ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3792.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3792/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce U. spol. s r.o. , zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , zastoupené advokátem, o 457.317,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 355/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2008, č. j. 22 Co 255/2008-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2008, č. j. 22 Co 255/2008-60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2007, č. j. 30 C 355/2006-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost se jako vlastník dvou nájemních domů v Č. T. a J. domáhala proti státu náhrady škody způsobené v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného ve čtyřech bytech za období od konce roku 2003 do listopadu 2006.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 10. 2007, č. j. 30 C 355/2006-37, žalobu na zaplacení částky 457.317,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., protože skutečnost, že zákonodárný orgán nepřijal v určitém období konkrétní právní úpravu, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Legislativní proces není postupem, jenž by ústil v provedení jakéhokoli úkonu či vydání rozhodnutí, který by byl adresován konkrétní individuálně určené osobě, do jejichž práv a povinností by zasahoval. Z Ústavou zaručeného principu dělby moci vyplývá i princip vzájemného oddělování jejich složek, který neumožňuje orgánu, jemuž je výkon jedné složky moci svěřen, zasahovat svým rozhodováním do výkonu moci jiné. Obecným soudům proto nepřísluší suplovat činnost orgánu zákonodárného, případně do jeho činnosti zasahovat, a nelze připustit, aby soud nad rámec své pravomoci dané Ústavou a dalšími zákony rozhodoval o zrušení právního předpisu a aby konstatoval, jakou konkrétní úpravu či výrok měly tyto zákonodárné akty obsahovat. Na závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku nic nemění ani nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 22 Co 255/2008-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. S poukazem na aktuální stav rozhodování Ústavního soudu a na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy předpokládané ust. §696 obč. zák. je protiústavní, nicméně nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem nenaplňuje znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu, jak je má na mysli ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nelze jej proto podrobovat soudní kontrole a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že je třeba zabývat se otázkou zásadního významu, zda lze nárok žalobce posuzovat pouze z hlediska nesprávného úředního postupu dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., zda zvláštním právním předpisem, na který odkazuje ust. §696 odst. 1 obč. zák., je pouze zákon, zda lze odpovědnost státu zúžit pouze na neumožnění jednostranného zvyšování nájemného a zda je podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu podání žalob o zvýšení nájemného soudem vůči nájemcům bytů. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně je správný a že nečinnost zákonodárce nemůže založit odpovědnost státu k jeho nekonání, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť právní řád takovouto odpovědnost nezná. Žalobce se mohl už v období roku 2002 až 2006 domáhat soudní cestou zvýšení nájemného na nájemnících. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že s ohledem na současný vývoj rozhodovací činnosti Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, a zejména vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, a to pro řešení otázky právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na finanční plnění proti státu. Tato otázka je v uvedeném stanovisku řešena a bezesporu má zásadní význam nejen pro rozhodnutí této konkrétní věci, ale i pro další rozhodovací činnost soudů (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Avšak ostatní námitky v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem zakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, dále ze dne 26. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 290/2006, a ze dne 11. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 2864/2006).
Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, nezakládají odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich dovodil, že obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Podzákonné právní předpisy týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb.) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstala podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčena, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.).
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09. V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
V dané věci byl žalobou, podanou dne 23. 11. 2006, uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu ušlého zisku ze čtyř bytů s regulovaným nájemným za dobu od 29. 12. 2003 do 23. 11. 2006, tedy za dobu před podáním žaloby, a dle stanoviska Ústavního soudu v takovém případě lze nárok proti státu uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda v intencích uvedeného stanoviska náleží žalobci náhrada za omezení vlastnického práva, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn I. ÚS 3241/07).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu