ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3099.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3099/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (dříve Český Telecom, a.s.), se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5, IČ: 60193336, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 164/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2007, č.j. 29 Co 386/2006-142, takto:
I. Dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2007, č.j. 29 Co 386/2006-142, jimiž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 2006, č.j. 9 C 164/2005-77, se zamítá.
II. Dovolání proti ostatním výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2007, č.j. 29 Co 386/2006-142, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č.j. 9 C 164/2005-77, uložil žalované České republice povinnost zaplatit žalující společnosti (dále „žalobkyně“) úrok z prodlení ve výši 2 % p.a. z částky 133.536.594,- Kč od 11. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení částky 133.536.594,- Kč zastavil (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částek 2.841.194.176,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), 103.109.744,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.), a zaplacení úroků ve výši PRIBID z částky 2.974.730.770,- Kč od 10. 1. 2004 do zaplacení (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.). Žalobkyně požadovala nahradit škodu způsobenou tím, že ačkoliv v r. 2001 byla poskytovatelem univerzální služby a podle zákona o telekomunikacích má nárok na náhradu prokazatelné ztráty, Český telekomunikační úřad (dále „ČTÚ“) jednak svým rozhodnutím neověřil výši prokazatelné ztráty v plném rozsahu a jednak nevystavil doklad opravňující žalobkyni čerpat finanční prostředky, jež jí svým správním aktem přiznal. Jako ušlý zisk žalobkyně požaduje úrok v sazbě PRIBID z částky neuhrazené prokazatelné ztráty za r. 2001, neboť v důsledku toho, že neobdržela úhradu, nemohla finanční prostředky investovat za účelem jejich rozmnožení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. 8. 2002 vydal ČTÚ rozhodnutí č.j. 21701/2002-611 o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby za rok 2001 (dále „rozhodnutí“), na jehož základě žalobkyni vznikl nárok čerpat z účtu univerzální služby částku ve výši 135.683.169,- Kč, a na základě příkazů k úhradě bylo převedeno z účtu univerzální služby na účet žalobkyně celkem 5.823.936,- Kč. Soud dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí je pravomocným správním rozhodnutím, vydaným v rámci pravomoci a působnosti ČTÚ svěřené mu zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a to v zákonné lhůtě dle §32 odst. 3 tohoto zákona. Protože částka 133.536.594,- Kč byla rozhodnutím ČTÚ žalobkyni pravomocně přiznána, soud řízení ohledně této částky z důvodu překážky věci rozsouzené zastavil. Protože ČTÚ neučinil úkon, jímž by na základě uvedeného rozhodnutí vyplatil žalobkyni vyčíslenou prokazatelnou ztrátu ve výši 133.536.594,- Kč, popř. nevystavil finanční doklad k čerpání této částky, dopustil se nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., a nárok na zaplacení úroků z prodlení z této částky je proto důvodný. Další žalobou uplatněné nároky včetně požadovaných úroků ve výši PRIBID z částky 2.974.730.770,- Kč neshledal soud důvodnými, neboť o prokazatelné ztrátě za poskytování univerzální služby za rok 2001 bylo rozhodnuto rozhodnutím ČTÚ z 30. 8. 2002, navíc nebylo prokázáno, že by žalobkyně tyto své nároky na úhradu prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby u žalované uplatnila.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č.j. 29 Co 386/2006-143, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o úrocích z prodlení z částky 133.536.594,- Kč a ve výroku o zastavení řízení ohledně této částky změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 133.536.594,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p.a. z částky 133.536.594,- Kč od 11. 1. 2004 do zaplacení, v zamítavých výrocích a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, řízení doplnil listinným důkazem - rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 12. 2006, č.j. 42 478/06-611/V, z nějž zjistil, že výše ztráty za poskytování univerzální služby za rok 2001 byla ověřena v částce 195.042.676,- Kč, toto rozhodnutí bylo vydáno poté, co na základě žaloby žalobkyně Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí ČTÚ ze dne 30. 8. 2002, č.j. 210701/2002-611 a vrátil mu věc k dalšímu rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že proti rozhodnutí ze dne 8. 12. 2006 podala rozklad, o němž zatím nebylo rozhodnuto. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba proti státu dle §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. na náhradu škody, kterou žalobkyně spatřuje v neuspokojeném nároku na úhradu prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby, nemůže být důvodná, neboť příslušné správní řízení dosud skončeno nebylo, a nemůže se jednat ani o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí dle §7, §8 uvedeného zákona, protože zatím ani neexistuje pravomocné rozhodnutí. Tvrzená škoda spočívá v tom, že dosud nebylo zcela vyhověno požadavkům žalobkyně uplatněným v rámci správního řízení.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že vydání správního rozhodnutí ze dne 8. 12. 2006 nemělo vliv na trvání nesprávného úředního postupu, neboť do výpočtu nebyla v plném rozsahu zahrnuta prokazatelná ztráta za poskytování všech služeb z univerzální služby za rok 2001, tj. nad rámec stanovený vyhl. č. 235/2001 Sb., a v rozporu se zákonem č. 151/2000 Sb. i ústavními právy žalobkyně byla část prokazatelné ztráty dále zkrácena a omezena na období 7. 4. 2001 až 31. 12. 2001, ačkoliv žalobkyně se souhlasem ČTÚ fakticky univerzální službu poskytovala již od 1. 1. 2001. Dosud nebyl vydán doklad opravňující žalobkyni čerpat finanční prostředky z účtu univerzální služby, na něž má na základě vydaného správního rozhodnutí nárok, a v tomto ohledu je i nadále žalovaná strana zcela nečinná. Uvádí, že rozhodnutí ze dne 8. 12. 2006 bylo v plném rozsahu potvrzeno rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 2. 2007, č.j. 2616/2007-603, správní řízení bylo skončeno, aniž byla napravena nečinnost ČTÚ, a v dohledné době nelze očekávat vydání definitivního rozhodnutí o ověření prokazatelné ztráty za rok 2001 a vydání dokladu umožňujícího čerpání prostředků z účtu univerzální služby, na něž má žalobkyně nárok, neboť ČTÚ „evidentně není schopen“ vydat správní rozhodnutí, jež by „obsahově správným a procesně nenapadnutelným způsobem“ splňovalo požadavky §32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že dosavadní správní rozhodnutí trpí velkým množstvím hmotněprávních i procesních vad, lze předpokládat, že tato rozhodnutí budou soudy opakovaně rušena a správním orgánem znovu vydávána a žalobkyně bude nucena veškerou prokazatelnou ztrátu za rok 2001 nést zcela sama. V důsledku poskytování univerzální služby vznikla žalobkyni ztráta, která podle zákona o telekomunikacích měla být do 30. 7. 2002 uhrazena, avšak uhrazena nebyla, a tento nesprávný úřední postup lze napravit toliko tím, že jí bude v plném rozsahu přiznána náhrada vzniklé škody. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud danou věc posoudil v souladu s hmotným právem. Řízení o náhradě škody podle zákona 82/1998 Sb. nemá nahrazovat postupy stanovené příslušnými právními předpisy, týkající se rozhodování ČTÚ ve správním řízení o ověření uplatněného nároku a o výši jednotlivých příspěvků na účet univerzální služby, a nemá ani nahrazovat funkci soudů ve správním soudnictví. Dovolací námitky žalobkyně se týkají správního řízení, v němž je ověřována prokazatelná ztráta za poskytování univerzální služby za rok 2001, jež dosud neskončilo, a jsou předmětem řízení ve správním soudnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale není důvodné, a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 2. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení shora uvedených částek z titulu náhrady škody způsobené tím, že žalovaná strana neověřila prokazatelnou ztrátu za poskytování univerzální služby za celé období roku 2001 v žalobkyní nárokovaném rozsahu a nevydala příkaz k úhradě umožňující žalobkyni čerpat prostředky z účtu univerzální služby v dosud ověřeném rozsahu ve lhůtě stanovené §32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., a nárokuje dále náhradu ušlého zisku, kterého by mohla dosáhnout, pokud by jí byla plná finanční náhrada poukázána řádně a včas.
Dle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhoduje ČTÚ o ověření prokazatelné ztráty dle §32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. ve správním řízení a finální akt je individuálním správním aktem - správním rozhodnutím (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2004, č.j. 3 Ans 1/2004-115, publikovaný pod č. 479/2005 Sb. NSS). Doklad opravňující k čerpání prostředků z účtu univerzální služby je pak osvědčením svého druhu (§79 odst. 1 soudního řádu správního), které opravňuje žalobce k tomu, aby mu z účtu byly převedeny určité finanční prostředky . Proti rozhodnutí o ověření prokazatelné ztráty je možno dle zákona č. 151/2000 Sb. podat odvolání, které má odkladný účinek. Výše prokazatelné ztráty je určena konečně a nezměnitelně ve správním řízení až pravomocným rozhodnutím odvolacího orgánu. Stanovení výše platby na účet nebo vystavení dokladu opravňujícího k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby jsou úkony k provedení předchozích správních rozhodnutí, neboť oba tyto doklady vycházejí beze zbytku z výroků předcházejících rozhodnutí, a je tedy možné je učinit až poté, co rozhodnutí o výši prokazatelné ztráty nabude právní moci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009, č.j. 9 Ans 5/2008-115).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou důvodech o neopodstatněnosti uplatněných nároků. Vychází ze zjištěného skutkového stavu, že na základě žaloby podané žalobkyní bylo soudem zrušeno rozhodnutí ČTÚ ze dne 30. 8. 2002, č.j. 210701/2002-611, o ověření prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby za rok 2001 a správní řízení dosud probíhá, a že žalobkyně jako škodu uplatňuje plnění, jež dosud neobdržela na náhradě prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby za rok 2001.
Pokud rozhodnutí ze dne 30. 8. 2002 o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty za poskytování univerzální služby za rok 2001, z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok na plnění (133.536.594,- Kč) a na úroky z prodlení, bylo zrušeno a správní řízení pokračovalo, je zřejmé, že teprve na základě nově vydaného rozhodnutí o úhradě prokazatelné ztráty může žalobkyni vzniknout nárok na čerpání prostředků z účtu univerzální služby v určité výši. Proto pokud jde o nárok na zaplacení částky 133.536.594,- Kč s úrokem z prodlení od 11. 1. 2004 do zaplacení, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) důvodně uplatněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Druhý důvod, na němž spočívá zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, a to že žalobou na náhradu škody jsou uplatněny nároky na náhradu ztráty za poskytování univerzální služby, o níž se vede správní řízení, pak dopadá i na další nároky, ohledně nichž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Jestliže poskytováním univerzální služby vznikla žalobkyni majetková újma, na jejíž náhradu ve stanovené výši zakládá zvláštní právní předpis nárok a o jejíž výši se podle zákona rozhoduje ve správním řízení, nelze v občanskoprávním řízení z titulu náhrady škody požadovat náhradu za toto plnění, o němž má být rozhodnuto příslušným správním orgánem. Žalobkyně spatřuje vznik škody v tom, že žalovaná strana zcela nevyhověla jejím požadavkům uplatněným v rámci správního řízení, a domáhá se majetkového plnění, jehož důvodnost a výše se posuzuje podle zvláštních právních předpisů a rozhoduje se o něm v příslušném správním řízení, které navíc v době rozhodování odvolacího soudu nebylo pravomocně skončeno. Důvod, že náhrada měla být ve správním řízení v určité výši přiznána, avšak dosud přiznána nebyla, neznamená vznik skutečné škody ani ušlého zisku.
Žádná z námitek v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm.c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací námitky jsou v podstatě kritikou správního rozhodnutí vydaného dne 30. 8. 2002, jež bylo následně zrušeno, a námitky, jež směřují proti rozhodnutí ze dne 8. 12. 2006, se vztahují k přezkumu tohoto správního rozhodnutí, k němuž však může dojít toliko v rámci správního řízení a nikoli v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Nesouhlas s obsahem rozhodnutí správního orgánu nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a odvolací soud v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovodil, že ani podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v §1 odst. 1, §5 písm. a) a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nebyla splněna, jestliže zde není pravomocné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem pro nezákonnost změněno nebo zrušeno, a s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku nemá z hlediska námitek v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání není proti němu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud ČR je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok totiž má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované, která by podle výsledku řízení měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu