ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1594.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1594/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 2059, proti žalovanému TVAR výrobní družstvo Pardubice se sídlem v Pardubicích, Husova č. 1682, IČ 00029793, zastoupenému JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova č. 1105, o 292.573,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 238/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2008 č.j. 22 Co 345/2008-366, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.10.2008 č.j. 22 Co 345/2008-366, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16.6.2008 č.j. 8 C 238/2006-321 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 292.573,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V projednávané věci se žalobce domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil částku 292.573,- Kč jako „náhradu nemajetkové újmy v penězích, resp. finanční satisfakci“, jejíž požadovanou výši žalobce považuje za „přiměřenou i morálně odůvodněnou částku akceptující vzniklou újmu“. Za právní důvod vzniku uplatněného nároku žalobce považoval diskriminační jednání („nerovné zacházení se žalobcem jako zaměstnancem“) a značné snížení jeho důstojnosti i jeho vážnosti na pracovišti ze strany zaměstnavatele („konkrétně předsedou družstva Z. K.“), které spatřoval zejména v tom, že žalobci byly ukládány (především předsedou družstva) i jiné pracovní úkoly, které nebyly uvedeny v jeho pracovní smlouvě a „dle vnitropodnikových předpisů nespadaly do činnosti (žalobcem zastávané funkce) technologa přípravy výroby (TEPV)“, že žalobce byl „trestán nezákonnými prostředky“, když „za trest“ mu byla ukládána práce u lisu, úklid technologického odpadu a jiné manuální práce a byla mu krácena mzda „za pochybení jiných“ a za odmítnutí práce nařízené „bez písemného příkazu“, že žalobci nebylo přiznáno zástupné za zaměstnance Jana Balcara, který od žalovaného „odešel“ a žalobce na jeho práci „zůstal sám“ (ač „opakovaně žádal o doplnění úseku technologie TEPV na původní počet zaměstnanců“), a že kromě pověřování „naprosto nereálnými, nesplnitelnými úkoly, jak věcně tak objemově“ se předseda družstva vůči žalobci „opakovaně dopouštěl verbálních afektovaných výtek na pracovní činnost žalobce před spolupracovníky i dalšího nevhodného jednání jako ignorování pravdy, zákonných i vnitropodnikových předpisů i vlastních příkazů a povinností“, což vedlo k vytvoření „nepřátelského, ponižujícího a zneklidňujícího prostředí na pracovišti“, až byl žalobce „nucen pod tíhou takového postupu žalovaného podat na konci měsíce dubna 2006 výpověď podle ustanovení §51 zák. práce“.
Diskriminace je v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. §1 odst. 4, 5, 6, 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 – dále jen „zák. práce“).
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. §7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§187 odst. 1 a 2 zák. práce). Náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce (jejíž výše závisí na uvážení soudu - srov. §7 odst. 6 zák. práce), kterou žalobce – jak vyplývá ze žalobních tvrzení – v projednávané věci po žalovaném požaduje, přitom stíhá zaměstnavatele tehdy, jestliže vedle diskriminace (znevýhodnění zaměstnance oproti jiným zaměstnanců, jehož pohnutkou byly diskriminační důvody) byla současně ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti. Předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tudíž nejen kladný závěr o tom, že zaměstnanec byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele a že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly zákonem stanovené diskriminační důvody (tuto skutečnost, je-li zaměstnancem tvrzena, má soud za prokázanou, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil zásadu rovného zacházení), ale i (za předpokladu, že nebylo postačující zjednání nápravy podle ustanovení §7 odst. 4 zák. práce) zjištění, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva zaměstnance na lidskou důstojnost, chráněného rovněž ustanovením §11 obč. zák a jako základní lidské právo též článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Za ponižování lidské důstojnosti je přitom třeba považovat jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. Uvedené závěry, které dovolací soud již dříve zaujal a k nimž se i nadále hlásí, jsou obsaženy například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008.
Žalobce však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy z hlediska otázky předpokladů vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §7 odst. 5 zák. práce nezpochybňuje. V dovolání sice uvedl, že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jeho námitek je obsáhlá polemika s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy (namítá-li, že „rozhodnutí obou soudů se opíralo pouze o vybrané části svědeckých výpovědí pracovníků a účastnické výpovědi p. K. v neprospěch žaloby“, že „skutková zjištění soudů byla dokládána buď jimi (soudy) opakovanými fabulacemi svědků neporovnávanými se zněním směrnic a zákonů i nesporovanými dokumenty a časovou osou, nebo dokonce jimi (soudy) vytvářenými fabulacemi“, že se soudy „nezabývaly žalobcem doloženými statistickými a žalovanou nesporovanými dokumenty prokazujícími tvrzení žaloby, ani svědeckými výpověďmi ve prospěch žaloby“, že soud prvního stupně „vkládá do obsahu výpovědi svědků to, co jimi nikdy nebylo řečeno, případně akcentuje to, co jimi bylo relativizováno“, a že odvolací soud „s důkazním materiálem a zaprotokolovanými výpověďmi svědků vůbec nepracoval a své odůvodnění vypracoval téměř výhradně podle rozsudku a lživého odůvodnění okresního soudu“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, vytýká-li například soudům, že „nepřihlédly k jeho sociální situaci a zdravotnímu stavu při posuzování jeho pracovního zařazení a jemu netaxativně ukládané činnosti předsedou družstva p. K.“. Žalobce současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „z provedených důkazů nevyplývá, že by postupem žalovaného byly vytvářeny nerovné podmínky pro zaměstnance žalovaného“, resp. že by byly na žalobce kladeny „nestejné nároky oproti ostatním zaměstnancům“, že vytčeným „chováním žalovaného (především předsedy družstva Z. K.) v pracovněprávních vztazích nedošlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci žalobce jako zaměstnance“, a že „nebyla ve značné míře snížena důstojnost žalobce jako zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti“], v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [že „soudy samy potvrdily nerovné zacházení“, že „soud naprosto ignoroval zjevnou a prokázanou přímou diskriminaci osoby žalobce“ a že „rozhodně nelze říci, že důstojnost žalobce a vážnost zaručená zákonem by bývalým zaměstnavatelem (žalovaným) nebyla účelově ponižována“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „že je zde důvod přiznat žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. §7 odst. 5 zák. práce platného do 31.12.2006“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že již samotné zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalobci byla ve dvou případech neoprávněně krácena mzda“, „je potvrzením prokazujícím snižování žalobcovy vážnosti a důstojnosti ve smyslu uznané žaloby“, potom přehlíží, že porušení pracovněprávních předpisů ze strany zaměstnavatele nemá vždy za následek snížení důstojnosti a vážnosti zaměstnance; za nepřípustný zásah do tohoto práva lze považovat – jak uvedeno výše - pouze takové jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť samotné zkrácení na mzdě, aniž by bylo zjištěno, že jeho pohnutkou byly diskriminační důvody (žalobce se v takovém případě může žalobou domáhat jejího doplatku), neznamená, že by tím došlo ke „snižování žalobcovy vážnosti a důstojnosti“.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání v nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu