ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4363.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4363/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci žalobkyně Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Porubě, Francouzská 6167, PSČ 708 00, IČ 15504158, zastoupené JUDr. Klárou Tomaierovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, proti žalovaným 1) ALTMARK, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224, PSČ 186 00, IČ 25657534, zastoupené JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2 a 2) Alpine Bau GmbH , se sídlem v Rakouské republice, 5020 Salzburg, Reichenhallerstrasse 7, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Peckova 9, o zaplacení částky 7 304 178 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 270/2003, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 1 Cmo 325/2007-278, takto:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 1 Cmo 325/2007-278 se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2005, č. j. 5 Cm 270/2003-162, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila druhá žalovaná. Soud prvního stupně tak rozhodl na základě návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to s odvoláním na ručitelský závazek druhé žalované za závazek první žalované. K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze usnesením shora citovaným usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla druhá žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním, odkazujíc co do důvodů na ustanovení §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání napadá nesprávné právní posouzení přistoupení dovolatelky do řízení na straně žalované odvolacím soudem a to vzhledem k tomu, že není dán ručitelský závazek dovolatelky za závazek první žalované. Současně poukazuje na vady řízení, které způsobily nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu prvního stupně nebylo dovolatelce prostřednictvím její organizační složky řádně doručeno a není ani dána „pravomoc“ českých soudů, neboť dovolatelka je právnickou osobou se sídlem v Rakousku a podle článku 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) nejsou právní nároky žalovaných spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních, neboť druhá žalovaná neručí za závazek první žalované.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je nepovažovala za přípustné a v případě přípustnosti za důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o. s .ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Dovolatelka napadá nesprávné právní posouzení jejího přistoupení do řízení na straně žalované odvolacím soudem s tvrzením, že není ručitelkou za závazek první žalované vůči žalobkyni.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Rozhodnutí soudu vydané podle §92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoli řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde, tedy ani otázku, je-li dán ručitelský závazek dovolatelky za závazek první žalované. Otázku věcné legitimace posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, formuloval právní závěr, podle něhož soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neposuzuje otázku jeho věcné legitimace. Shodné stanovisko k téže otázce, od něhož nevidí důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, zaujal dovolací soud i ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, dále též například usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 903/2004), na které lze v podrobnostech odkázat. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud otázku jeho věcné legitimace neřeší. Dále bylo v citovaných rozhodnutích vysvětleno, že otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak - po projednání věci - zamítnutí žaloby.
Z obsahu spisu se nepodávají vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými vadami nejsou ani dovolatelkou namítaný nedostatek mezinárodní „pravomoci“ českých soudů ani okolnosti doručení usnesení soudu prvního stupně dovolatelce. Podle článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Článek 6 představuje další pravidlo příslušnosti na výběr dané, která je výjimkou z obecného pravidla příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného a dává žalobci možnost uplatnit svůj nárok u jiného soudu, než který by byl příslušný k žalobě proti žalovanému, byla-li by podána samostatně. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok žalobou proti prvé žalované jako dlužnici a v průběhu řízení navrhla přistoupení druhé žalované do řízení jako ručitelky za závazek první žalované. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Reisch Montage – C-103/05, které (obdobně jako v projednávané věci) dovozuje mezinárodní příslušnost soudů členského státu v rámci žaloby podané proti žalovanému s bydlištěm v jednom členském státu a dalšímu žalovanému s bydlištěm v jiném členském státu. Vnitrostátní soud nemůže vyslovit svou mezinárodní nepříslušnost v řízení proti ručiteli na základě skutečnosti, že ručitel má bydliště v jiném členském státu, než je stát tohoto soudu a kde je bydliště dlužníka.
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není ani namítané nikoli řádné doručení usnesení soudu prvního stupně dovolatelce. Proti usnesení soudu prvního stupně podala dovolatelka odvolání, které odvolací soud pro subjektivní nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 7. září 2006, č. j. 1 Cmo 300/2006-237. Dovolání druhé žalované proti tomuto usnesení potom dovolací soud odmítl usnesením ze dne 24. července 2007, č. j. 32 Cdo 2841/2007-264. Z obsahu spisu se podává, že usnesení soudu prvního stupně bylo doručováno organizační složce druhé žalované. Procesní aktivita druhé žalované, která podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, dokládá doručení usnesení soudu prvního stupně druhé žalované do její dispoziční sféry.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Jelikož vady uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani další jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním (s výjimkou popsaného namítaného nedostatku mezinárodní příslušnosti a doručení usnesení soudu prvního stupně dovolatelce) namítány a ze spisu se nepodávají, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu