ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.808.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 808/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně HELAGRA a. s. v likvidaci , se sídlem v Jičíně, Dělnická 363, PSČ 506 36, IČ 48173142, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované CORRAL a. s. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, PSČ 110 00, IČ 60792710, zastoupené Mgr. Lukášem Hrabcem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 1180/7, o zaplacení částky 8.000.200,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 432/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2008, č. j. 4 Cmo 24/2008-210, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2008, č. j. 4 Cmo 24/2008-210, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č. j. 11 Cm 432/2003-159, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 11 Cm 432/2003-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.095.881,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 30. 9. 2003 do zaplacení proti povinnosti žalobkyně vydat žalované nákladní výtah typu TNV 1400 výrobní číslo 570/02 spolu s ocelovou konstrukcí výtahové šachty umístěný na pozemku st. p. 613/2 v katastrálním území Jičín (výrok pod bodem I), žalobní návrh co do částky 904.319,32 Kč zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 27. 9. 2001 uzavřena leasingová smlouva č. 021/0582, jejímž předmětem byla technologie výrobny krmných směsí sestávající z technologie šrotování a vážení, technologie míchání, technologie mikrolinky a nákladního výtahu (dále též jen „předmět leasingu“). Jako dodavatel předmětu leasingu byla sjednána společnost STAVBY A MONTÁŽE PARDUBICE, a. s. (dále též jen „dodavatel“) a bylo ujednáno, že předmět leasingu bude nájemci předán dodavatelem v místě sídla nájemce. Smlouva byla uzavřena na dobu 60 měsíců od prvního dne měsíce následujícího po předání předmětu leasingu. Z Všeobecných podmínek pro finanční pronájem (leasing) žalované, na které smlouva odkazuje (dále též jen „obchodní podmínky“), vyplývá, že pronajímatel získává předmět leasingu do vlastnictví kupní či jinou smlouvou uzavíranou s dodavatelem určeným nájemcem. Poté, co získá předmět leasingu do vlastnictví, vzniká pronajímateli povinnost předat jej nájemci a nájemci vzniká povinnost převzít předmět leasingu od pronajímatele a uhradit mu v leasingových splátkách náklady na jeho pořízení i cenu za služby poskytnuté na základě leasingové smlouvy. Nájemce je povinen převzít předmět leasingu od pronajímatele bez zbytečného odkladu po vyzvání a potvrdit převzetí v zápise. Bylo ujednáno, že nájemce může od leasingové smlouvy odstoupit v případě, že dosud nevznikl závazek pronajímatele převzít a zaplatit dodavateli předmět leasingu, s tím, že mu v takovém případě vzniká nárok na vrácení zálohy, mimořádné splátky a těch splátek, které již byly pronajímateli uhrazeny. Dne 15. 10. 2001 uzavřela žalovaná jako objednatel s dodavatelem smlouvu o dílo č. 021/0582, jejímž účastníkem byla též žalobkyně jako uživatel (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byl předmět leasingu, v níž bylo věcné plnění specifikováno do čtyř částí - technologie šrotování a vážení, technologie míchání, technologie mikrolinky a nákladního výtahu, a bylo ujednáno, že k přechodu vlastnictví zboží na objednatele dojde okamžikem dodání zboží uživateli, a to jak celku, tak i jednotlivých dílčích plnění. V preambuli smlouvy její účastníci konstatovali, že účast objednatele spočívá výhradně ve financování pořízení technologie pro leasingového nájemce, a bylo v ní ujednáno, že žalovaná převádí na žalobkyni s výjimkou vlastnického práva veškerá práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy, s čímž dodavatel vyslovil souhlas. Žalobkyně „zaplatila dohodou o započtení“ ze dne 27. 9. 2001 a 30. 10. 2001 částku 6.729.881,20 Kč a v měsících dubnu, květnu a červnu 2002 zaplatila tři leasingové splátky po 122.000,- Kč. Dodavatel dodal žalobkyni nákladní výtah včetně ocelové konstrukce výtahové šachty a dále byly v hale žalobkyně složeny stroje dodané firmou COMMERCIAL. Žalobkyně dopisem ze dne 5. 8. 2003 vyzvala žalovanou ke splnění povinností z leasingové smlouvy a dopisem ze dne 10. 9. 2003 od leasingové smlouvy odstoupila.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná měla z leasingové smlouvy závazek umožnit žalobkyni od dohodnuté doby volné užívání předmětu leasingu, zavázala se předat jí předmět leasingu dodavatelem tohoto předmětu, a tento závazek přes výzvu žalobkyně nesplnila. Odstoupení žalobkyně od smlouvy, učiněné téměř jeden rok poté, co došlo k porušení povinnosti, posoudil podle ustanovení §346 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a vyhodnotil je jako oprávněné. Námitku žalované, že dodáním výtahu spolu s ocelovou konstrukcí výtahové šachty a složením strojů u žalobkyně došlo k částečnému plnění leasingové smlouvy, odvolací soud odmítl s poukazem na to, že předmětem leasingové smlouvy byla technologie výroby krmných směsí jako celek, jehož je výtah toliko součástí, která neměla pro žalobkyni hospodářský význam.
Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že leasingová smlouva zanikla odstoupením podle ustanovení §349 odst. 1 obch. zák. s účinky ex nunc, plnění podle ní poskytnutá se stala plněním z právního důvodu, který odpadl, a účastníci smlouvy jsou podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. povinni si tato plnění navzájem vydat, je-li to možné, v případě peněžitého plnění společně s úroky z prodlení. Složení „jakýchsi strojů“ v hale žalobkyně firmou COMMERCIAL, která nebyla v žádném smluvním vztahu s žalobkyní ani žalovanou, přičemž žalobkyně tyto stroje ani nepřevzala, soud prvního stupně neposoudil jako realizaci dodávky předmětu leasingu. Ze znaleckého posudku pak zjistil, že dodaný nákladní výtah lze vydat. Z těchto důvodů žalobě vyhověl, až na úrok z prodlení za období před odstoupením od smlouvy, neboť dovodil, že žalobkyni právo na úroky z prodlení vzniklo až od okamžiku odstoupení od smlouvy.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 4 Cmo 24/2008-210, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl též v té části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7.095.881,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 30. 9. 2003 do zaplacení proti vydání nákladního výtahu (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů v zásadě správná skutková zjištění, s jeho právními závěry se však neztotožnil. Zdůraznil, že podstatou finančního leasingu je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří a předá do užívání nájemci. Tomu pak odpovídají ujednání v leasingové smlouvě a obchodních podmínkách a na ně navazující ujednání ve smlouvě o dílo, která je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. Předmět leasingu a tedy i předmět díla měl být dodavatelem (zhotovitelem díla) předán žalobkyni jako leasingovému nájemci a uživateli díla. Jestliže podle čl. I smlouvy o dílo bylo hospodářským účelem účasti žalované jako objednatele v tomto vztahu výhradně financování pořízení technologie pro leasingového nájemce, pak uzavřením smlouvy o dílo žalovaná předmět leasingu žalobci opatřila. Byla-li na žalobkyni jako uživatele a leasingového nájemce žalovanou jako objednatelem převedena všechna práva a povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma práva vlastnického k předmětu leasingu a povinnosti zaplatit cenu díla, pak to byla žalobkyně, která byla oprávněna kontrolovat výrobu předmětu leasingu, průběh montáže či zkušebního provozu předmětu díla a byla povinna se domáhat po zhotoviteli díla splnění smlouvy o dílo. Jestliže splnění závazku žalované z leasingové smlouvy nebylo možné bez splnění závazku zhotovitele ze smlouvy o dílo a žalobkyně práva objednatele, která na ni byla převedena, u zhotovitele neuplatnila, nebyla oprávněna splnění závazků z leasingové smlouvy po žalované jako pronajímateli požadovat a nebyla taktéž oprávněna od leasingové smlouvy odstoupit. Podle ustanovení čl. 2.2 obchodních podmínek totiž pronajímatel není v prodlení s předáním předmětu leasingu do finančního pronájmu nájemci, pokud toto prodlení nezavinil, zejména pokud důvody prodlení spočívají na straně zhotovitele díla. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by splnění smlouvy o dílo u zhotovitele uplatnila, a také neprokázala, že to byla žalovaná, kdo zavinil, že smlouva o dílo nebyla zhotovitelem splněna. Tvrzení žalované o tom, že žalobkyně neměla na dokončení a předání díla, tudíž ani na dodání předmětu leasingu, v celém rozsahu zájem, je podle hodnocení odvolacího soudu potvrzeno svědeckou výpovědí Ing. F. a tedy zcela věrohodné. Odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy se žalovaná nedostala do prodlení s předáním předmětu leasingu, bylo odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy neoprávněné a tudíž neplatné. Dodal, že podle ujednání v článku III smlouvy o dílo mělo dojít k přechodu vlastnictví zboží na objednatele (žalovanou) okamžikem dodání zboží žalobkyni, a současně bylo sjednáno postupné plnění dodávek a montáže ve prospěch uživatele. Leasingová smlouva byla proto v části předmětu leasingu týkající se nákladního výtahu žalovanou splněna (popřípadě též části technologického zařízení dodaného zhotovitelem prostřednictvím jeho dodavatele společností COMMERCIAL žalobkyni jako uživateli), neboť tato část předmětu leasingu byla žalobkyni předána, výtah byl zkolaudován a žalobkyně jej od června roku 2002 užívala.
Odvolací soud uzavřel, že k zániku leasingové smlouvy odstoupením nedošlo a žalobkyni tedy nevzniklo právo na vrácení jí poskytnutého plnění podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. S poukazem na to, že pak nemůže být oprávněný ani její požadavek na zaplacení úroku, odvolací soud se nezabýval odvolací námitkou žalobkyně zpochybňující výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve vztahu k výrokům pod body I, III a IV spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a ve vztahu k výroku pod bodem II v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového stavu, jenž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně argumentovala, že pro posouzení práv a povinností účastníků leasingového vztahu jsou významná pouze ujednání leasingové smlouvy a ujednání smlouvy o dílo mají na právní vztah vyplývající z leasingové smlouvy vliv pouze tehdy, jestliže leasingová smlouva na smlouvu o dílo odkazuje. Neobstojí pak podle jejího názoru závěr, že žalovaná jí opatřila předmět leasingu již jen tím, že uzavřela se zhotovitelem smlouvu o dílo, neboť uzavření této smlouvy bylo pouze vytvořením podmínek pro jeho opatření. Žalobkyně zdůraznila, že „předmětem“ leasingové smlouvy byl závazek žalované umožnit jí užívání předmětu leasingu, přičemž předání předmětu leasingu bylo podle čl. III bod 1 leasingové smlouvy rozhodným okamžikem pro vznik finančního pronájmu. Protože podle čl. III body 1 a 2 obchodních podmínek byla žalobkyně povinna převzít předmět leasingu od zhotovitele bez zbytečného odkladu poté, co jím k tomu bude vyzvána, a o předání měl být sepsán protokol, lze hovořit o opatření předmětu leasingu pouze v případě jeho fyzického předání ze strany žalované (prostřednictvím dodavatele). Na takto sjednané podmínky předání předmětu leasingu navazovala smlouva o dílo, která upravovala podmínky pro převzetí díla žalobkyní jako budoucím uživatelem díla; důsledky předání díla dle smlouvy o dílo však vycházely z leasingové smlouvy, z odkazu v jejím čl. II bod 2 a v čl. III obchodních podmínek.
Žalobkyně podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že ačkoli nedošlo k předání předmětu leasingu, žalovaná se nedostala do prodlení. Namítla, že k předání díla nedošlo výlučně z důvodů na straně dodavatele, neboť byla připravena dílo převzít. V okamžiku, kdy se dodavatel dostal do prodlení se splněním závazku k předání díla, dostala se také žalovaná do prodlení se splněním svého závazku z leasingové smlouvy umožnit nájemci ve lhůtě do 30. 9. 2002 užívání předmětu leasingu. Její prodlení by nenastalo pouze tehdy, jestliže by nemohla splnit svůj závazek v důsledku prodlení žalobkyně jako věřitele, tedy v situaci, že by žalobkyně v rozporu s leasingovou smlouvou nepřevzala předmět leasingu předávaný zhotovitelem nebo neposkytla dodavateli spolupůsobení nutné ke zhotovení a předání díla. Jelikož ke zhotovení díla vůbec nedošlo, je odmítnutí jeho převzetí vyloučeno. Možnost neposkytnutí součinnosti ke zhotovení díla byla podle mínění žalobkyně vyvrácena provedenými důkazy a bylo prokázáno, že byla připravena k poskytnutí součinnosti, dodavatel však o poskytnutí součinnosti nepožádal a k montáži díla neučinil žádné kroky. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná důkaz o neposkytnutí součinnosti nebo odmítnutí převzetí díla nepředložila, a vytkla odvolacímu soudu, že dospěl k zjištění o jejím prodlení s převzetím předmětu leasingu bez dokazování, z pouhého tvrzení žalované, toto zjištění tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Ustanovení čl. 2.2. obchodních podmínek je podle jejího názoru neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením §365 obch. zák., jež staví prodlení dlužníka na objektivním principu.
Závěr odvolacího soudu, že měla vůči dodavateli uplatnit právo na splnění smlouvy o dílo, vychází podle mínění žalobkyně z nesprávné identifikace rozsahu práv, která na ni žalovaná převedla; jediným právně relevantním úkonem vůči dodavateli bylo stanovení dodatečné lhůty pro splnění závazku s následným možným odstoupením od smlouvy, tento úkon však mohla učinit výlučně žalovaná. Žalobkyně tedy neměla žádný právní nástroj k postupu vůči dodavateli, jímž by mohla ukončit jeho prodlení, a mohla postupovat pouze vůči žalované. Obrátila se proto na ni, aby zajistila dodání předmětu leasingu, k čemuž jí stanovila dodatečnou lhůtu. Žalovaná měla jako vlastník vyzvat dodavatele k dodání díla, neučinila však žádný úkon, který by dodání zajistil, a porušila tak závazek zajistit předmět leasingu. Žalobkyně má proto za to, že od leasingové smlouvy po uplynutí dodatečně stanovené lhůty odstoupila oprávněně.
Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou, že účinnost leasingové smlouvy byla odložena do doby účinnosti kupní smlouvy, na základě které získá pronajímatel předmět leasingu do svého vlastnictví. Argumentovala, že kupní smlouvu, na základě které by získala právo disponovat předmětem leasingu, žalovaná neuzavřela, leasingová smlouva tedy nikdy nenabyla účinnosti a žalovaná přijala plnění od žalobkyně pouze jako zálohu na základě neúčinné smlouvy.
Žalobkyně podrobila kritice též závěr odvolacího soudu, že leasingová smlouva byla v části předmětu leasingu splněna. Zdůraznila, že leasingová smlouva předpokládá dodání předmětu leasingu dle vymezení v čl. II, tj. dodání technologie jako celku, a žádné dílčí plnění nepřipouští, a z této skutečnosti vychází též její čl. III, vzhledem k němuž by v případě dílčího plnění nikdy nezačal běžet finanční pronájem. V případě leasingové smlouvy navíc nelze částečné plnění ani uvažovat, neboť předmětem leasingové smlouvy je finanční pronájem předmětu leasingu, tj. poskytnutí užívacího práva, nelze tedy vyčlenit dílčí plnění a předmět plnění je fakticky nedělitelný. Dílčí plnění ostatně nemá pro žalobkyni hospodářský význam. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že skutková zjištění soudu prvního stupně o této skutečnosti pominul.
Konečně žalobkyně zpochybnila právní posouzení odvolacího soudu v otázce úroků. Namítla, že pro vznik nároku na úroky podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. jsou rozhodující jiné předpoklady než pro úroky z prodlení podle ustanovení §369 obch. zák.; tyto úroky nemají charakter sankční, nýbrž reparační, neboť povinná strana zaplacením úroků hradí oprávněné straně ušlý zisk z peněžních prostředků, které bez právního důvodu užívala. Uplatní se proto pro dobu před odstoupením od smlouvy, zatímco úroky z prodlení se uplatní v době po odstoupení, jestliže povinná strana se dostane do prodlení se splněním závazku k vrácení peněžního plnění.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentovala provázaností leasingové smlouvy a smlouvy o dílo, z nichž vyplývá, že smyslem její účasti bylo pouze financování předmětu leasingu. Zdůraznila, že to byla žalobkyně, kdo si vybral předmět leasingu a jeho dodavatele, povinností žalované bylo tedy víceméně pouze uhradit dodavateli cenu předmětu leasingu a vše ostatní bylo již vzájemnou záležitostí leasingového nájemce a dodavatele předmětu leasingu. Je proto logické, že se žalovaná na dodávce předmětu leasingu nepodílela a svá práva a povinnosti ze smlouvy o dílo převedla na žalobkyni, vyjma vlastnického práva. Za nedodání předmětu leasingu by nesla odpovědnost pouze v případě, že by jeho příčinou bylo porušení jejího závazku zaplatit cenu díla; úlohou poskytovatele leasingu je pouze financování předmětu leasingu, tuto povinnost žalovaná splnila a nelze dovozovat její odpovědnost za jednání dodavatele, kterého si vybral sám nájemce, a za předmět plnění, o němž má poskytovatel leasingu jen mlhavou představu. Závazek umožnit nájemci volné užívání předmětu leasingu byl podle jejího mínění podmíněn tím, že bude předmět leasingu dodavatelem dodán, a odpovědnost za dodání byla logicky přenesena na žalobkyni. Nesplnil-li dodavatel svou povinnost dodat předmět leasingu, bylo povinností žalobkyně urgovat toto plnění po dodavateli a výzva poskytovateli leasingu k dodatečnému splnění jeho povinností byla neoprávněná. Žalobkyně neprokázala a ani netvrdila, že na dodavateli požadovala dodání předmětu leasingu, byli to proto společně dodavatel a žalobkyně, kdo nesplněním povinností ze smlouvy o dílo způsobili, že předmět leasingu nebyl dodán.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že to byla sama žalobkyně, kdo neplnil své smluvní povinnosti a způsobil, že dodávka předmětu leasingu byla pozastavena a předmět leasingu nebyl předán. Odstoupení od leasingové smlouvy, i kdyby nebylo neplatné, bylo ryze účelové a vymáhání nároků z něho by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaná vyjádřila přesvědčení, že dodávka výtahu byla řádným a včasným dílčím plněním, která má pro žalobkyni hospodářský význam, neboť jej užívá, proto nemohla od tohoto plnění platně odstoupit. Argumentaci, že předmět leasingu je plněním z povahy věci nedělitelným, označila za nepodloženou a poukázala na to, že právní předpisy v obchodních vztazích poskytují smluvní volnost a dílčí plnění výslovně připouštějí.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítnul.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil (oproti chybnému poučení odvolacího soudu), že dovolání proti výroku pod bodem I tohoto rozsudku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že při posuzování práv a povinností stran leasingové smlouvy je třeba přihlédnout též k obsahu smlouvy o dílo, jejíž smluvní stranou vedle zhotovitele jako dodavatele předmětu leasingu a objednatele (žalované) jako leasingového pronajímatele byla též žalobkyně jako leasingový nájemce a jejíž věcná návaznost na leasingovou smlouvu je jak z jejího textu, tak ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně zřejmá a v čl. I (v preambuli) smlouvy o dílo též explicitně vyjádřená. I leasingová smlouva provázanost se smlouvou o dílo předjímá, jestliže počítá s tím, že předmět leasingu předá leasingovému nájemci určený dodavatel. Obsah právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou je pro účely posouzení důvodnosti odstoupení od smlouvy třeba postihnout komplexně, ve všech jeho aspektech. Nelze proto přijmout výklad založený na účelovém odtržení leasingového vztahu od navazujícího vztahu ze smlouvy o dílo, do nějž – v rozsahu určeném touto smlouvou – vstoupila žalobkyně na místo objednatele právě jen proto, že byla ve vztahu založeném předchozí leasingovou smlouvou leasingovým nájemcem předmětu díla.
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo ke zrušení leasingové smlouvy odstoupením, implikuje posouzení této smlouvy jako platné. Nejvyšší soud v té souvislosti poukazuje na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, v němž vyložil, že skutečnost, že v době uzavření smlouvy o finančním leasingu nebyla ještě vyrobena věc, jež je přenechávána do leasingového nájmu, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy.
Výchozí úvaha odvolacího soudu o podstatě finančního leasingu, resp. o obsahu závazků poskytovatele leasingu (leasingového pronajímatele) plynoucích z leasingové smlouvy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. shora citovaný R 10/2008, rozsudek velkého senátu ze dne 13. ledna 2020, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a rozsudek ze dne 26. června 2008, sp. zn. 32 Odo 678/2006, jenž je uveřejněn tamtéž, www.nsoud.cz ). Nelze však souhlasit s názorem, že žalovaná opatřila žalobkyni předmět leasingu již samotným uzavřením smlouvy o dílo, obsahující ujednání o převzetí práv a závazků objednatele žalobkyní. Opatření předmětu leasingu podle zmíněné judikatury spočívá v tom, že poskytovatel leasingu získá předmět leasingu tím či oním způsobem (zejména koupí či na základě smlouvy o dílo) do svého vlastnictví, tak aby s ním mohl disponovat a mohl tak splnit svůj závazek předat jej leasingovému nájemci do užívání – a též jej po skončení sjednané doby leasingu a při splnění dalších podmínek sjednaných v leasingové smlouvě převést do vlastnictví nájemce, neboť teprve tím bude obvykle dosaženo hlavního účelu finančního leasingu, tj. realizace jeho pořizovací funkce. V souladu s tím bylo v posuzované leasingové smlouvě (srov. čl. IX bod 1) ujednáno, že její účinnost je odložena do doby účinnosti kupní smlouvy, na základě které získá pronajímatel předmět leasingu do svého vlastnictví a právo s ním disponovat; z kontextu (srov. čl. II body 2 a 3 a čl. IX bod 4 smlouvy), ze zjištěných okolností, za nichž byla uzavřena, a zejména též z následného chování stran (srov. poznatek o uzavření smlouvy o dílo na zhotovení předmětu leasingu za účasti žalobkyně, která s odkazem na leasingovou smlouvu převzala práva a povinnosti objednatele) přitom vyplývá, že takto sjednaná odkládací podmínka (srov. §36 odst. 2 obč. zák.) se podle vůle smluvních stran (srov. 35 odst. 2 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, a §266 odst. 1, 3 obch. zák.) vztahovala pouze k těm závazkům, jejichž plnění bylo z povahy věci podmíněno opatřením předmětu leasingu, tedy provedením díla (jeho řádným ukončením a předáním jeho předmětu žalobkyni). Podle ujednání v čl. III bod 1 smlouvy o dílo se měla žalovaná stát vlastníkem předmětu díla, a to jak celku, tak jednotlivých dílčích plnění okamžikem dodání zboží žalobkyni jako leasingovému nájemci; tímto okamžikem je vzhledem k ujednání v čl. II bod 2 této smlouvy ve spojení s ujednáním v čl. I (v preambuli) třeba rozumět okamžik, kdy žalobkyně při výkonu převzatých práv a povinností objednatele předmět díla (jednotlivé jeho dílčí části označené ve smlouvě) převezme. Na to pak navazuje čl. III bod 1 leasingové smlouvy, v němž je jako skutečnost, s níž se pojí počátek běhu sjednané doby leasingového pronájmu, sjednáno předání předmětu leasingu dodavatelem nájemci. Z logiky věci přitom vyplývá, že předáním předmětu leasingu je třeba rozumět předání tohoto předmětu jako celku (celého technologického souboru ve sjednaném složení), neboť ujednání obsažená v leasingové smlouvě se neslučují s výkladem, že podle vůle smluvních stran měla doba leasingového nájmu běžet samostatně u jednotlivých ve smlouvě označených komponent tohoto souboru.
Žalobkyni je třeba dát za pravdu též v tom, že ustanovení čl. 2.2 obchodních podmínek je neplatné pro rozpor se zákonem. Ustanovení §365 obch. zák. upravující prodlení dlužníka stanoví, že dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a zároveň určuje, kdy prodlení dlužníka nenastává, ačkoliv dlužník svůj závazek nesplnil, totiž v případě, že tak nemohl učinit v důsledku prodlení věřitele. Z tohoto ustanovení vyplývá, že neplní-li dlužník řádně a včas svůj závazek, je v prodlení, a to nejen bez zřetele na to, zda nesplnění závazku zavinil (zda tu byl na jeho straně úmysl směřující k takovému důsledku či zda šlo z jeho strany o nedbalost), nýbrž též bez zřetele na to, zda vůbec příčiny nesplnění závazku spočívají v okolnostech na jeho straně, popřípadě zda mohl těmto okolnostem předejít nebo je ovlivnit. Jedinou příčinou nesplnění závazku, jíž zákon přiznává právní význam (jež vylučuje dlužníkovo prodlení), je prodlení věřitele (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck., 2006, 1098 s.). Ustanovení §365 obch. zák. je ustanovením kogentním (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), strany se tedy od něho nemohou odchýlit ani je vyloučit, a to pod sankcí absolutní neplatnosti podle ustanovení §39 obč. zák. Právní posouzení odvolacího soudu, vycházející z neplatného ustanovení obchodních podmínek, nemůže obstát.
Podle ustanovení §370 obch. zák. je věřitel v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. Ze skutečnosti, že žalobkyně v návaznosti na uzavřenou leasingovou smlouvu převzala práva a závazky objednatele ze smlouvy o dílo, uzavřené za účelem opatření předmětu leasingu (až na právo odstoupit od smlouvy), je třeba dovodit, že o prodlení žalobkyně by se jednalo též v případě, že by – v postavení objednatele - nesplnila závazek převzít provedené dílo (srov. §537 odst. 2 obch. zák.) či neposkytla spolupůsobení nutné k tomu, aby zhotovitel mohl splnit svůj závazek k provedení díla. Vzhledem k tomu, že v tom rozsahu, v němž žalobkyně převzala práva objednatele, nemohla tato práva vůči zhotoviteli uplatňovat žalovaná, je třeba (oproti očekávání žalobkyně) považovat za prodlení žalobkyně i její nečinnost při uplatňování práv objednatele vůči zhotoviteli, při splnění předpokladu ovšem, že skutečnost, že zhotovitel nesplnil svůj závazek řádně a včas a že jej nesplnil ani dodatečně (neboť jej podle §324 odst. 2 obch. zák. mohl splnit i po uplynutí sjednané doby plnění, až do zániku závazku jiným způsobem, zejména odstoupením od smlouvy), byla též důsledkem této nečinnosti. Nelze přitom přisvědčit žalobkyni, že nemohla vůči zhotoviteli v případě jeho prodlení postupovat jinak než prostřednictvím žalované. Skutečnost, že nemohla odstoupit od smlouvy o dílo, není přitom v projednávané věci významná; zrušení smlouvy o dílo by k jejímu splnění a tedy k opatření předmětu leasingu nevedlo. Mohla však především trvat na řádném splnění závazku a v případě neúspěchu uplatnit nároky ze smlouvy o dílo u soudu.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, je tedy nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nesprávný pak je i ten právní závěr, jenž odvolací soud učinil toliko podpůrně, totiž že leasingová smlouva byla v části předmětu leasingu splněna. Podle ustanovení §329 obch. zák. věřitel je povinen přijmout i částečné plnění závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému účelu sledovanému věřitelem při uzavření smlouvy, jestliže tento účel je ve smlouvě vyjádřen nebo v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám. Již ze samotné povahy finančního leasingu, z podstaty plnění, jež si strany leasingového vztahu mají vzájemně poskytnout, bude (přinejmenším zpravidla) částečné plnění závazku ze strany leasingového pronajímatele vyloučeno, a vyloučeno je též v posuzované věci. Je to dáno nejen shora vyloženou zcela specifickou povahou plnění leasingového pronajímatele, nýbrž též tomuto plnění odpovídající povahou (strukturovaností) vzájemného peněžního plnění leasingového nájemce; ze sjednaných leasingových splátek by vzhledem k jejich skladbě nebylo dost dobře možno vypreparovat tu část, jež by měla připadnout na poskytnuté dílčí plnění leasingového pronajímatele. I kdyby tomu tak ostatně nebylo, nelze přehlédnout, že ustanovení §347 odst. 3 obch. zák. umožňuje odstoupit od smlouvy též ohledně dílčího plnění, které již bylo přijato, nejen v případě, že toto dílčí plnění nemá zřejmě vzhledem ke své povaze pro oprávněnou stranu hospodářský význam, ale rovněž tehdy, znamená-li nesplnění závazku jako celku podstatné porušení smlouvy.
Pro posouzení důvodů, pro něž dodavatel (zhotovitel díla) nedodal žalobkyni celý předmět leasingu, a tedy pro závěr, zda se tak stalo v důsledku prodlení žalobkyně, není ve skutkovém stavu věci zjištěném soudem prvního stupně podklad, neboť tento soud, třebaže prováděl dokazování též k příčinám poruchy v realizaci sjednaného obchodu, k nim neučinil vůbec žádná skutková zjištění. V této souvislosti je třeba poznamenat, že je marná argumentace, jejímž prostřednictvím strany v dovolacím řízení prosazují své vlastní hodnocení provedených důkazů a staví na nich verze skutkového stavu podporující jejich procesní stanoviska; je tomu tak již proto, že skutkový stav věci nelze v dovolacím řízení měnit, tedy ani doplňovat.
Odvolací soud si určitá skutková zjištění a skutkové závěry o důvodech, pro něž nedošlo k předání leasingu, učinil sám, ovšem nezjednal si je procesně korektním způsobem.
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by splnění smlouvy o dílo u zhotovitele uplatnila, a také neprokázala, že to byla žalovaná, kdo zavinil, že smlouva o dílo nebyla zhotovitelem splněna, je závěrem o tom, že žalovaná nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní, neunesla tedy břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Odvolací soud může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně (srov. §213 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení §213 odst. 2 a 3 o. s. ř., v nichž se promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování, jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým vlastním (odlišným) skutkovým poznatkům tak, že sám (s jiným výsledkem) vyhodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně. Aby mohl tyto důkazy sám hodnotit, ať již jinak (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.), či vůbec, jde-li o tzv. opomenuté důkazy (srov. §213 odst. 3 o. s. ř.), musí je zopakovat. Protože i závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, jenž je závěrem skutkovým, je výsledkem hodnocení důkazů, platí uvedená pravidla též v případě, že odvolací soud hodlá – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospět k tomuto závěru; i v takovém případě musí odvolací soud dokazování zopakovat (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Odvolací soud ostatně opomněl, že k závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene účastníkem řízení může soud dospět pouze za předpokladu, že byl tento účastník předtím bezvýsledně poučen podle ustanovení §118a o. s. ř., což vzhledem k ustanovení §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. platí rovněž pro soud odvolací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Vyhodnotil-li pak odvolací soud jako věrohodnou svědeckou výpověď Ing. F. a učinil z ní skutkové zjištění (resp. spíše již skutkový závěr), že žalobkyně neměla zájem na dokončení a předání díla, tudíž ani na dodání předmětu leasingu, v celém rozsahu, nejen že hodnotil důkaz, který neprovedl (nezopakoval), nýbrž hodnotil tento důkaz izolovaně, ačkoliv ustanovení §132 o. s. ř. (jež vzhledem k §211 o. s. ř. platí též pro soud odvolací) soudu ukládá hodnotit důkazy jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Popsaným porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž by Nejvyšší soud musel přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla v odvolání uplatněna (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I je tedy důvodné a tento výrok neobstojí. Z tohoto posouzení pak nutně vyplývá závěr, že dovolání proti potvrzujícímu výroku pod bodem II je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť závěr o tom, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroku je neopodstatněný, odvolací soud založil na závěru o nedůvodnosti požadavku na zaplacení jistiny, jenž se promítl ve výroku pod bodem I. Ve výroku pod bodem II tedy odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.) a jeho rozhodnutí ve výroku pod bodem II má z tohoto důvodu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. c) o. s. ř. Z téhož důvodu je pak dovolání proti tomuto výroku též důvodné [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu