ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.838.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 838/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Ing. J. J. , a b) Ing. Z. J. , zastoupených Dr. Iur. Lucií Jiráskovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Pomezí 14, proti povinnému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, pro splnění jiné povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 522/2008, o dovolání povinného proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 15, a ze dne 25. července 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 42, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 427/2008 - 56, takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 427/2008 - 56, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesením Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 25. dubna 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 15, a ze dne 25. července 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 42, se zastavuje .
III. Povinný je povinen zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 925,- Kč k rukám JUDr. Lucie Jiráskové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 5, Na Pomezí 14.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. 4. 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 15, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 14. 12. 1998, č. j. 20 C 114/97 - 121, „k vynucení povinnosti povinné obce trvale a spolehlivě zajistit, aby na pozemní komunikaci Na Pomezí v Praze 5 nedocházelo k činnostem vyvolávajícím škodlivé dynamické účinky působící na statiku nemovitostí ve vlastnictví oprávněných v katastrálním území Jinonice a to domu čp. 437 v ulici Na Pomezí, zastavěné plochy č.kat. 896, zahrady č.kat. 897 a opěrné stěny na rozhraní pozemků ve vlastnictví oprávněných a pozemní komunikace ve vlastnictví povinné obce na pozemku č.kat. 1456“, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinnému ve výši 100.000,- Kč, a dále potvrdil doplňující usnesení Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 25. 7. 2008, č. j. 34 E 522/2008 - 42, jímž rozhodl, že povinný je povinen uhradit oprávněným náklady řízení ve výši 3.200,- Kč do 3 dnů od první moci usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle §351 odst. 1 o. s. ř. byly splněny, a nepřisvědčil námitce povinného, že podkladové rozhodnutí není materiálně vykonatelné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (a výslovně též proti oběma rozhodnutím soudu prvního stupně) podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje námitky obsažené odvolání, že již není vlastníkem předmětné komunikace, neboť výkon vlastnického práva byl svěřen Městské části Praha 5, že „maximálním způsobem spolehlivě zajišťoval, aby na pozemní komunikaci Na Pomezí v Praze 5 nedocházelo k činnostem vyvolávajícím škodlivé dynamické účinky, působící na statiku nemovitostí ve vlastnictví oprávněných a to právě umístěním pevných překážek na tuto komunikaci, čímž užívání této komunikace široké veřejnosti znemožnilo, přičemž omezení provozu trvalo 10 let“, a že podkladový rozsudek je nevykonatelný, neboť „není přesně definována povinnost povinného, jakým způsobem než způsobem již učiněným byl měl nežádoucím účinkům zabránit“. Odvolací soud podle něj zásadně právně pochybil, pokud nezhojil vadný postup soudu prvního stupně, který vůbec nezjišťoval, zda byl splněn základní zákonem stanovený předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí, tj. zda povinný rozsudkem stanovenou povinnost skutečně neplní, a v tomto ohledu vycházel jen z tvrzení oprávněných. Odvolacímu soudu taktéž vytýká, že „se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval a právně nezdůvodnil jeho tvrzení obsažená v odvolání“, což je v rozporu s §169 odst. 4 o. s. ř. v souvislosti s §157 odst. 2 a 4 o. s. ř., přičemž nesouhlasí ani s jeho závěrem, že podkladový rozsudek je materiálně vykonatelný. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s podáním ze dne 13. 5. 2009 pak dovolatel předložil dva znalecké posudky, z nichž podle něj vyplývá, že povinnost uloženou mu podkladovým rozhodnutím neporušuje.
Oprávnění se ve svém písemném vyjádření k dovolání povinné ztotožnili s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první z. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, a ani na základě námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.
Ve vztahu k námitce splnění povinnosti uložené vykonávaným rozhodnutím (exekučním titulem) dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu §351 odst. 1 o. s. ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1833/2006, usnesení ze dne 29. 8. 2006 , sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). Dovolatelem vznášená skutková okolnost, spočívající ve splnění vykonávané povinnosti, je tak uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o nařízení exekuce [srov. §268 odst. 1 písm. g), §269 odst. 1 o. s. ř., a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 101]. Odvolací soud tudíž k uvedené námitce povinného v souladu se zákonem nepřihlédl.
Přípustnost dovolání v dané věci podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, jíž projevil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, neboť ji obsahově nijak nevymezil.
Dovolatelem tvrzená okolnost, že „již není vlastníkem předmětné komunikace, neboť výkon vlastnického práva byl svěřen Městské části Praha 5“, není správná. Jak Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp zn. 28 Cdo 1576/2006, „obsah vlastnického práva je v případě hl. m. Prahy upraven v §34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tak, že městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem hlavního města Prahy. Statut přitom přiznal městským částem výkon veškerých práv a povinností vlastníka a moc rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech týkajících se svěřeného majetku v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Na základě dobrovolného projevu vůle tudíž povinný omezil své vlastnické právo na tzv. holé vlastnictví (nuda proprieta) prostřednictvím podzákonného předpisu, jenž povinný sám vydal“. Z toho vyplývá, že kdyby povinný svěřil výkon vlastnického práva k předmětné komunikaci Městské části Praha 5, nemění to nic na tom, že je vlastníkem této komunikace.
K dovolatelem předloženým znaleckým posudkům nemohl dovolací soud při svém rozhodnutí přihlédnout, neboť v dovolacím řízení se jedná o nepřípustné novoty (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinný směřuje „dovolání“ též přímo proti rozhodnutím soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesením obvodního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávnění mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 625,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a) bod 3., snížená podle §14 odst. 1 na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení oprávněným ve výši 925,- Kč je povinná povinna zaplatit k rukám advokátky, která oprávněné v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.). Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady (§270 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu