ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.592.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 592/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce město Písek , se sídlem v Písku, Velké náměstí 114, IČ: 00249998, zastoupeného JUDr. Martinem Radvanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, proti žalované České pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ: 45272956, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 10, o 83.292.930,60 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 51/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č.j. 13 Co 82/2007-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 102.180,- Kč k rukám Mgr. Jana Petříka, advokáta, se sídlem Praha 1, Klimentská 10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č.j. 18 C 51/2005-163, zamítl žalobu na zaplacení 82.292.930,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v souladu s ustanovením §49 odst. 1 zák. č. 199/1994 Sb. učinil výzvu více zájemcům k podání nabídky o veřejnou zakázku. Žalovaná pojišťovna předložila svou nabídku spolu se všeobecnými pojistnými podmínkami (dále „VPP“) a žalobci se tak dostalo vyčerpávajících informací o tom, že v rámci jím požadovaného základního živelního pojištění je zahrnuto pojištění pro případ poškození nebo zničení pojištěné věci požárem, výbuchem, úderem blesku, nárazem či zřícením letadla s posádkou. Z nabídky nevyplývalo, že by kromě uvedených rizik mělo být sjednáno jakékoli doplňkové pojištění. Žalovaná poté, co její nabídka byla vyhodnocena jako nejvýhodnější, vydala dne 31. 3. 1999 veřejný příslib pojistného krytí č. 205/99 a následně 1. 4. 1999 uzavřela se žalobcem pojistnou smlouvu, jež se od předložené nabídky odchylovala v tom, že byla rozšířena o pojištění rizik uvedených v čl. 1 bodu 2 VPP, tj. o pojištění pro případ povodně nebo záplavy, a dle čl. 7 smlouvy byl pro pojistné nebezpečí spočívající v povodni a záplavě sjednán maximální limit ročního pojistného plnění 20.000.000,- Kč. Pojišťovací makléř vypracoval 14. 7. 2002 pro žalobce zprávu s upozorněním, že limit plnění pro riziko záplava a povodeň stanovený na 20.000.000,- Kč ve stávající pojistné smlouvě nebude v případě stoleté vody pravděpodobně dostatečný k pokrytí vzniklé škody. Při povodni v roce 2002 byla žalobci způsobena značná škoda přesahující výši pojistného plnění. Soud dovodil, že požadavek žaloby na další plnění nad rámec uvedeného pojistného limitu není důvodný, neboť zatímco žalobce původně nepožadoval pojištění pro případ povodně, sjednaná pojistná smlouva toto pojistné riziko (byť omezeně) kryla – a to bez navýšení pojistného – takže se nejedná o odchýlení od pojistných podmínek v neprospěch žalobce. Nelze ani dovodit, že jednání žalované vůči žalobci v souvislosti s uzavíráním předmětné smlouvy odporuje dobrým mravům nebo že by čl. 7 smlouvy byl neplatný z důvodu omylu na straně žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č.j. 13 Co 82/2007-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. K námitkám v odvolání uvedl, že smlouva ze dne 1. 4. 1999 je platná, z nabídek zájemců, jež splňovaly všechny vypsané podmínky, žalobce vybral nabídku žalované a nad rámec původních požadavků bylo bez navýšení ročního pojistného zařazeno pojištění doplňkového živelního pojištění podle čl. 1 bodu 2 VPP tak, že se pojištění vztahuje i na pojistnou událost způsobenou povodní či záplavou, přičemž v čl. 7 smlouvy byl sjednán limit pojistného plnění. Uvedené ujednání je zcela jasné, srozumitelné a nezakládá žádnou pochybnost ohledně vůle stran při sjednání tohoto typu pojištění. Odvolací soud neshledal žádný z důvodů neplatnosti smlouvy ve smyslu §37 obč. zák. ani z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť rozšíření pojištění dalších rizik nad rámec původní nabídky bez navýšení pojistného lze hodnotit kladně. Pojistná smlouva je platná, žalobci se v souvislosti s povodněmi v roce 2002 dostalo pojistného plnění v plné výši 20.000.000,- Kč, jakýkoli další nárok je nedůvodný a za daných okolností by další dokazování bylo nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jakož i z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]. Namítá, že soudy obou stupňů zcela pominuly jeho důkazní návrhy, soud prvního stupně ho „poškodil“, neboť vydal rozsudek ve věci samé co do důvodu i výše, přestože souhlasil s jeho návrhem, aby bylo nejprve rozhodnuto o důvodu vzneseného nároku. Soud se nezabýval tím, že částka 79.949.886,60 Kč byla uplatněna jako náhrada škody způsobená pojistnou událostí, tj. povodněmi v srpnu 2002, a částka 3.343.044,- Kč jako náhrada nákladů na předcházení škodám v souladu s ustanovením čl. 8 VPP, přičemž soud prvního stupně neodlišil rozdílné důvody pro uplatnění těchto nároků, a odvolací soud nárok na zaplacení 3.343.044,- Kč zahrnul pod limit dle čl. 7 pojistné smlouvy, přestože se nevztahoval na prostředky vynaložené na předcházení škodám. Soudy se nezabývaly tím, že žalobce jako laik nebyl s některými pojmy zcela srozuměn a že žalovaná, jež je odborníkem v pojišťovnictví, uzavřela s ním smlouvu, která neodpovídala tomu, že žalobce při vyhlašování soutěže formou výzvy na předložení nejvýhodnější nabídky na pojištění města pod pojem základní živel a vodovodní riziko zahrnoval také pojištění pro riziko povodně a záplavy. Dále namítá, že žalovaná přes původní předběžný příslib pojistného krytí č. 205/99 ze dne 31. 3. 1999, jenž uvádí, že pojistná nebezpečí dle bodu 1, 2, 3 čl. 1 PPZ 93 jsou tímto příslibem kryta bez jakéhokoli limitu, omezila výši možného plnění z pojistné události, a neinformovala žalobce, jenž jí zcela důvěřoval, o základních skutečnostech v souvislosti s terminologií a rozsahem pojištění, opakovaně jej ujišťovala o dostatečnosti pojištění, a to včetně limitu pro riziko povodně a záplavy. Toto jednání žalované bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dle VPP PPZ 93 jakož i §788 odst. 2 obč. zák. je pojistná částka uvedená v pojistné smlouvě nejvyšším limitem pojistného plnění a pojistná částka každé jednotlivé pojištěné věci musí odpovídat pojistné hodnotě, přičemž odchylka může být sjednána pouze ve prospěch pojištěného. Ustanovení čl. 7 pojistné smlouvy je dle dovolatele absolutně neplatné z důvodu rozporu s obecně závaznými předpisy. Za zásadně právně významné dovolatel považuje otázky 1/ zda je povinností pojistitele poučit pojištěného o tom, že jím poptávané pojištění je nedostatečné, 2/ zda je povinností pojistitele porovnat správnost výrazů použitých zájemcem o pojištění a konkretizovat nabídku tak, aby nedošlo mezi stranami k omylu týkajícího se smyslu výrazů specifikujících poptávku, 3/ jaký je význam předběžného příslibu pojistného krytí s ohledem na obsah následně uzavřené pojistné smlouvy, 4/ zda lze na základě jedné výzvy více zájemcům a jedné nabídky řádně uzavřít předběžný příslib pojistného krytí a pojistnou smlouvu s rozdílným obsahem, 5/ zda lze přes vázanost pojistitele a pojištěného vysoutěženou nabídkou uzavřít smlouvy obsahující údaje nad rámec či mimo rámec vítězné nabídky, 6/ zda má pro platnost či neplatnost právního úkonu význam tvrzení pojistitele o dostatečnosti pojistného krytí v rámci uzavřené smlouvy v době před pojistnou událostí a po uzavření smlouvy, 7/ zda lze sjednat limit pojistného krytí za jiným účelem než na základě poptávky pojištěného na snížení pojistného, 8/ zda lze sjednání limitu považovat odchýlení se od všeobecných pojistných podmínek za odchýlení se ve prospěch pojištěného při neexistenci takového požadavku na straně pojištěného, 9/ zda lze sjednání limitu pojistného plnění považovat za podpojištění majetku a zda se v této souvislosti jedná o odchýlení od všeobecných pojistných podmínek a porušení ustanovení §788 o.z., 10/ zda je přípustné podpojištění majetku a jaký je vliv podpojištění na platnost smlouvy či příslušného ustanovení, které ve smlouvě stanoví limit pojistného plnění a tím zcela zjevně majetek podpojišťuje, 11/ zda rozpor smlouvy či jejího konkrétního ustanovení s obecně závaznými právním předpisy způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, resp. neplatnost jednotlivého ustanovení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné, napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam, což plyne i z otázek předložených žalobcem, jež zčásti postrádají určující význam pro rozhodnutí a jsou vázány na specificky vymezený skutkový stav posuzované věci a jejich vyřešení by tedy nemělo význam z hlediska obecné rozhodovací činnosti soudů. Žalovaná, poté co obsáhle rozebrala důvody, pro něž neshledává dovolání důvodným, navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. září 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Přípustnost dovolání se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).
Námitky dovolatele, jež zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou být v situaci, že přípustnost dovolání je teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i kdyby v dovolání nebyly uplatněny, avšak pouze je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130), a to platí i pro námitky dovolatele týkající se provádění dokazování a vad řízení při zjišťování skutkového stavu věci.
Žádná z dovolatelem předložených otázek nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí dané věci, neboť na řešení žádné z nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázky 1/ až 5/ zčásti nemají žádný vztah k obsahu pojistné smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a žalovanou, na jejímž základě žalobce požaduje plnění, zčásti se týkají okolností, jež nastaly před uzavřením pojistné smlouvy. Další otázky jsou zcela obecného charakteru (zejména týkající se možnosti sjednání limitu pojistného plnění), jejich řešení nemůže mít zobecňující judikatorní přesah a v dané věci bez posouzení jedinečných konkrétních skutkových okolností nemůže jejich řešení ani přivodit jiné rozhodnutí, nehledě k tomu, že žalobce se domáhá plnění z uzavřené pojistné smlouvy a zároveň v dovolání zpochybňuje v obecné rovině její platnost. Akademické otázky typu „co lze a co nelze v pojistné smlouvě sjednat“ nemají vliv na právní posouzení uplatněného nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy.
Další námitky žalobce týkající se jeho záměru, s nímž pojistnou smlouvu sjednával, a co mělo být jejím obsahem, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť jsou založeny na vlastní interpretaci obsahu této smlouvy. Žalobce prosazuje názor, že v dané smlouvě projevil vůli sjednat pojištění rovněž pro pojistnou událost způsobenou povodní či záplavou, a to bez limitu. Tím ovšem uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, popř. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Tento dovolací důvod týkající se správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§241a odst. 3 o. s. ř.). Při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/1994).
Dovolání do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok totiž má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé. Proto ani dovolání do výroků, jimiž byl potvrzen nákladový výrok soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení náleží žalované náhrada nákladů dovolacího řízení za podané vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 85.560,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 16.313,- Kč DPH, celkem tedy 102.180,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu