ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4638.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4638/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně S. C. F., a. s. , zast. JUDr. J. J., advokátem , proti žalované R. K. , o zaplacení částky 231.280,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 376/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 13 Co 20/2007-74, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 13 Co 20/2007-74, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2006, č. j. 11 C 376/2005-53, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 13 Co 20/2007-74, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2006, č. j. 11 C 376/2005-53, jímž tento soud zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 231.280,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % p. a. z částky 231.280,60 Kč od 16. 7. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalovaná uzavřela se žalobkyní v režimu obchodního zákoníku dne 13. 11. 2002 leasingovou smlouvu č. , jejímž předmětem byl finanční leasing automobilu A. A4 1,9 TDi aut. Žalovaná se zavázala zaplatit akontaci a 48 leasingových splátek s tím, že po úplném zaplacení všech ve smlouvě stanovených leasingových splátek bude předmět leasingu prodán žalobkyní žalované za tzv. zůstatkovou cenu 1.000,- Kč. Žalobkyně z důvodu neplacení leasingových splátek po dobu delší než 1 měsíc odstoupila dne 2. 7. 2003 od předmětné leasingové smlouvy.
Odvolací soud dovodil, že leasingová smlouva zanikla platným odstoupením od smlouvy pro včasné neplacení leasingových splátek, a proto se žalobkyně může po žalované domáhat zaplacení pouze těch leasingových splátek, které se staly splatnými do dne zániku leasingového závazkového vztahu. Dle odvolacího soudu nelze ustanovení čl. 6.3.4 písm. c) všeobecných smluvních podmínek, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, vykládat tak, že by se odstoupením od smlouvy staly splatnými i ty měsíční leasingové splátky, které nebyly před zánikem smlouvy splatné. I v případě opačného výkladu uvedeného ustanovení by nebylo možné takovému nároku žalobkyně vyhovět, neboť výkon takového práva by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy bylo prokázáno zaplacení shora uvedených leasingových splátek, a to včetně akontace a částek, jež odpovídaly nákladům na odběr, ocenění a prodej vozidla ve výši 41.763,60 Kč a nákladů na zákonné pojištění ve výši 5.878,- Kč, ze strany žalované, není žalobní požadavek na zaplacení částky 231.280,60 Kč s příslušenstvím důvodný.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 16. 7. 2007 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že rozhodovací praxe odvolacích soudů a dovolacího soudu je při posuzování oprávněnosti nároku leasingové společnosti na zaplacení i těch ve smlouvě dohodnutých leasingových splátek, které měly být splatné později, ale staly se splatnými v době odstoupení od smlouvy, nejednotná. Soudům obou stupňů dovolatelka vytkla nesprávné vyhodnocení charakteru leasingového vztahu, jež byl podřazen pod režim nájemní smlouvy. Další pochybení spatřuje dovolatelka v zamítnutí požadavku na zaplacení žalované částky, když žalovaná v důsledku neplacení leasingových splátek žalobkyni neuhradila ani ušlý zisk, který je pro žalobkyni cílem podnikání a na který má dle judikatury dovolacího soudu, na níž v dovolání odkázala, právo. Dále dovolatelka poukázala na postup odvolacího soudu, jenž na souzenou věc aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu ČR, aniž by přihlédl k odlišným pozdějším rozhodnutím dovolacího soudu.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – žalobkyní, tj. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil závěr o tom, že nárok žalobkyně na úhradu splátek splatných po dni účinnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy není po právu, na třech důvodech:
a) splátky splatné po dni účinnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy se dle smluvního ujednání nemohly stát splatnými ke dni odstoupení od smlouvy, neboť právo na jejich zaplacení ještě nevzniklo;
b) ujednání stran o tom, že v případě odstoupení od smlouvy se stávají splatnými všechny splátky, ustanovení §351 odst. 1 obchod. zák. neumožňuje.
c) výkon takového práva by byl za situace, pokud by se v případě odstoupení od smlouvy staly splatnými všechny splátky, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák. (a též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004) a nepožívá právní ochrany.
Velký senát Nejvyššího soudu České republiky se v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, správností těchto důvodů obsáhle zabýval a dovodil, že v případě, kdy si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce (z důvodu řádného neplacení leasingových splátek) tak, jak tomu je i v souzené věci, sjedná právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Závěr odvolacího soudu, že výkon takového práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany není správný.
Názor odvolacího soudu, že splátky splatné po dni účinnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy se dle smluvního ujednání nemohly stát splatnými ke dni odstoupení od smlouvy, neboť právo na jejich zaplacení ještě nevzniklo, není ve světle citovaného rozhodnutí taktéž správné. Právním důvodem žalobní pohledávky, představující souhrn splátek po účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy.
Žalobní požadavek na zaplacení částky představující (po prodeji vráceného předmětu leasingu a započtení kupní ceny na úhradu dluhu žalované) souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek dle čl. 6.3.4 písm. c) Všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s. r. o. je, jak plyne z výše uvedeného, důvodný.
Zbývá dodat, že námitka dovolatelky poukazující na nesprávné podřazení leasingové smlouvy pod smlouvy nájemní, není důvodná, poněvadž odvolací soud ve svém rozhodnutí správně uvádí, že „ uzavřená leasingová smlouva měla charakter smlouvy inominátní (nepojmenované) podle §269 odst. 2 obchod. zák. “ a takový závěr je v souladu i dovolatelkou v dovolání uváděnou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005 či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006. sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou v rozporu s uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky, jímž byly předmětné právní otázky řešeny, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. jak v potvrzujícím výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o nákladech řízení, dle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu