ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4011.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4011/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, Územní pracoviště Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 31, proti povinnému M. B ., zastoupenému JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, pro 20.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 6752/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 18 Co 605/2007 - 16, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením odmítl podle §44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 10. 2009, odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 7. 2007, č. j. 73 Nc 6752/2007 - 3, jímž byla nařízena exekuce „k vymožení peněžitého plnění pro oprávněnou proti povinnému podle vykonatelných platebních výměrů VZP ČR, Územní pracoviště Plzeň-město č. 4240301706 ze dne 5. 12. 2003 a č. 2140301705 ze dne 5. 12. 2003 pro zaplacení částky 20.230,- Kč“, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné určených v příkazu exekutora, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny a že námitky uváděné povinným v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (že má nedostatek příjmů k obživě, o čemž oprávněná věděla, že její požadavek nemůže splnit a že exekuce byla nařízena v rozporu s §251 o. s. ř., Ústavou a zák. č. 162/1998 Sb.) nejsou skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že „se dostal do tísně bez dostatku prostředků na obživu tím, že Všeobecná zdravotní pojišťovna požaduje po něm zaplacení předmětné částky i za dobu, kdy již u této pojišťovny nebyl hlášen a naopak byl hlášen v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v Plzni“, takže „tato povinnost platit zdravotní pojištění stíhala stát“. Má za to, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 5 zákona č. 162/1998 Sb. Soudu prvního stupně vytýká, že opomenul ustanovení §268 o. s. ř. v souvislosti s §269 o. s. ř., když ze spisu je zřejmé, že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že jeho výtěžek nebude postačovat ani ke krytí jeho nákladů, přičemž se domnívá, že exekuce postihuje věci, které jsou podle §321a násl. o. s. ř. vyloučeny (v současné době je vedeno i řízení o vyloučení konkrétních nemovitostí z exekuce). Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.). Věcnou správnost podkladového rozhodnutí však exekuční soud není oprávněn přezkoumávat, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58). Při nařízení exekuce se soud nezabývá ani majetkovými poměry povinné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4907/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2995/2008). Okolnost, že exekucí byly postiženy věci z ní vyloučené (§321 a §322 o. s. ř.), stejně jako dovolatelův úsudek o očekávaném nízkém výtěžku exekuce [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], jsou při nařízení exekuce rovněž nevýznamné; mohou totiž být zohledněny až v dalším stadiu exekučního řízení o zastavení exekuce, jak ostatně dovolatel odkazem na §268 a §269 o. s. ř. správně uvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2209/2004). K porušení práv povinného zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 5 zákona č. 162/1998 Sb., tudíž napadeným usnesením odvolacího soudu nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu