ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2395.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2395/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně D. K. , zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o zaplacení 558.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 77/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, č.j. 20 Co 67/2005-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, č.j. 20 Co 67/2005-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2004, č.j. 22 C 77/2004-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako vlastník nájemního domu v B. se domáhala proti státu zaplacení rozdílu mezi objektivním a regulovaným nájemným z bytů v nájemním domě za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č.j. 22 C 77/2004-33, žalobu na zaplacení 558.306 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, protože postup zákonodárného orgánu při příjímání zákonů není úředním postupem. Do dne 20. 3. 2003 bylo nájemné z bytů regulováno vládním nařízením č. 567/2002 Sb., zrušeným nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 84/2003 Sb. Práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením tohoto obecně závazného právního předpisu zůstala podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nedotčena. Následně byl právní vztah mezi nájemcem a pronajímatelem založen na dohodě o předmětu nájmu a nájemném a žalobci nemohla vzniknout škoda nesprávným úředním postupem státních orgánů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. 20 Co 67/2005-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se i přes ne zcela přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce, zda se zákon č. 82/1998 Sb. může vztahovat na činnost Parlamentu ČR při přijímání zákonů, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze existenci nesprávného úředního postupu dovodit a nepřijetí zákona Parlamentem ČR nezakládá v tomto případě žalobkyni soukromoprávní nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nárok žalobkyně nelze taktéž posuzovat podle obecných ustanovení občanského práva o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci není vztahem občanskoprávním ve smyslu §1 odst. 2 obč. zák. Nárok žalobkyně na úhradu rozdílu v nájemném za dobu od 1. 1. 2002 do 20. 3. 2003, kdy byl zrušen nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 84/2003 Sb. poslední předpis regulující výši nájemného bytů - nařízení vlády č. 567/2002 Sb. - nemá dle odvolacího soudu žádné opodstatnění. Také poukázal na skutečnost, že žalobkyně neprokazovala ani netvrdila, že by mezi ní a nájemci bytů proběhla konkrétní jednání o zvýšení nájemného na ekonomicky odůvodněnou a pro obě strany přijatelnou úroveň.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dovolací důvody uvádí podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu dezinterpretuje podstatné části nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 231/2000 Sb., přičemž vymezení kompetencí orgánů veřejné moci považuje za výklad v rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy. Podle interpretace soudů obou stupňů není nečinnost Parlamentu ČR postižitelná, přičemž Ústavní soud rozhodl, že absence zákonné úpravy předmětných společenských vztahů je protiústavní. Tímto tedy obecný soud zasáhl do základů právního státu, jehož součástí je vyváženost moci a funkce strážce ústavnosti. Dovolatelka poukazuje na absolutní odpovědnost státu vyplývající z §2 a §3 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž usuzuje, že nečinností Parlamentu ČR došlo k porušení jejích zákonem přiznaných práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 4. 2005.
Vzhledem k současné judikatuře Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, publikovaném pod č. 136/2009 Sb., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na peněžité plnění proti státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR zakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 290/2006, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2864/2006).
Na tomto nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem]. Jelikož nepřijetí zákona Parlamentem České republiky není nesprávným úředním postupem, nelze uvažovat ani o případném narušení dělby moci vydáním soudního rozhodnutí, které by toto jednání za nesprávný úřední postup označilo.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09.
V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
V dané věci byl žalobou podanou dne 15. 4. 2004 uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2004 a dle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze nárok proti státu za dobu před podáním žaloby uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Čl. 11 Listiny zakotvuje právo každého vlastnit majetek a v odst. 4 stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů vyslovených v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda náleží žalobci náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva spočívá na odlišném skutkovém podkladě, než je nárok na náhradu ušlého zisku, takže výše nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 3241/07).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu