ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4533.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4533/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr.Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce města Příbram, se sídlem úřadu v Příbrami I, Tyršova 108, IČ 243132, proti žalovanému M. L ., zastoupenému JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce M. L., zastoupené JUDr. Zdeňkou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 130, o určení neplatnosti smluv a vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 91/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č. j. 31 Co 29/2008-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit vedlejší účastnici na straně žalobce náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Kaiserové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2007, č. j. 7 C 91/2007-92, rozhodl výrokem pod bodem I., že se určuje, „že smlouva o koupi bytu č. 7/6 nacházejícího se ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 7 v P. VII ze dne 22. 11. 2006, je neplatná“, výrokem pod bodem II. určil, „že výlučným vlastníkem bytu č. 7/6 nacházejícího se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. VII je město P. se sídlem P. I/108, IČ 243132“ a výrokem pod bodem III. rozhodl, že se zamítá „vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem ideální jedné poloviny bytu č. 7/6 nacházejícího se ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 7 v P. VII.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. února 2008, č. j. 31 Co 29/2008-142, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) (o. s. ř.)
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 3339).
Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Právní závěr obou soudů o absolutní neplatnosti smlouvy a navazující závěr o vlastnictví bytu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V usnesení ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, publikovaném v Souboru pod č. C 5352, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže vlastník bytu (domu) nesplní nabídkovou povinnost k převodu bytu podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vůči jednomu z dosavadních společných nájemců, je smlouva o převodu bytu následně uzavřená s jinou osobou absolutně neplatná, i kdyby byl nabyvatelem bytu druhý ze společných nájemců“ (podrobně viz judikaturu v tomto usnesení citovanou). Uvedené platí i pro převod ideální poloviny bytu; v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce splnil nabídkovou povinnost týkající se převáděné poloviny bytu vůči vedlejší účastnici.
Soud prvního stupně považoval smlouvu neplatnou též pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a tento názor podrobně rozvedl; také odvolací soud spatřoval v uvedeném rozporu jeden z důvodů neplatnosti kupní smlouvy. S důvody, které k tomuto názoru vedly, dovolání konkrétně nepolemizuje. „Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor č. C 779). Protože dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, nemohl závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy přezkoumávat. K tomu lze poznamenat, že „dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor č. C 5309); v dané věci o úvahu zjevně nepřiměřenou nešlo.
Namítané vady řízení pak nezakládají zásadní význam rozhodnutí ve smyslu uvedeném shora.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným vychází z neúspěšnosti žalovaného v dovolacím řízení, přičemž žalobci žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3).
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalobce vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vedlejší účastnici vznikly náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu má právo. Ty představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, celkem 5.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je vedlejší účastnice na straně žalobce oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu