ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2953.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2953/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) Doc. MUDr. B. Š., CSc., a b) PhDr. O. D. , zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o zaplacení 510.327,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 77/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č.j. 22 Co 395/2007-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č.j. 22 Co 395/2007-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007, č.j. 30 C 77/2004-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jsou každá z jedné ideální poloviny podílovými spoluvlastnicemi domu v B. a domáhaly se proti státu zaplacení rozdílu mezi výší regulovaného a ekonomického nájemného za sedm nájemních bytů v domě za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 30 C 77/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každé žalobkyni 255.163,50 Kč s 2 % úrokem z této částky od 1. 4. 2004 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že v řízení o nároku na náhradu škodu způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu je třeba prokázat kumulativně tři předpoklady, a to nesprávný úřední postup státního orgánu, škodu a příčinnou souvislost mezi těmito dvěma náležitostmi. Podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, z čehož vyplývá, že právní vztahy vzniklé před tímto zrušením nemohou být protizákonné či dokonce neústavní. Proto nemůže být jednáním státu v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou stav, kdy stát zafixoval nájemní smlouvy v protiústavním stavu regulace nájemného, neboť vztahy vzniklé na základě později zrušených právních předpisů nelze pouze z důvodu takového zrušení prohlásit za protizákonné či neústavní. Jako nesprávný úřední postup nelze chápat ani nepřijetí zákona Parlamentem ČR, jelikož z nedosažení politické shody nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nárok žalobců nelze posoudit podle §420 obč. zák., jelikož vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině není občanskoprávním vztahem. Nárok pronajímatele na náhradu škody vůči státu může vzniknout jen v případě, že jeho důvodný nárok vůči nájemci bytu na vyrovnání rozdílu mezi regulovaným a ekonomickým nájemným nebude uspokojen, tj. jinými slovy pouze tehdy, jestliže se pronajímatel nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č.j. 22 Co 395/2007-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem I. stupně, který dospěl ke správnému závěru v otázce odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Dále dodal, že pokud pravidla jednacího řádu Parlamentu ČR jsou zachována, nelze dovozovat odpovědnost státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a odkázal na závěr Ústavního soudu, dle něhož výsledek hlasování poslanců a senátorů v zákonodárném sboru není úředním postupem. Zároveň nelze dovodit, že by Ústavní soud ČR stanovil zákonodárnému sboru závazné lhůty k přijetí nového právního předpisu, jelikož Ústavní soud touto pravomocí nedisponuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně společné dovolaní, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dovolací důvody uvádějí podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a výklad soudu je v příkrém rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy. Zásadní právní význam dovolatelky přisuzují otázce, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR zakládá dovolatelkám soukromoprávní nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelky mají za to, že nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. nepřímo stanovil lhůtu, v níž měl Parlament přijmout novou zákonnou úpravu nájmu bytu, přičemž poukazují na právní zásady a principy. Soudy obou stupňů dle jejich názoru pochybily nejen svým rozhodnutím, kterým popřely ústavní princip primátu občana nad státem, ale také nerespektováním judikatury.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. 11. 2007.
Vzhledem k současné judikatuře Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, publikovaném pod č. 136/2009 Sb., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na peněžité plnění proti státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR nezakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 290/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2864/2006).
Na tomto nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle Ústavy České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem]. Jelikož nepřijetí zákona Parlamentem České republiky není nesprávným úředním postupem, nelze uvažovat ani o případném narušení dělby moci vydáním soudního rozhodnutí, které by toto jednání za nesprávný úřední postup označilo.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09.
V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
V dané věci byl žalobou, podanou dne 1. 4. 2004, uplatněn nárok pronajímatelek proti státu na náhradu ušlého zisku za dobu od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004 a dle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze nárok proti státu za dobu před podáním žaloby uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Čl. 11 Listiny zakotvuje právo každého vlastnit majetek a v odst. 4 stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů vyslovených v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda žalobci náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva spočívá na odlišném skutkovém podkladě, než je nárok na náhradu ušlého zisku, takže jeho výše nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 3241/07).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu