ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3795.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3795/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. K. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem v Sokolově, Jednoty č. 1628, proti žalovaným 1) JUDr. Josefu Kalamárovi , jako správci konkursní podstaty úpadce Stavební společnosti s r.o. ALFA Sokolov se sídlem v Sokolově, Vítězná - areál, IČO 18250882, 2) Stavební společnosti s r.o. ALFA Sokolov se sídlem v Sokolově, Vítězná - areál, IČO 18250882, oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května č. 163, a 3) Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných 1) a 2), vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 80/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2008 č.j. 12 Co 499/2008-169, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1), se zamítá ; jinak se dovolání žalobce o dmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 9.3.2007 domáhal, aby mu žalovaný 1) zaplatil 283.163,- Kč a počínaje "měsícem 25. únorem 2007" mu platil 4.397,- Kč měsíčně, aby "pro případ, že žalovaný 1) nebude uznán odpovědným a povinným", mu žalovaná 2) zaplatila 283.163,- Kč a počínaje "měsícem 25. únorem 2007" mu platila 4.397,- Kč měsíčně a aby "pro případ, že žalovaná 2) nebude uznána odpovědnou a povinnou", mu žalovaný 3) zaplatil 283.163,- Kč a počínaje "měsícem 25. únorem 2007" mu platil 4.397,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při výkonu práce u žalované 2), u níž pracoval jako zedník, utrpěl dne 24.4.2001 pádem z lešení pracovní úraz (zlomení páteřního obratle a zápěstí ruky) a že mu dosud nebyl uhrazen "doplatek ztížení společenského uplatnění v navýšení 50%" ve výši 48.000,- Kč a ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti do výše "průměrného čistého měsíčního výdělku kolem 9.000,- Kč". Na majetek žalované 2) byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25.10.2001 sp. zn. 29 K 39/2001 prohlášen konkurs, správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný 1) a požadované odškodnění mu neposkytla ani žalovaná 3). Žalobce v "této procesně velmi problematické situaci" podává žalobu "proti všem subjektům, které v dané věci coby žalovaní přicházejí do úvahy".
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 22.10.2007 č.j. 12 C 80/2007-100 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 3.071,77 Kč, zamítl proti žalovanému 1) žalobu o zaplacení dalších 280.091,23 Kč a 4.397,- Kč měsíčně od 25.2.2007, zamítl žalobu proti žalované 2), zastavil řízení proti žalované 3) a rozhodl, že žalobce "není povinen nahradit žalované 3) náklady řízení" a že "žalovanému 1) a žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů řízení". Dovodil, že proti žalované 2) musela být žaloba zamítnuta, neboť "prohlášením konkursu přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce, žalovaná 2) s takovým majetkem nakládat nemůže, a proto se nelze proti ní domáhat nároků", a že řízení vůči žalované 3) muselo být zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Pracovní úraz žalobce je třeba podle názoru soudu prvního stupně odškodnit podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce účinného od 1.1.2007; náhradu za ztížení společenského uplatnění nelze žalobci přiznat, neboť ji měl "ve stanovené lhůtě uplatnit v konkursním řízení", a na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci ušlo za dobu od 24.4. do 31.12.2002 celkem 3.071,77 Kč a od 1.1.2003 ke ztrátě na výdělku nedochází.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21.5.2008 č.j. 12 Co 150/2008-129 rozhodl tak, že odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení; v ostatních výrocích odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že k odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, žalobce není oprávněn a že rozhodnutí o zastavení řízení proti žalované 3) je věcně správné, vytknul soudu prvního stupně, že žalobcův nárok nesprávně posoudil podle zákoníku práce účinného ode dne 1.1.2007, a uložil mu, aby provedl další potřebné důkazy. Ve vztahu k žalované 2) odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se "vypořádal s tím, zda za situace, kdy ve vztahu k žalované 2) byl nařízen konkurs, může být žaloba zamítnuta, když se podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/91 Sb. řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce přerušují".
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 28.7.2008 č.j. 12 C 80/2007-151 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 103.765,15 Kč a dále mu platil 4.397,- Kč měsíčně od 25.2. do 23.7.2007, 982,91 Kč měsíčně od 24.7. do 31.12.2007 a 929,14 Kč měsíčně od 1.1.2008, zamítl proti žalovanému 1) žalobu o zaplacení dalších 176.326,08 Kč a o placení 4.414,09 Kč měsíčně od 24.7. do 31.12.2007 a 3.487,86 Kč měsíčně od 1.1.2008, zamítl proti žalované 2) žalobu "pro případ, že nebude uložena povinnost žalovanému 1)", a rozhodl, že žalovanému 1), žalované 2) a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl u žalované 2) dne 24.4.2001 pracovní úraz, že z důvodu "ukončení činnosti" žalované 2) dostal dne 27.9.2001 výpověď z pracovního poměru, že dne 25.10.2001 byl na majetek žalované 2) prohlášen konkurs, že dne 24.4.2002 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod a byl veden jako uchazeč o zaměstnání (z důvodu jeho zdravotního omezení se mu nepodařilo najít vhodné zaměstnání, ačkoliv jako zedník, nebýt pracovního omezení, by si práci "bez problému" sehnal) a že od 24.7.2007 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod. Dovodil, že žalovaná 2) odpovídá plně za tuto škodu podle ustanovení §190 odst. 1 a 5 zákoníku práce, že "prohlášením konkursu na majetek žalované 2) přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce - žalovaného 1), že proti žalované 2) se nelze nároků domáhat (proto byla žaloba zamítnuta), že žalobce měl nárok na ztížení společenského uplatnění přihlásit ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání "ve stanovené lhůtě a pokud tak neučinil nelze tuto pohledávku v tomto řízení přiznat". Při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobcův průměrný výdělek "před vznikem pracovní neschopnosti" činil 9.265,33 Kč, přihlédl k jeho valorizacím, žalobcem pobírané "podpoře v nezaměstnanosti" a invalidnímu důchodu, vzal v úvahu, že část nároku je promlčena, a uzavřel, že za dobu od 9.3.2005 do 24.2.2007 žalobci náleží náhrada ve výši 103.765,- Kč a že nadále (od 25.2.2007) mu bude placeno 4.397,- Kč měsíčně do 23.7.2007, 982,91 Kč měsíčně od 24.7. do 31.12.2007 a 929,14 Kč měsíčně od 1.1.2008.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.11.2008 č.j. 12 Co 499/2008-169 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku, kterým byla žaloba proti žalovanému 1) zamítnuta, tak, že žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobci dalších 48.000,- Kč, potvrdil ve výroku, kterým bylo žalobě proti žalovanému 1) vyhověno, kterým byla žaloba proti žalovanému 1) zamítnuta nad rámec přisouzených 48.000,- Kč a kterým byla žaloba proti žalovanému 2) zamítnuta, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co dovodil, že soud prvního stupně "s ohledem na prohlášený konkurs správně uložil povinnost žalovanému 1) a nikoliv žalované 2)" a že "provedl správný výpočet průměrného výdělku", dospěl odvolací soud k závěru, že odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bylo žalobci poskytnuto v souladu se zákonem. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce "nemohl uplatnit v konkursním řízení, neboť v té době ještě neexistoval, když jeho zdravotní stav se ustálil až po roce, nejdříve 24.2.2002", a že "ztížení společenského uplatnění je pracovněprávním nárokem, je nepromlčitelný" a že "pokud ho žalobce uplatnil v žalobě 9.3.2007, byl uplatněn včas".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně "proti všem jeho výrokům") podal žalobce dovolání. Namítl v něm, že soudy nesprávně vycházely "při stanovení nároků žalobce z velice nízkého základu 9.265,33 Kč, tedy z výdělku žalobce v rozhodném období, který byl výrazně ovlivněn úpadkem žalované 2)", a že soudy "měly při výpočtu náhrad dle žalobce vycházet z průměrné hrubé mzdy ve stavebnictví v Karlovarském kraji, případně z pravděpodobného výdělku ze statistických údajů". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobci vůči žalovanému 1) přisouzeno 103.765,15 Kč a částky 4.397,- Kč měsíčně od 25.2. do 23.7.2007, 982,91 Kč měsíčně od 24.7. do 31.12.2007 a 929,14 Kč měsíčně od 1.1.2008, a kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci bylo vůči žalovanému 1) přiznáno dalších 48.000,- Kč. Protože v tomto směru bylo žalobě vyhověno a protože tím žalobci nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalobce z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům (části výroku) rozsudku odvolacího soudu žalobce tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu dále ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) nad rámec (odvolacím soudem) přisouzených 48.000,- Kč. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné, a to již proto, že o této části žaloby bylo soudem prvního stupně v jeho rozsudku ze dne 28.7.2008 č.j. 12 C 80/2007-151 rozhodnuto stejně jako v rozsudku ze dne 22.10.2007 č.j. 12 C 80/2007-100, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 21.5.2008 č.j. 12 Co 150/2008-129 zrušen (žaloba byla v této části zamítnuta). Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, kdo a za jakých podmínek je povinen poskytnout zaměstnanci náhradu škody vzniklé pracovním úrazem v případě, že mu za škodu odpovídá zaměstnavatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání"). Protože uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) nad rámec (odvolacím soudem) přisouzených 48.000,- Kč, je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely z názoru, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a na náhradu za ztížení společenského uplatnění z důvodu odpovědnosti jeho zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech (§190 odst.1 zákoníku práce) má být uspokojen - byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání - z majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce a že proto povinnost odškodnit pracovní úraz žalobce "přešla v důsledku prohlášení konkursu" na žalovaného 1) jako správce konkursní podstaty, jemuž mimo jiné přísluší "plnění povinností zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů". Uvedený názor není správný.
Prohlášením konkursu na majetek úpadce přechází na správce konkursní podstaty jednak oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty [srov. §14 odst.1 písm.a) zákona o konkursu a vyrovnání], jednak oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty, mimo jiné oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele (srov. §14a odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání).
Pracovní nároky patří mezi práva, která mohou být uspokojena kdykoliv v průběhu konkursního řízení a nikoliv teprve podle pravomocného rozvrhového usnesení (srov. §31 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání). Mezi pracovní nároky patří též splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není-li hrazena jinak [srov. §31 odst.3 písm.i) zákona o konkursu a vyrovnání], jestliže vznikly (tj. staly se splatnými) po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen (srov. §31 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání).
Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru (§190 odst.1 zákoníku práce). Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, v jakém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovním neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity [srov. §193 odst.1 písm.a), §194 a §195 zákoníku práce].
Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou - s výjimkou státu - pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956), jestliže s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31.12.1992, nebo, v ostatních případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a.s., Viena Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617). Tito zaměstnavatelé mají právo, aby z důvodu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání za ně příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu v rozsahu, v jakém za něj zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že škodu při pracovním úrazu, za níž odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce (s výjimkou státu) a která vznikla po dni 1.1.1993 (a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do dne 31.12.1992, též za trvání tohoto pojištění), hradí za zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání; prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť je smyslem této právní úpravy, aby poškozenému zaměstnanci byla tímto způsobem zajištěna náhrada škody též pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele (srov. též například Úmluvu Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů č. 17, uveřejněnou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 437/1990 Sb.).
Vzhledem k tomu, že rovněž v době po prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele hradí škodu z pracovního úrazu (vzniklou po dni 1.1.1993, popřípadě za trvání smluvního pojištění, sjednaného v době do 31.12.1992) příslušná pojišťovna (stejně, jako kdyby k prohlášení konkursu vůbec nedošlo), nepředstavuje nárok zaměstnance na náhradu této škody, včetně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity a náhrady za ztížení společenského uplatnění, pohledávku, která by mohla (měla být) hrazena z konkursní podstaty a povinnost hradit tuto škodu nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. U náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity nejde (a ani nemůže jít) o pracovní nárok ve smyslu ustanovení §31 odst.3 písm.i) a §31 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť rovněž splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, které se staly splatné po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, jsou "hrazeny jinak", a to ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že v případě, není-li škoda vzniklá následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání hrazena příslušnou pojišťovnou dobrovolně, může se poškozený zaměstnanec svých nároků domáhat "pořadem práva" proti úpadci, tedy obdobně, jako kdyby na jeho majetek vůbec nebyl prohlášen konkurs (srov. například právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2008 č.j. 21 Cdo 5201/2007, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Z uvedeného vyplývá, že správce konkursní podstaty takového úpadce, který je zaměstnavatelem odpovídajícím za škodu vzniklou pracovním úrazem, není ve sporu o náhradu této škody věcně legitimován. Bez ohledu na jiné okolnosti nemůže být tedy úspěšná žaloba, kterou se poškozený zaměstnanec domáhal po správci konkursní podstaty, aby mu nahradil (z konkursní podstaty) škodu z pracovního úrazu, za níž odpovídá úpadce. Protože odvolací soud dospěl - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobce nemá [v rozsahu, v jakém potvrdil část výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1)] právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je uvedené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Subjektivně přípustným dovoláním žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči žalované 2). Správnost tohoto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl dovolací soud přezkoumat.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst.2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst.2 písm. b) o.s.ř.] nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel může tuto vadu dovolání odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči žalované 2), aniž by v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uvedl důvody, proč s tímto rozhodnutím nesouhlasí (důvody obsažené v jeho dovolání se týkaly jiného výroku rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že uplynutím dovolací lhůty se uvedený nedostatek stal neodstranitelným, žalobce tím dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, zabránil, aby mohl uvedené rozhodnutí odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
Žalobce napadl také rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku; přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek těch zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. pak vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1.1.2001 přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá podle jeho výsledku právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovanému 1), žalované 2) a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,
předseda senátu