ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4835.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4835/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CMN s.r.o. , se sídlem v Přerově I - Město, Lipnická 538, PSČ 750 02, IČ 61943975, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Sokolská třída 60, proti žalované PhDr. T. Ž., zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, o zaplacení částky 198 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 62/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. dubna 2005, č. j. 8 C 62/2004-60, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40 Co 1382/2006-133, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. dubna 2005, č. j. 8 C 62/2004-60 se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40 Co 1382/2006-133, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 8 C 62/2004-60, částečně zastavil řízení, a to v rozsahu částky 20 000 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 30. listopadu 2002 do 28. února 2003 a s 3% úrokem z prodlení od 1. března 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 178 900 Kč s úroky z prodlení ve výši uvedené v této části rozsudku (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně užívala na základě smlouvy o finančním leasingu ze dne 24. 7. 2002 uzavřené se společností RENAULT LEASING CZ, s. r. o., osobní automobil značky Renault Laguna 1,8 Expression RZ 1M1 8687. Ve smlouvě bylo mj. dohodnuto, že každé právní nebo faktické nakládání s předmětem leasingu nebo jeho prodej, zastavení, přenechání třetí osobě jsou bez písemného souhlasu pronajímatele nepřípustné. Soud dále zjistil, že žalobkyně bez předchozího souhlasu pronajímatele uzavřela se žalovanou dne 25. července 2002 smlouvu o budoucí smlouvě o změně subjektu leasingové smlouvy a dohodu o úhradě leasingových splátek a předala žalované do užívání předmětný automobil, o čemž účastnice sepsaly protokol. V těchto dokumentech se žalovaná zavázala hradit žalobkyni za zapůjčení automobilu měsíční leasingové splátky včetně zálohy na silniční daň, zákonného pojištění a poplatku za uzavření leasingové smlouvy ve výši 19 500 Kč. Žalovaná vůz užívala od 25. července 2002 do 7. června 2003, sjednané měsíční platby však řádně nehradila, pouze v listopadu 2002 uhradila žalobkyni jedinou platbu ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil leasingovou smlouvu žalobkyně a společnosti RENAULT LEASING CZ, s. r. o., jako smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a dospěl k závěru, že tato smlouva sice obsahovala ustanovení o nepřípustnosti přenechání předmětu leasingu do užívání třetí osobě bez souhlasu pronajímatele, sankce za takové porušení smlouvy však sjednána nebyla. Nelze proto podle názoru soudu prvního stupně dospět k závěru, že by dohoda o užívání předmětu leasingu třetí osobou byla neplatným právním úkonem, a to s ohledem na ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“), podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Podle tohoto ustanovení by byla dohoda ze dne 25. července 2002 mezi účastníky neplatná, pokud by byla výslovně zákonem zakázána a ocitla by se v rozporu se zákonným zákazem.V dané věci však žalobkyně nenakládala s předmětem leasingu v rozporu s účelem leasingové smlouvy, neboť možnost přenechání leasingu třetí osobě leasingová smlouva umožňovala, byť se souhlasem pronajímatele. Žalobkyně proto zákonný zákaz neporušila a tento úkon nevedl k tomu, že by nebyl dodržen zákon, ani nebyl učiněn v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 40 Co 1382/2006-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že smlouva o finančním leasingu uzavřená mezi společností RENAULT LEASING CZ, s. r. o., jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem je svým obsahem smlouvou nepojmenovanou, a podřadil ji pod ustanovení §269 odst. 2 ObchZ. Závazkový právní vztah vzniklý mezi účastníky však kvalifikoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, v režimu občanského zákoníku jako smlouvu o podnájmu věci uzavřenou podle ustanovení §666 ObčZ, z něhož vyplývá, že bylo právem žalobkyně jako nájemce předmětného vozidla z titulu uzavřené smlouvy o finančním leasingu přenechat předmět nájmu další osobě k užívání, a to s předchozím souhlasem pronajímatele. Podle §666 ObčZ není souhlas pronajímatele obecně zákonnou podmínkou platnosti smlouvy, jelikož však byl mezi účastníky dohodnut, porušila žalobkyně smluvní ujednání vyžadující ke sjednání smlouvy o podnájmu předchozí souhlas pronajímatele. Zákonným důsledkem porušení smluvního ujednání byla možnost pronajímatele - společnosti RENAULT LEASING CZ, s. r. o. od smlouvy odstoupit. Pronajímatel toto své právo nerealizoval, smlouva o podnájmu označená účastníky jako „smlouva o budoucí smlouvě o změně subjektu leasingové smlouvy“ ze dne 25. července 2002 zůstala platným smluvním závazkem, jenž ve vztahu k hlavnímu závazku - smlouvě o finančním leasingu ze dne 24. července 2002 - byl svým obsahem závazkem subsidiárním. Z platného smluvního závazku spadajícího pod ustanovení §666 ObčZ tak vyplývala žalované povinnost k úhradě jednotlivých splátek za užívání předmětného automobilu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nebyla oprávněna převést leasing na žalovanou a nakládat tak s předmětem leasingu v rozporu s účelem leasingové smlouvy. Nárok žalobkyně pak nelze posuzovat ani jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dovolatelka dále zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, které se nezabývaly dostatečně výslechem svědkyně A. N. a svědka M. O., nehodnotily rovněž některé listinné důkazy označované dovolatelkou k tvrzené výši dluhu žalované. Dovolatelka konečně namítá, že jí nebylo v řízení umožněno, aby se k věci vyjádřila, čímž byla výrazně omezena ve svých právech účastníka řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. dubna 2005, č. j. 8 C 62/2004-60, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou zpochybňované závěry odvolacího soudu o platném závazkovém vztahu ze smlouvy o podnájmu věci uzavřené mezi účastníky otázku zásadního právního významu nezakládají a nejsou v rozporu s hmotným právem (§666 ObčZ) ani judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 170/2005, uzavřel, že nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, a to bez výslovného souhlasu pronajímatele. Ani v případě, že by nájemní smlouva nájemci podnájem věci výslovně zakazovala, nezpůsobuje její porušení neplatnost podnájemní smlouvy. Jediným důsledkem je vznik práva pronajímatele od nájemní smlouvy odstoupit. Závěry odvolacího soudu o platném závazkovém vztahu uzavřeném mezi účastníky jsou rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o principu autonomie smluvních stran, povaze soukromého práva a s ní spojené společenské a hospodářské funkci smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající tvrzených vad řízení a nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů (získané z provedených listinných důkazů, výslechu svědkyně N. a svědka O.), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu