ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5269.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5269/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 18 C 69/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2008 č.j. 16 Co 147/2008-120, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243 odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.8.2008 č.j. 16 Co 147/2008-120, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20.3.2008 č.j. 18 C 69/2007-100 ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 714.093,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.8.2006 do 31.3.2007 a na náhradě za ztížení společenského uplatnění) s úroky z prodlení], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Právní otázku počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (její zvýšení), která se podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006 - srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, která vychází z názoru, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 52, ročník 2006).
Zpochybňuje-li dovolatel možnost promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšeného podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (nyní vyhlášky č. 440/2001 Sb.) s poukazem na skutečnost, že „toto navýšení závisí pouze na úvaze soudu“, potom zaměňuje okamžik, kdy je možné tento nárok uplatnit poprvé (actio nata), s okamžikem jeho splatnosti po rozhodnutí soudu. Zatímco počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k jeho uplatnění, se váže – jak bylo uvedeno již výše – k době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu považovat za ustálený a lze objektivně provést ohodnocení ztížení společenského uplatnění, splatnost nároku na náhradu zvýšenou podle ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky (s ohledem na, že tento nárok může přiznat jen soud) nastává teprve uplynutím lhůty určené v pravomocném rozhodnutí soudu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1991 sp. zn. 1 Cz 31/91, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 1/1992). Dovodil-li proto odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, že nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplatněný žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.3.2007 je promlčen, jestliže z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že „ztížení společenského uplatnění mohlo být poprvé ohodnoceno v roce 1999, (půl roku) poté, co byla provedena operace kubitalního kanálu pravého předloktí“, kdy „byl zdravotní stav žalobce v této souvislosti stabilizován a neprobíhaly již další změny ve smyslu zhoršení zdravotního stavu“, jde o závěr, který je s výše uvedenými obecně přijímanými právními názory konformní.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [že (od 1.8.2006) již není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce a vznikem škody (ušlým výdělkem), neboť žalobce „je neschopným vykonávat (původní) práci v podzemí pro obecné onemocnění“ (zejména onkologický nález na krční uzlině v červenci 2005) a nikoliv pro pracovní úraz (poranění pravé ruky), a že tedy „poměry poškozeného zaměstnance (žalobce), které zde existovaly ke dni 31.7.2005 (tj. od doby, za kterou soudy naposledy posuzovaly poměry žalobce), se v mezidobí (podstatně) změnily, neboť žalobce by stejně, i kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením“], a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže dovolatel namítá, že „soud vzal za prokázány pouze závěry znalkyně MUDr. N.“, která navíc „je pouze posudkovým lékařem a není odborníkem na onemocnění specifická, a proto se nemohla vyjádřit k tomu, kdy u žalobce došlo k ustálení jeho zdravotního stavu po pracovním úrazu“, že soud „vůbec nevzal v úvahu lékařské zprávy, které byly ve prospěch žalobce“, ani „nevzal v úvahu potvrzení firmy K., T.“, a že „vyhodnocení důkazů, které provedl okresní i krajský soud, jsou zcela v rozporu i se znaleckým posudkem, který byl proveden v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 144/2004“). Kromě toho dovolatel vytýká soudům vadu řízení spočívající podle jeho názoru „v porušení základní zásady civilního procesu, a to práva na spravedlivý proces, které bylo u žalobce porušeno“. Vzhledem k tomu, že výše zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu