ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.50.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 50/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Bytového družstva M. zastoupeného advokátem , proti povinné E. K. , zastoupené advokátem, o vyklizení bytu bez náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15251/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, č. j. 17 Co 127, 128/2007-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 8. 2004, č. j. 13 Nc 15251/2004-15, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 12. 2005, č. j. 13 Nc 15251/2004-32, jímž soud prvního stupně nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 9. 4. 2003, č. j. 19 C 85/2002-20, exekuci vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, bez náhrady a provedením exekuce pověřil JUDr. M. E., soudní exekutorku. Odvolací soud uzavřel, že podání dovolání povinnou nemá žádný vliv na vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, nejde o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce (přičemž v době rozhodování odvolacího soudu bylo toto dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, č.j. 26 Cdo 1/2004-45, odmítnuto). Při nařízení exekuce soud ani nezkoumá, zda povinná vymáhanou povinnost splnila (R 69/1965) a vychází pouze z tvrzení oprávněného. Tato okolnost může být významná pouze při zastavení exekuce. Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace odvolací soud považoval za nedůvodnou, neboť v současné době je zcela nepochybné, že žalovanou v nalézacím řízení (jíž je „E. K. “) a povinnou v exekuci (jíž je „ E. K. “) je tatáž osoba. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že oprávněný označil v návrhu na nařízení exekuce povinnou jako „ E. K. “.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam spatřuje v nesprávnosti postupu nalézacího soudu při provádění dokazování. Namítá, že dokazování v řízení předcházejícím vydání exekučního titulu nebylo provedeno způsobem odpovídajícím zákonu (soud v nalézacím řízení, ač neprovedl důkazy navržené povinnou, o jejích návrzích nerozhodl a svůj postup řádně nezdůvodnil, s některými provedenými důkazy se v rozhodnutí vůbec nevypořádal ani neuvedl, proč je nepovažoval za relevantní). Rovněž namítá, že soud při nařízení exekuce nezkoumal, zda je nařízena proti osobě označené v exekučním titulu, v němž podle názoru dovolatelky chybí přesná a nezaměnitelná identifikace povinné ve smyslu §261a odst. 1 o. s. ř. Dále uvedla, že v předmětném bytě již nebydlí a nenacházejí se v něm ani žádné její věci, neboť v něm bydlí J. K., který podal žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětnému bytu, v němž byl u soudu prvního stupně úspěšný (11 C 554/2003-118). Proto by exekuce vedená vůči povinné měla být zastavena. Má také za to že oprávněným podat návrh na exekuci vyklizením bytu - aktivně věcně legitimovaným - není bytové družstvo, ale Jan Kreuz jako nájemce bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požadovala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
I když povinná v dovolání přednesla argumenty ve prospěch závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením uplatněných námitek k tomuto závěru dospět nelze.
Případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005; usnesení ze dne 26.06.2007, sp. zn. 29 Odo 991/2005). Je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem jít nemůže. Dovolací soud by je zohlednil jen, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Dovolatelka uplatňuje navíc vady řízení, jehož výsledkem byl podkladový exekuční titul; jinými slovy, zaměňuje vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003, usnesení ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007).
Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud rovněž nezkoumá, zda a v jaké míře povinná (dobrovolně) plnila. Okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu §268 o. s. ř. (viz rozhodnutí ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod poř. č. 69/65). Ukáže-li se, že návrh na exekuci byl podán bezdůvodně, a dojde k jejímu zastavení, zohlední se tato skutečnost ve výroku o nákladech řízení.
Dovolatelka se rovněž mýlí, má-li za to, že exekuční titul v projednávané věci je materiálně nevykonatelný pro nedostatečnou individualizaci povinné (kdy v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2003, č.j. 19 C 85/2002-20, je označena rodným příjmením „K.“ a v potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2003, č.j. 55 Co 220/2003-30, je označena namísto správného „K.“ jako „K.“). Je výrazem ustálené soudní praxe, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (jako v tomto případě), komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62). Současně platí, že v případě, že osoba oprávněná z pravomocného a vykonatelného exekučního titulu je totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají pochybnosti ani při posouzení jeho věcné legitimace, neboť ta vyplývá bezprostředně z exekučního titulu.
Závěr odvolacího soudu je proto v souladu s ustálenou soudní praxí.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., §130 exekučního řádu) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (oprávněnému žádné náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu