podnětu (k němuž je ostatně oprávněn jak soudní exekutor tak povinný) k jejímu zastavení podle §269 odst. 1 o. s. ř. (k pojmu „podnět k zastavení exekuce“ viz. Kasíková. M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2007, s. 203).
Pokud dovolání směřovalo výslovně i do výroku, jímž odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné ani v této části. Přípustnost podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech řízení vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu