ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1057.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1057/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalované TOP TRANS HIGHWAY s.r.o. , se sídlem v Horních Počáplech, Elektrárna Mělník, IČ: 45310246, zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ: 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 222/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 27 Co 116, 119/2007-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č. j. 9 C 222/2004-74, ve spojení s doplňujícím rozsudkem z téhož dne, č. j. 9 C 222/2004-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 924.000,- Kč, ohledně dalších 924.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalobce je v důsledku dopravní nehody způsobené zaměstnancem žalované vážně poškozen na zdraví, není schopen delší chůze, nošení těžkých břemen, chodí jen s francouzskou holí, má poruchu vyprazdňování střev, takže nemůže cestovat veřejnými dopravními prostředky, navštěvovat kulturní představení a jiné společenské akce, s ohledem na velkou břišní kýlu je deformována jeho postava, trpí postkomočním syndromem a psychickou alterací s depresivním laděním a nervozitou, není schopen vykonávat dříve obvyklé domácí práce a jeho manželka o něj musí celodenně pečovat, v minulosti rád jezdil na kole, navštěvoval taneční zábavy, vykonával práce na zahradě, opravu a údržbu rodinného domu. Ztížení společenského uplatnění žalobce lékař ohodnotil na 3.850 bodů. Soud prvního stupně zohlednil produktivní věk (50 let), v němž se žalobci úraz přihodil, a skutečnost, že žalobce je omezen téměř ve všech formách života pracovního, společenského, osobního a rodinného. Dospěl tak k závěru, že jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), které stanovil v rozsahu trojnásobku základního bodového ohodnocení, tj. s přihlédnutím k pojišťovnou vyplacené částce 642.000,- Kč uložil žalované povinnost k náhradě ve výši 924.000,- Kč; pro navýšení o další násobky neshledal důvody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 27 Co 116, 119/2007-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení . Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že s ohledem na závažnost poškození zdraví žalobce a jeho následky jsou naplněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, a že zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti a rodině. Takové posouzení plně odpovídá hlediskům uvedeným v §7 vyhlášky, zásadě přiměřenosti a konstantní judikatuře.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odůvodňuje tím, že napadený rozsudek je v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem o přiměřeném zvýšení ztížení společenského uplatnění na pouhý trojnásobek a namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že úraz mu zcela změnil život, že je neschopen pracovat, sportovat, věnovat se koníčkům a společensky žít, a že jeho zdravotní stav bude vyžadovat další léčebné a operativní zákroky. Přitom judikatura obecných soudů připouští ve srovnatelných případech zvýšení ztížení společenského uplatnění i o desetinásobky (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2186/2004). Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů se vypořádaly s námitkami žalobce v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou, a proto napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam nemá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 4. 2007, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o.s.ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., je třeba uvést, že pro určení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zcela výjimečných případech, neboť odškodnění samo již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro uspokojování životních a společenských potřeb poškozeného, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (srov. §3 odst. 1 vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005). Podstatný je vždy výsledek úvah, jež vedly soud ke stanovení celkové výše náhrady za ztížení společenského uplatnění. Nejde totiž jen o četnost násobku základního bodového ohodnocení, neboť násobení základu je sice přehlednou metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveným a tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady; podstatná je tedy celková výše odškodnění s ohledem na proporcionalitu mezi částkou náhrady škody a způsobenou újmou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006), a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (obdobně jako §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, z něhož je povinen vycházet i dovolací soud, lze dovodit, že odvolací soud tato základní východiska právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti. Zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění na celkovou částku, která spolu s plněním, uhrazeným žalobci již před zahájením tohoto řízení žalovanou (vedlejší účastnicí na straně žalované), přesahuje 1.380.000,- Kč, nelze považovat za nepřiměřené rozsahu, v jakém jsou omezeny či ztíženy možnosti žalobce pro další uplatnění v životě a ve společnosti, zahrnuje i zohlednění jeho věku, a v porovnání s jinými případy, kdy trvalá ztráta dosavadních možností poškozeného je rozsáhlá a výrazná, odpovídá i principu proporcionality. Představa dovolatele o zvýšení náhrady na pětinásobek základního bodového ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné (v absolutních částkách několikamilionové) odškodnění přisuzuje zpravidla jen natolik závažným následkům, pro které je poškozený pro zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby, což není případ žalobce. Odvolací soud tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem důvody pro požadovanou výši zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní rozhodnutí po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě na základě okolností významných pro stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění, způsobeného úrazem, posoudil projednávaný případ jako výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a výši náhrady stanovil na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce v jeho životě konkrétně projevily a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Tomu odpovídá celkově přisouzený trojnásobek základního odškodnění, přičemž výše náhrady v absolutní částce za ztížení společenského uplatnění obstojí i při porovnání s jinými obdobnými případy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4286, C. H. BECK] a je v souladu i se zásadou proporcionality. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř za situace, kdy ve věci úspěšná žalovaná by měla proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle §150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně žalobce žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal; uložení této povinnosti by totiž vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu závisí na výkladu při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou, bylo vůči žalobci přílišnou tvrdostí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu