ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5113.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5113/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, územní pracoviště Uherské Hradiště, Františkánská 139, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému J. S. , zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, pro 1.127.369,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1542/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 4. 2008, č. j. 21 Co 479/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (v napadených výrocích I. a III.) usnesení ze 14. 11. 2006, č. j. 1 E 1542/98-57, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II., jímž okresní soud zamítl návrh na odklad výkonu, zůstal odvoláním nenapaden). S odvolací námitkou povinného (č. l. 61), že není právním nástupcem privatizovaného státního podniku, proti němuž směřuje exekuční titul – platební výměr vystavený oprávněnou 24. 7. 1995 – se odvolací soud vypořádal závěrem, že na povinného v souladu s ustanovením §15 zákona č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění, přešly závazky související s privatizovaným majetkem; na povinného jako nového majitele dopadlo ustanovení §6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle něhož právní nástupce zaměstnavatele ručí za pojistné, které měl platit předchůdce. Ze zákona tak byl založen vztah mezi povinným a zdravotní pojišťovnou. Odvolací soud uzavřel, že povinný je podle §256 o. s. ř. (poté, co byl při nařízení výkonu předepsanými veřejnými listinami prokázán přechod povinností) pasivně věcně legitimován po zaniklém Vojenském opravárenském podniku 014, s. p. Uherský Brod, že oprávněná tedy má proti němu podle hmotného práva (§6 zákona č. 592/1992 Sb., a §15 zákona č. 92/1991 Sb.) nárok na vymáhané plnění, a že tudíž důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „je po něm v rámci výkonu rozhodnutí vymáhána pohledávka oprávněného za jiným subjektem než je dovolatel“), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že na něj v souladu s ustanovením §15 zákona č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění, přešly závazky související s privatizovaným majetkem, a že na něj jako na nového majitele dopadlo ustanovení §6 zákona č. 592/1992 Sb. Podle jeho názoru na něj nemohla přejít povinnost k zaplacení nedoplatků pojistného na zdravotní pojištění, jelikož jde o závazek veřejnoprávní, na který se předpisy práva soukromého nevztahují. Dovolatel v tomto směru poukazuje na usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 499/98.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný svůj návrh na zastavení exekuce s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odůvodňuje tím, že „je po něm v rámci výkonu rozhodnutí vymáhána pohledávka oprávněného za jiným subjektem než je dovolatel.“
Zatímco pod písmeny a) až g) §268 odst. 1 o. s. ř. jsou uvedeny důvody konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř., anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387). Dovolatel vyvozující důvod k zastavení exekuce z toho, že „je po něm v rámci výkonu rozhodnutí vymáhána pohledávka oprávněného za jiným subjektem...“, však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé z písmen a) – d) obsažených ve výčtu v předchozím odstavci, vysvětlených podrobněji na str. 386 – 394 citované publikace, neuvádí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 16.3.2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005).
Otázka věcné legitimace byla – pravomocně a tedy závazně – vyřešena usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí, nelze ji tudíž v další relativně samostatné fázi vykonávacího řízení řešit znovu.
V daném případě soud považuje za nezbytné dále uvést, že otázkami předestřenými v dovolání v předmětném řízení se soudy zabývaly již v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 1 E 1903/2001 (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 4. 2004, č. j. 20 Co 857/2003-53, jímž bylo potvrzeno usnesení z 2. 5. 2003, č. j. 1 E 1903/2001-39, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného k vymožení jiné veřejnoprávní pohledávky, a to pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 582/1991 Sb.a zákona č. 589/1992 Sb.). V tomto řízení rozhodoval – a to meritorně – i Nejvyšší soud, který dovolání povinného proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu usnesením z 15. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 2402/2005-70, zamítl právě s odůvodněním, že povinnost k zaplacení nedoplatků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti na povinného – a to „již podle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.“ – přešla; na odůvodnění jeho rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje.
Otázkou přechodu povinnosti k zaplacení nedoplatků pojistného na všeobecném zdravotním pojištění se zabýval i krajský (správní) soud v řízení vedeném pod sp. zn. 38 Ca 364/2000, v němž rozsudkem z 26. 4. 2001, č. j. 38 Ca 364/2000-42 (viz č. l. 52), zamítl žalobu povinného proti rozhodnutí z 29. 3. 2000, sp. zn. 361/00/Pe, jímž Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zamítl odvolání povinného proti rozhodnutí (jež současně správní soud potvrdil) z 12. 11. 1999, č. j. OPo-3/99/Ču, jímž všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky – Okresní pojišťovna v Uherském Hradišti zamítla žádost povinného o vrácení přeplatku pojistného ve výši 2.918.091,60 Kč. Ústavní stížnost povinného proti uvedenému rozsudku krajského soudu a proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky pak Ústavní soud usnesením z 27. 11. 2003, č. j. IV. ÚS 498/01, odmítl; na jeho rozhodnutí odůvodněné kromě jiného ustanovením §6 zákona č. 592/1992 Sb. Nejvyšší soud také odkazuje. V tomto rozhodnutí Ústavní soud poznamenal, že obdobně rozhodoval i ve věci sp. zn. IV. ÚS 164/01, již považoval za srovnatelnou (tato věc se týká jiné /viz výše/ veřejnoprávní pohledávky, a to pohledávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti).
Argumentuje-li dovolatel rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 499/98, odkazuje dovolací soud na usnesení sp. zn. IV. ÚS 164/01, v němž Ústavní soud vysvětlil, že závěry přijaté v jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 499/98 nelze ve věcech placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti použít proto, že rozhodnutí IV. ÚS 499/98 se vztahuje na věci daňové. Týž závěr o nemožnosti aplikace závěrů přijatých v usnesení sp. zn. IV. ÚS 499/98 platí pro věc předmětnou, týkající se zdravotního pojištění.
Jak plyne z vyjádření oprávněné k odvolání povinného (č. l. 67), otázka právního nástupnictví povinného do práv a povinností Vojenského opravárenského podniku, s. p., byla shodně řešena také rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 2. 4. 2008, č. j. 3 Ans 4/2008-76, jímž byla odmítnuta kasační stížnost povinného.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu