ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1705.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1705/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. P., o určení předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 54/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2007, č. j. 6 Co 2688/2007-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. července 2007, č. j. 4 C 54/2007-39, rozhodl, že se zamítá „žaloba se žádostí o určení, že neexistuje předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobkyně, a to pozemku č. parc. 2663 trvalý trávní porost a na pozemku č. parc. 2664 orná půda v obci a katastrálním území P., zřízené smlouvou ze dne 1. 9. 1994, uzavřenou mezi žalovaným a žalobkyní dne 1. 9. 1994, podle níž byl vklad předkupního práva jako věcného práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., pod č. j. V1,3-1668/94 s právními účinky vkladu práva dnem 12. 9. 1994“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č. j. 6 Co 2688/2007-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř. “).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek takovým rozhodnutím není.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6237). Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6739). Podle rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 625/03, publikovaného v ASPI pod č. 32289 (JUD), se kterým se dovolací soud ztotožňuje, platí: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“.
V daném případě soudy výkladem právního úkonu dovodily, jaký je obsah smlouvy, a konstatovaly, že je zřejmé, co se míní slovy „dokončení stavby velkoskladu zboží na těchto pozemcích“. Jejich úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená, postup při výkladu smlouvy vychází z konstantní judikatury a není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému městu v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohlo požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu