ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1066.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1066/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 12, proti žalovanému J. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 765/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2009, č. j. 37 Co 120/2008-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Havlíčka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 6 C 765/2005-99, zamítl žalobu „na stanovení povinnosti žalovanému odstranit na vlastní náklady část stavby budovy garáže a kůlny, jenž se nalézá na pozemku žalobce parc. č. st. 48/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 34 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 118 pro katastrální území L., obec Š., která je v geometrickém plánu vypracovaném společností GOECOMP, spol. s r. o., č. plánu 60-50/2003, který je nedílnou součástí rozsudku, vyznačena červenou barvou.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 37 Co 120/2008-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. Soudům obou stupňů v podstatě jen vytýká, čím vším se dostatečně nezabývaly nebo co nezkoumaly. Z obsahu dovolání vyplývá, že jeho námitky jsou především skutkové povahy, popř. procesního rázu a dovolací soud by tím, že by se jimi blíže zabýval, neřešil otázku zásadního právního významu.
K tomu dovolací soud poznamenává, že vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 5780) a dále, že v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Základní pochybení dovolatel spatřuje v tom, že soudy v nalézacím řízení dostatečně nezkoumaly, zda byly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením. Domnívá se, že důkazní břemeno leží v první řadě na subjektu, který se dobré víry dovolává a nikoli na subjektu, který domněnku oprávněnosti držby vyvrací. Tvrdí, že soudy „obrátily“ důkazní břemeno, když uvedly, že bylo na něm, aby prokázal, že držba žalobce (jeho právních předchůdců) nemohla být vykonávána se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře a tudíž nemohla být oprávněná.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod č. C 528, důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Jestliže žalobce tvrdil a dokládal, že jeho a právních předchůdců držba byla oprávněná, bylo na žalobci, aby tvrzení žalovaného zpochybnil, resp. vyvrátil.
Rovněž posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je vždy individuální; proto také dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení lze přezkoumat otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudů ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 1068). Dovolací soud neshledal, že by posouzení věci odvolacím soudem po právní strance bylo zjevně nepřiměřené. Nelze tedy dovodit, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem ani že se odchýlil od ustálené judikatury.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 2.250,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif),ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem 2. 550,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu