ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4342.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4342/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně J. Ž ., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, proti žalovaným 1) CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. , se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, a 2) Finančnímu úřadu v Litoměřicích , se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 2000, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 156/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2008, č. j. 10 Co 186/2008 - 107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2008, č. j. 10 Co 186/2008 - 107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 6. 2008, č. j. 10 Co 186/2008 - 107, změnil rozsudek ze dne 7. 1. 2008, č. j. 7 C 156/2006 - 81, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, „aby z exekuce na majetek povinné V. Ž. (nařízené usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005 pod č. j. Nc 6147/2005 - 52, a exekučním příkazem Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 8. 2005, č. j. 84921/05/196940/6321), byly vyloučeny polovina budovy čp. 1815 na parcele č. 1559 a polovina pozemků parc. číslo 1559/3 a parc. č. 4114/23 v katastrálním území Roudnice nad Labem“, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na majetek povinné V. Ž. (matky žalobkyně) byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005, č. j. Nc 6147/2005 - 52, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Robert Pazák, který vydal ve věci exekuční příkaz dne 13. 12. 2005, č. j. 59 EX 899/05 - 5, postihující jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, a dále byla nařízena exekuce na tentýž majetek exekučním příkazem druhého žalovaného ze dne 31. 8. 2005, přičemž v té době byly nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalobkyně a její matky, každé ohledně jedné ideální poloviny. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu, ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. N 342/93, Nz 339/93, darovala V. Ž. ideální polovinu nemovitostí tehdy nezletilé žalobkyni, kterou v řízení před soudem zastupovala jako opatrovnice její babička J. Z., přičemž tento právní úkon byl schválen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 9. 1993, č. j. P 467/86 - 66, avšak v důsledku opomenutí nebyla darovací smlouva předložena k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, že v dědickém řízení po zesnulém otci nabyla žalobkyně ideální polovinu předmětných nemovitostí (usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. D 1670/1996) a že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. května 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, (pravomocným dne 11. 7. 2007), byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou V. Ž. (povinnou), kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označených nemovitostí (jako celku), a takto byla zapsána do katastru nemovitostí.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nenabyla spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993, protože nedošlo ke vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák. a §2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), a ani vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.), jak tvrdila, neboť před uplynutím desetileté vydržecí doby ztratila dobrou víru. Za nesprávný však odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně se nestala výlučnou vlastnicí označených nemovitostí (jako celku) na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, jímž byl schválen smír uzavřený mezi ní a její matkou. Dovodil, že toto soudní rozhodnutí (§99 odst. 3 o. s. ř.) je podle §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. závazné nejen pro účastnice tohoto řízení, tj. pro žalobkyni a její matku V. Ž. (povinnou), nýbrž i pro soud, neboť ten „nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto,“ a „tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou“, na čemž nic nemění ani skutečnost, že „žalovaní nebyli účastníky řízení o určení vlastnictví k nemovitostem vedeným u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 92/2007“, když netvrdí ani neuplatňují vlastnické právo k těmto nemovitostem. V daném řízení tedy „soud nemůže přezkoumávat správnost postupu ve věci o určení vlastnictví“, ani „otázku platnosti či účinnosti“ soudem schváleného smíru. Krajský soud uzavřel, že byla-li žalobkyně v době rozhodování soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) vlastnicí předmětných nemovitostí (jako celku), je žaloba podle §267 o. s. ř. důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s jeho závěrem, že usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, jímž byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou, je závazné nejen pro účastnice tohoto řízení, ale i pro soud. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 792/2004 namítá, že výrok pravomocného rozhodnutí soudu je závazný pro soud a pro jiné orgány jen v tom rozsahu, v jakém je závazný pro účastníky, ale pouze a jen v řízeních mezi stejnými účastníky řízení. Odvolacímu soudu vytýká zmatečnost a vnitřní rozpornost odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž na jedné straně uvedl, že soud není oprávněn posuzovat určitou předběžnou otázku opakovaně v jiném řízení mezi týmiž účastníky, a na straně druhé dovodil, že na tom nic nemění ani skutečnost, že žalované nebyli účastníky řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, v němž byl schválen smír. Oproti závěru odvolacího soudu naopak vyslovuje názor, že usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 C 92/2007, nemůže být závazné pro účastníky daného řízení (viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02), a kromě toho schválený smír považuje za neúčinný a neplatný, neboť byl - v rozporu s generálním inhibitorem podle §47 odst. 4 exekučního řádu - uzavřen v době po nařízení exekucí. Protože tedy žalobkyně není vlastnicí předmětných nemovitostí (jako celku) a rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nesprávné, navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Protože vady řízení podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž je dovolací soud - je-li dovolání přípustné - povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že z nařízených exekucí lze vyloučit spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny označených nemovitostí, a to na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5. 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, jímž byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou (povinnou), kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označených nemovitostí (jako celku), a že toto rozhodnutí je závazné nejen pro účastníky tohoto řízení, ale i pro soud.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4).
Podle §99 odst. 3 o. s. ř. schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru.
K výkladu výše citovaných ustanovení Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, vyslovil s poukazem na svá rozhodnutí ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, a ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, závěr, že „z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - §99 odst. 3 o. s. ř.) - je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Jestliže o vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaná nebyla, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně.“ Obdobně srovnej též právní závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 792/2004, na nějž dovolatel poukázal.
Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, podle nějž citované soudní rozhodnutí, jímž byl v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její matkou (povinnou), je podle §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazné nejen pro účastnice tohoto řízení, ale i pro soud, a že výrok tohoto pravomocného rozhodnutí tvoří v dané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.).
Dále dovolatel zpochybnil názor odvolacího soudu, že v daném řízení „soud nemůže přezkoumávat správnost postupu ve věci o určení vlastnictví“, ani „otázku platnosti či účinnosti“ soudem schváleného smíru, a naopak dovozuje, že schválený soudní smír je neúčinný a neplatný, neboť byl - v rozporu s generálním inhibitorem podle §47 odst. 4 exekučního řádu - uzavřen v době po nařízení exekucí.
Podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Podle §47 odst. 4 citovaného zákona majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že právní úkon, kterým matka žalobkyně (povinná) po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů (ze dne 31. 8. 2005 a ze dne 13. 12. 2005) převedla na žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl (ve výši jedné ideální poloviny) na označených nemovitostech, je neplatný. Takový závěr je na místě i přesto, že Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, schválil smír, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí (k tomu srov. rovněž závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008).
Dovolací soud se tudíž neztotožňuje ani s konečným závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. svědčí právo (spoluvlastnické právo i k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí) nepřipouštějící nařízené exekuce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu