ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.446.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 446/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Telefónica O2 Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4 – Michli, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Janou Kubištovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Braníku, U Družstva Práce 1730/94, proti povinnému Dr. Ing. J. K., CSc. , zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 451/11, pro částku 9.787,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 Nc 10223/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 8. 2007, č. j. 10 Co 591/2007-72, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení z 28. 2. 2007, č. j. 53 Nc 10223/2005-54, jímž okresní soud zamítl jeho návrh na zastavení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že samotná skutečnost, že na majetek povinného byl prohlášen konkurz, který dosud trvá, není důvodem k zastavení exekuce. Probíhající konkurzní řízení se v řízení exekučním projeví pouze tak, že exekuce sice byla nařízena, že exekutor vydal exekuční příkazy mající podle §47 odst. 2 exekučního řádu účinky nařízení výkonu rozhodnutí, tj. „vydáním exekučního příkazu jako by došlo k nařízení výkonu rozhodnutí tím kterým konkrétním způsobem. Jiné účinky nařízení exekuce a vydání exekučního příkazu v situaci povinného nemá.“ S odvolací námitkou povinného, že pohledávka oprávněného bude uspokojena až za několik let, se odvolací soud vypořádal závěrem, že tuto skutečnost nelze ztotožňovat se situací, kdy u povinného není soudním exekutorem dohledán vůbec žádný příjem a žádný majetek. Povinný pobírá důchod (srážky z něhož jsou podle sdělení soudního exekutora zatím deponovány), který může být postižen exekučním příkazem, byť zatím podle tohoto příkazu k provedení exekuce tím, že pohledávka oprávněného bude realizována, dojít nemůže. Podle názoru odvolacího soudu nelze ani přeceňovat skutečnost, že pohledávka oprávněného bude uspokojena teprve během asi sedmi let. Jestliže se oprávněný smířil s touto skutečností, popřípadě s tím, že jeho pohledávka nemusí být zcela či částečně uspokojena, a nepodá sám návrh na zastavení exekuce, pak povinný musí akceptovat skutečnost, že exekuce proti němu bude probíhat několik let, po která jej takto bude omezovat.
Proti usnesení krajského soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda může být exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je-li se zřetelem ke všem okolnostem v rozporu s dobrými mravy, a dále otázka, zda může být exekuce na základě analogického použití ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena za situace, kdy je zřejmé, že vymožení pohledávky by trvalo neúměrně dlouhou dobu, po kterou je povinný exekucí nadměrně zatěžován a současně by oprávněný neúspěšnou exekucí neutrpěl závažnou újmu. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinný spatřuje v závěru odvolacího soudu, že samotná existence konkurzu na majetek povinného není důvodem způsobilým vést k zastavení exekuce, byť s uspokojováním vymáhané pohledávky oprávněné nemůže být započato dříve než po skončení konkurzního řízení, a ačkoli bude vymáhání pohledávky trvat déle než pět let. Rozpor dalšího trvání exekučního řízení s dobrými mravy dovolatel vidí v tom, že „vzhledem k jeho zdravotním a sociálním poměrům jej exekuce zatěžuje nejen finančně, ale také psychicky; tímto stavem se cítí být diskriminován, jelikož svůj špatný zdravotní stav a tím také neschopnost pracovat si nezavinil sám, a přesto je po něm požadováno splnění vymáhané povinnosti stejně jako po tom, kdo pracovat může a nepříznivý stav vyvolaný exekucí je schopen překonat.“
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání „ztotožnila s usnesením krajského soudu“ s odůvodněním, že „nebyly splněny podmínky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný svůj návrh na zastavení exekuce opírá o ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., a dále jej vyvozuje „na základě analogického použití §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.“
Zatímco pod písmeny a) až g) §268 odst. 1 o.s.ř. jsou uvedeny důvody konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.s.ř., anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387). Dovolatel vyvozující důvod k zastavení exekuce z toho, že její provádění je v rozporu s dobrými mravy, však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé z písmen a) – d) obsažených ve výčtu v předchozím odstavci, vysvětlených podrobněji na str. 386 – 394 citované publikace, neuvádí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 16.3.2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, a k uplatnitelnosti pojmu dobré mravy ve vykonávacím či exekučním řízení také usnesení téhož soudu z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura).
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani námitka, že s uspokojováním vymáhané pohledávky oprávněné nemůže být započato dříve než po skončení konkursního řízení. Ve stanovisku k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 52, Nejvyšší soud (v bodu XXVI. na s. 194/370 ve druhém odstavci) výslovně uzavřel, že z ustanovení §14, odst. 1 písm. e) tohoto zákona plyne pro soud požadavek jediný, a to po dobu trvání konkursu se zdržet všech úkonů jimiž má být exekuce bezprostředně realizována. Z této zásady nelze dovodit jiný závěr než ten, že po skončení konkursu může být v provádění exekuce pokračováno, aniž přitom bude relevantní délka trvání exekuce (v tomto směru dovolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu