ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2877.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2877/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) J. K. a b) J. K. , zastoupených JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému F. S. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, o odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 257/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2007, č. j. 6 Co 1957/2007–61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 6.570,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Milana Zápotočného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 26. dubna 2007, č. j. 4 C 257/2006–26, žalovanému uložil povinnost „odstranit stavbu chaty evidenční číslo 7, stojící na pozemku p. č. st. 92 – zastavěná plocha v k. ú. V., obec V., okres P. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 6 Co 1957/2007–61, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku o lhůtě k vyklizení, potvrdil (výrok I.), ve výroku o lhůtě k vyklizení změnil tak, že žalovaný je povinen pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do devíti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobců k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. září 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci rozsudkem pro uznání dne 26. dubna 2007, posuzoval dovolací soud splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle občanského soudního řádu účinného do 30. června 2008.
Podle §114b odst. 1, 4, 5 o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2008, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Dovolatel v rámci dovolání namítal, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání mimo jiné z toho důvodu, že jeho zástupci nebylo doručeno usnesení s výzvou, aby se vyjádřil k žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Podle §45c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2008, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.
Z obsahu spisu se podává, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2007, č. j. 4 C 257/2006-16, jímž byl žalovaný vyzván k vyjádření se k žalobě ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., bylo do vlastních rukou žalovaného doručeno dne 17. ledna 2007. Zástupce žalovaného nahlédl do spisu dne 1. února 2007 a založil plnou moc k zastupování žalovaného datovanou dne 18. ledna 2007. Z uvedeného je zřejmé, že v době vydání a doručení usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě, nebyl žalovaný v řízení zastoupen a soud prvního stupně postupoval v souladu s občanským soudním řádem, jestliže předmětné usnesení doručoval přímo do vlastních rukou žalovaného. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne povinnost soudu, poté, kdy takové usnesení bylo účastníku řádně doručeno, doručovat opětovně usnesení i zástupci účastníka řízení, jestliže ke vzniku zastoupení a doložení zastupování účastníka soudu došlo až poté, kdy účastníku samotnému bylo usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou doručeno. Potud tedy dovolací námitka není důvodná.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky „zda je či není nutné, aby soud v rozsudku pro uznání učinil právní kvalifikaci právní fikcí zjištěného skutkového stavu, zda měl či neměl posoudit, zda z něj uplatněný nárok skutečně vyplývá, a pokud dospěl k závěru kladnému, v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo zmeškání svůj právní názor vyložit“.
Podle §157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 103).
Z ustanovení §157 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že odůvodnění rozsudku pro uznání obsahuje toliko údaj o předmětu řízení; uvedený údaj soud formuluje tak, aby bylo zřejmé, o jaké věci bylo rozhodnuto, a aby bylo možné na základě těchto údajů kdykoliv později posoudit, vůči jakým věcem rozsudek tvoří překážku věci rozsouzené (srov. §159a odst. 5 a komentář k §159a); a dále stručný výklad o důvodech, proč bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, přičemž v této části odůvodnění je třeba stručně uvést, proč má soud za to, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.
Těmto zákonným požadavkům soud prvního stupně i odvolací soud, který závěry soudu prvního stupně akceptoval jako správné (vyjma lhůty k uložené povinnosti k vyklizení pozemku) vyhověly; soud prvního stupně podrobně uvedl předmět řízení i důvody, na základě kterých rozhodl rozsudkem pro uznání s výslovným závěrem, že neshledal žádné okolnosti, které by bránily rozhodnutí rozsudkem pro uznání i z hlediska hmotněprávního potud, že v dané věci nešlo o případ, kdy by rozsudku pro uznání bránila okolnost, že by ve věci nebylo možno uzavřít a schválit smír. Dovolací soud pro úplnost v této části uvádí, že tato dovolací námitka zjevně odhlíží od změn provedených v právní úpravě odvolacího řízení v souvislosti s přijetím novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §202 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Podle §205b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, 153b).
Z úpravy odvolání proti rozsudku pro uznání obsažené v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 vyplývalo, že způsobilým odvolacím důvodem je námitka nesprávného právního posouzení věci; její uplatnění pak z logiky věci předpokládalo právní posouzení věci v odůvodnění napadeného rozsudku. Počínaje 1. 1. 2001 však způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání jsou toliko vady řízení (§205b o. s. ř.) a tvrzené skutečnosti nebo důkazy, kterými má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Uplatnění těchto způsobilých dovolacích důvodů není podmíněno právní kvalifikací „fikcí zjištěného skutkového stavu“, jak se domnívá dovolatel, která pak také není nezbytnou náležitostí odůvodnění rozsudku pro uznání.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že se „měl zabývat uplatněnou námitkou promlčení odstranění stavby vznesenou v odvolacím řízení.“
Z vymezení odvolacích důvodů proti rozsudku pro uznání vyplývajících z §205b o. s. ř. a povahy věci vyplývá, že toto pravidlo platí přiměřeně i pro dovolací řízení. V dovolacím řízení se tedy nelze zabývat otázkou, zda uznaný nárok ve skutečnosti existoval, neboť podmínkou pro vydání rozsudku pro uznání není existence nároku uplatněného v žalobě. Z textu zákona zcela jasně plyne, v jakým případech není vydání rozsudku pro uznání přípustné; řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku mezi takové případy nepatří. Odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (vedle vad řízení uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), pak jsou bezvýznamné okolnosti, kterými žalovaný v odvolacím řízení namítal, že nárok žalobce na odstranění stavby je promlčen. Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek uvedených v §153a odst. 1 o. s. ř.) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentni povahy (§99 o. s. ř.), nicméně až v odvolacím řízení uplatněná námitka promlčení nároku žalobce logicky nemohla bránit soudu prvního stupně rozhodnout rozsudkem pro uznání.
Dovolatel dále namítal, že „nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, resp. pro vydání usnesení dle §114b o. s. ř.“, neboť to neodůvodňovala povaha věci, když „ke zjištění skutkového stavu věci nebylo možno předpokládat, že řízení bude pro velké množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout“, ani okolnosti případu, neboť „zde nebyly mimořádné skutečnosti, které by soud prvního stupně mohly vést k závěru, že bez písemního vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto“.
Poukaz na okolnosti případu je v daných souvislostech bezpředmětný, neboť soud prvního stupně nepřistoupil k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že by to vyžadovaly okolnosti případu, ale proto, že takový postup odůvodňovala povaha věci. Povaha věci pak odůvodňuje vydání usnesení ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení tehdy, jestliže se jedná o věc typově, skutkově či právní obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v daném případě realizoval přípravu jednání prostřednictvím usnesení vydaného v režimu §114b odst. 1 o. s. ř. Spory týkající se ochrany vlastnického práva a v konkrétní věcí řízení o odstranění stavby týkající stavby zřízení na pozemku na základě práva, které je časově omezené, je třeba považovat obecně za věci typově obtížné, přičemž jejich právní režim z hlediska ochrany práv vlastníka byl v soudní praxi sjednocen až rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod pořadovým č. 72, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. V daném případě je tento závěr potvrzen rozsahem námitek, které byly následně uplatněny žalovaným v průběhu řízení poté, kdy mu uplynula lhůta k vyjádření se ve věci a nastala fikce uznání závazku. Žalovaný namítal, že jednání žalobců je v rozporu s dobrými mravy, neboť dlouhodobě od žalovaného nepřijímali nabízené plnění za užívání pozemků žalobců; dále poukazoval na okolnost, že rekreační chata je stavbou trvalého, nikoliv dočasného charakteru a došlo k promlčení práva žalobců domáhat se odstranění stavby. Současně zdůraznil, že soudy se měly zabývat účelností odstranění stavby, když jednání žalobců je v dané věci – z důvodů specifikovaných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – třeba považovat za šikanózní výkon práva, kterému má být odepřena ochrana s tím, že případně mělo být rozhodnuto o zřízení věcného břemene, které by žalovanému zajistilo výkon vlastnického práva ke stavbě.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že jestliže žalovaný nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud uložil v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., má se za to, že uznal nárok uplatněný žalobou. Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, č. 175).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4.875,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §7 písm. d), §8, §10 odst. 3, ve smyslu §17 písm. b) vyhlášky, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a zvýšená o 30 % podle §19a vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 2 x 300,- Kč, celkem 5.475,- Kč. Žalobcům vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží rovněž podle §137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20%, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.095,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení na straně žalobců tak činí 6.570,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.. §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu