ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3031.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3031/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Duosprint s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 44/1393, IČ 471 22 072, proti povinné K.M. spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 2, IČ 639 90 865, zastoupené opatrovníkem JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, pro 195.210.460,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 8222/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 20 Co 398/2007 - 144, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 11. 2005, č. j. 33 Nc 8222/2005 - 20, nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem P. Z. ze dne 25. 10. 2005 k vymožení pohledávky ve výši 195.210.460,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % z této částky od 8. 7. 2005 do zaplacení, „jakož i pro náklady řízení v částce 900.000,- Kč a to včetně povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi a oprávněnému náklady oprávněného, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce a náklady právního zastoupení v exekučním řízení“, a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Alenu Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, č. j. 20 Co 21/2007 - 121, jež nabylo právní moci dne 26. 4. 2007, byl povinné ustanoven podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníkem JUDr. Jan Mach, advokát se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, neboť bylo sporné, kdo je za tuto společnost oprávněn jednat.
K odvolání povinné proti usnesení soudu prvního stupně (podanému prostřednictvím ustanoveného opatrovníka) je Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2007, č. j. 20 Co 398/2007 - 144, změnil „jen tak, že se nařizuje exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem P. Z. dne 25. 10. 2005 pod sp. zn. 1C 101/2005, a že se nařizuje též pro náklady exekuce a náklady oprávněného“, jinak je potvrdil. Městský soud nepřisvědčil odvolací námitce povinné, že „podkladem pro exekuci není řádný exekuční titul ve smyslu §40 odst. 1 písm. b) exekučního řádu, neboť je důvodné podezření, že jde o paakt, když podle části spisového materiálu proběhlo určení rozhodce v rozporu s ustanoveními §7 - 12 zákona č. 216/1994 Sb.“, jelikož povinná tuto námitku nepodepřela konkrétními argumenty, natož důkazy, a z listin, které předložila, žádná skutečnost, jež by zpochybnila platnost rozhodčího nálezu, nevyplývá. Je z nich patrno jen to, že povinná prostřednictvím společníků JUDr. V. B. a A. M. podala žalobu o zrušení vydaného rozhodčího nálezu (o níž dosud nebylo rozhodnuto); tato okolnost však není významná, nebyla-li odložena jeho vykonatelnost, což povinná ani netvrdila. Důvodná není ani další námitka povinné, že rozhodce Pavel Zvelebil není veden v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR ani v jiném seznamu rozhodců rozhodčích institucí, neboť vykonávaný nález byl vydán „samorozhodcem“, pro výkon jehož funkce je podle §4 odst. 1 a 2 zákona č. 216/94 Sb. zásadně rozhodné jen to, že jde o osobu způsobilou k právním úkonům podle práva České republiky. Odvolací soud současně poukázal na to, že povinná žádné konkrétní námitky proti způsobu určení rozhodce a proti existenci rozhodčí smlouvy účastníků, kterou byla založena pravomoc rozhodce, nevznesla. Nedostatky v označení povinného a „exekučního“ nálezu“ (správně rozhodčího nálezu), jakož i nesrozumitelnost výroku usnesení soudu prvního stupně o nákladech exekučního řízení, odstranil odvolací soud „formální“ změnou výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná prostřednictvím ustanoveného opatrovníka dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stejně jako v odvolání namítá, že rozhodčí nález není řádným exekučním titulem, neboť „jsou zde závažné důvody k závěru, že v daném případě jde naopak o paakt - tedy nicotný právní akt“, a v této souvislosti poukazuje na to, že odvolacímu soudu předložila důkazy o tom, že jmenování rozhodce proběhlo v rozporu s §7 - 12 zák. č. 216/1994 Sb., v platném znění. Jestliže soud za této situace exekuci nařídil a navíc povinnou nesprávně označil, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, přičemž odvolací soud se ani řádně nevypořádal s jejími námitkami. Dále dovolatelka uvedla, že po právní stránce má zásadní význam i skutečnost, že rozhodce nemůže vydat rozhodčí nález ohledně zaplacení pohledávky, která ve skutečnosti neexistuje. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první z.č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět. Ustálená judikatura soudů dovodila, že nicotný právní akt je zásadně takový právní akt, který byl vydán k tomu „absolutně” nepříslušným orgánem. Za takový orgán lze obecně pokládat orgán, který podle svého zákonného vymezení (zmocnění) není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu, nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. U právních aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, platí presumpce jejich správnosti a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněné pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci bylo sice zjištěno, že povinná podala prostřednictvím společníků JUDr. V. B. a A. M. žalobu o zrušení vydaného rozhodčího nálezu, o ní však zatím nebylo rozhodnuto.
Pokud dovolatelka dále namítá, že „rozhodce nemůže vydat rozhodčí nález ohledně zaplacení pohledávky, která ve skutečnosti neexistuje“, zpochybňuje tak věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Při výkonu rozhodnutí (exekuci) však soud není oprávněn věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu, tedy ani rozhodčího nálezu přezkoumávat; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58).
Okolnost, že soud prvního stupně v záhlaví svého rozhodnutí povinnou nesprávně označil jako „K.M. spol.s.r.o“, (namísto správného názvu K.M. spol. s r.o.), kteréžto pochybení odvolací soud napravil, nemá pro posouzení dané věci žádný význam.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle dovolatelky v tom, že soud se řádně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze usnesení odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací soud nepřihlédl k procesnímu úkonu učiněnému dne 15. 1. 2009 M. K. a V. Z., doručenému Nejvyššímu soudu, jímž dovolání povinné, podané prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, vzali zpět, neboť - jak z obsahu spisu vyplývá - dosud neodpadly důvody, pro které byl opatrovník povinné ustanoven (srov. §29 odst. 4 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu