ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2335.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2335/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem, se sídlem Olomouc, Pavelčákova 20, proti žalovanému VOP-026 Šternberk, s. p. , se sídlem Šternberk, Olomoucká 1841/175, PSČ 785 01, IČ 00000493, zastoupenému JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem, se sídlem Šternberk, Potoční 36, o zaplacení částky 7,973.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 78/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009, č. j. 4 Cmo 454/2008-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 2. října 2008, č. j. 2 Cm 78/2005-167, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 7,973.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 5. 2004 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce v dovolání nepředložil žádnou právní otázku, natož pak takovou, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitka založená na argumentaci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle tohoto ustanovení, nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů zpochybnit – srov. §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel se ostatně mylně domnívá, že závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o přepravě je závěrem skutkovým, z čehož dovozuje rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že přeprava čelního nakladače zn. Volvo nebyla mezi žalobcem a žalovaným sjednána; neztotožnil se s jeho názorem právním, že došlo ke vzniku přepravní smlouvy převzetím této zásilky k přepravě řidičem žalovaného ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu. Dovodil, že došlo-li k naložení uvedeného tahače na vozidlo žalovaného a k jeho přepravě bez vědomí žalovaného, na základě privátní dohody mezi žalobcem a řidičem žalovaného, jíž žalobce žalovaného vědomě obešel, nemohla přepravní smlouva vzniknout ani ve smyslu citovaného ustanovení. Toto právní posouzení je v souladu s hmotným právem (srov. §15 odst. 1, 2 obch. zák., podle něhož kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, a překročí-li zástupce podnikatele toto zmocnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla), a jeho řešení, spočívající na jedinečných okolnostech tohoto konkrétního případu, nemá význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec, nejsou tedy splněny předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 3 o. s. ř.
Konkrétní vada řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva, z povahy věci nemůže založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Vytýkaný procesní postup odvolacího soudu ostatně vadný není. Odvolací soud, jenž měl za to, že věc je možno po právní stránce – při aplikaci ustanovení §41 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 133/1964 Sb. v otázku vzniku přepravní smlouvy – posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, poskytl žalobci poučení ve smyslu ustanovení §213b odst. 1, část věty před středníkem, a §118a odst. 2 o. s. ř. a vyzval jej k jednoznačnému tvrzení, jakým způsobem došlo k uzavření přepravní smlouvy, a k navržení důkazů o takovém tvrzení. Žalobce nato změnil své dosavadní tvrzení, že přeprava byla s žalovaným dohodnuta, a ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy došlo převzetím zásilky. Otázky, které bylo třeba řešit v odvolacím řízení, se tak posunuly výhradně do oblasti právního posouzení.
Žalobce v dovolání zdůrazňuje, že důkazy jím v odvolacím řízení navržené měly vést k závěru, že žalovaný za škodu spoluodpovídá, protože užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil, je tedy zřejmé, že tyto důkazní návrhy neměly věcnou souvislost s poskytnutým poučením a nejde tak o procesní situaci, na kterou míří ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Vadou by proto odvolací soud zatížil řízení naopak tím, kdyby takto navržené důkazy provedl, neboť by porušil zákaz novot v odvolacím řízení probíhajícím v režimu neúplné apelace, vyplývající z ustanovení §213 odst. 5 ve spojení s §205a a §211a o. s. ř. Z téhož důvodu odvolací soud nepochybil, jestliže „neumožnil, aby důkaz o prokázání spoluodpovědnosti žalovaného byl proveden pro zrušení rozsudku u prvního soudu“. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že odvolací soud porušil popsaným procesním postupem jeho právo na spravedlivý proces.
Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyššího soud v tomto dovolacím řízení vázán, závěr o spoluodpovědnosti žalovaného neumožňuje. Skutkové závěry dovozované dovolatelem z jeho vlastního hodnocení důkazů jsou při posouzení přípustnosti dovolání právně nevýznamné, již proto, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže změnit.
V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že žalobcovo dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu