ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2046.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2046/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. O. , zastoupeného JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem Svitavy, náměstí Míru 115/42, proti žalovanému P. M. , zastoupenému Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod věží 3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 147/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, č.j. 44 Co 140/2008-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Petra Cardy, advokáta se sídlem Svitavy, Pod věží 3, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 414.660 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovaným úmyslným ublížením na zdraví.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, č.j. 50 C 147/2004-138, uložil žalovanému zaplatit žalobci 117.630,- Kč s příslušenstvím, co do částky 297.030,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na výsledek trestního řízení, v němž byl žalovaný uznán vinným z trestného činu úmyslného ublížení na zdraví, a na základě znaleckého posudku, jímž byl prokázán vznik škody na zdraví a stanovena výše náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“), dospěl soud k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. v daném případě byly naplněny, přičemž žalobce konflikt se žalovaným vyprovokoval, porušil tak svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák., tudíž škoda byla způsobena rovněž zaviněním poškozeného (§441 obč. zák.), proto má nárok na její náhradu pouze v rozsahu 50 %. Jelikož žalobce je výrazně omezován v činnostech, které jsou náročné na prostorovou orientaci, a při společenských aktivitách dochází k rychlejší únavě oka, je namístě přiměřené zvýšení odškodnění o 70 %.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č.j. 44 Co 140/2008-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně usoudil, že výzva poškozeného vůči škůdci k protiprávnímu jednání (bitce) v sobě zahrnuje úmysl chovat se protiprávně a srozumění s následkem, přijetí této výzvy škůdcem je proto naprosto totožným jednáním, z tohoto důvodu je míra zavinění žalobce v rozsahu 50 % správná. Vzhledem k dlouhodobému, bolestivému léčení a následkům omezujícím žalobce ve společenských aktivitách, byť nejde o aktivity mimořádné, a s ohledem na nezvratnost následku, poškození významného orgánu i míru zavinění posoudil mimořádné zvýšení odškodnění v rozsahu 70 % podle §7 odst. 3 vyhlášky jako správné, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 350/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil zdravotní stav žalobce v době rozhodování, ale i s přihlédnutím na budoucnost. Následky škody na zdraví jsou trvalého rázu, mají podle dovolatele jednoznačně a prokazatelně nepříznivý vliv na jeho uplatnění v životě a ve společnosti po všech stránkách, z čehož usuzuje, že odškodnění musí být zcela adekvátní tomuto zranění, jeho předpokládanému vývoji. Podle dovolatele je zvýšení náhrady zcela neadekvátní, protože nevystihuje rozsah, v jakém je dovolatel pro trvalé následky omezen ve svém dalším životě a při svém dalším uplatnění ve společnosti a v rodině.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, není dána podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., přichází tak v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která je podmíněna zásadním právním významem rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než – jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, dovolací soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak dovolací soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak dovolací soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či dovolacím soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4474).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. umožňující mimořádné zvýšení odškodnění patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů; odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (§4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 1, pod C 3129). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).
V daném případě právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, proto v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, nelze spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Z těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §243 b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu