ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1647.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1647/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ Z. L . a b/ P. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému Mgr. M. K ., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 465/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2007, č. j. 8 Co 1800/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 30 C 465/2006-51, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 27. září 2006 z nájmu (společného) žalobců k „bytu č. 6, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí v domě č. p. 513, L. 16 v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 8 Co 1800/2007-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel předmětného bytu /od 23. listopadu 2001/) dal žalobcům (společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že uplatněný výpovědní důvod skutkově vymezil tak, že žalovaní mu i v období od 31. července 2002 do 31. srpna 2006 platili na nájemném z bytu podle evidenčního listu ze dne 21. února 2002 částku 833,50 Kč (jako za byt II. kategorie), ačkoliv mu měli podle evidenčního listu ze dne 19. června 2002 platit zvýšené nájemné v částce 1.112, 20 Kč (jako za byt I. kategorie). Dále mimo jiné zjistil, že předmětný byt byl do roku 1994 vytápěn lokálním kotlem na pevná paliva a že tento způsob vytápění bytu žalobci změnili v roce 1994 na plynové vytápění, neboť se souhlasem předchozího pronajímatele umístili v koupelně bytu plynový kotel zakoupený z vlastních prostředků a napojili ho na stávající rozvody a topná tělesa. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že výpověď obsahuje všechny náležitosti podle §711 odst. 3 obč. zák. a že žalobu na určení neplatnosti výpovědi podali žalobci včas (§711 odst. 5 obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že nájemné z bytu mohlo být zvýšeno buď dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo jednostranně pronajímatelem podle zvláštního právního předpisu, kterým byla do 31. prosince 2001 vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), do 14. listopadu 2002 výměr ministerstva financí č. 01/2002 a do 18. prosince 2002 výměr ministerstva financí č. 6/2002. Konstatoval, že podle §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. byl pronajímatel oprávněn po změně kategorie bytu stanovit nové zvýšené nájemné, vyjma případů, kdy změna kategorie bytu byla uskutečněna nájemcem se souhlasem pronajímatele. S ohledem na to, že změna ve vytápění bytu byla uskutečněna se souhlasem předchozího pronajímatele a na vlastní náklady nájemců, měl předchozí pronajímatel v souladu s ustanovením §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. právo na nájemné odpovídající bytu II. kategorie, a že žalovaný jako jeho právní nástupce převzal práva a povinnosti předchozího pronajímatele podle §680 odst. 2 obč. zák., a to včetně povinnosti zachovat nájemné ve výši odpovídající bytu II. kategorie. Dodal, že předchozí právní úprava neumožňovala žalovanému jednostranně zvýšit nájemné až do 31. prosince 2006 (tj. do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.), neboť po zrušení citované vyhlášky a zmíněných výměrů ministerstva financí neexistoval v právním řádu České republiky žádný právní předpis, který by to umožňoval. Vzhledem k uvedenému byli žalobci povinni platit žalovanému i v době od 31. července 2002 do 31. srpna 2006 nájemné podle evidenčního listu ze dne 21. února 2002 (tj. regulované nájemné odpovídající bytu kategorie II.), což činili, a nemůže být proto naplněn uplatněný výpovědní důvod. Za této situace posoudil uplatněnou výpověď shodně se soudem prvního stupně jako neplatnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Za zásadně právně významnou a dosud nevyřešenou považoval otázku výkladu části I. oddílu A čl. 5 odst. 4 výměru MF ČR č. 01/2002. Měl za to, že „zmíněné ustanovení, podle kterého se byt ponechává v původní kategorii, se vztahuje pouze na změny provedené v budoucnu, tj. po účinnosti výměru MF ČR č. 01/2002“. Uvedené podle něj vyplývá „jednak z nepřípustnosti retroaktivity právního předpisu“ a dále z jazykového výkladu tohoto ustanovení. Vyjádřil nesouhlas s názorem, že „je nerozhodné, zda rozvody tepla a topná tělesa byla již v bytě nainstalována a že rozhodující pro změnu kategorie ( bytu ) byla až instalace plynového kotle“. K výkladu ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. dále zdůraznil, že „pokud část otopného zařízení, jehož instalace je důvodem pro přeřazení do jiné kategorie, nebyla pořízena nájemcem, ale pronajímatelem, nelze uzavřít, že změna proběhla bez ( finanční ) účasti pronajímatele“. Podotkl, že souhlas pronajímatele se musel vztahovat na celé zařízení (tj. jak na rozvody a topná tělesa, tak i na kotel), nikoli pouze na jeho část (zde na kotel). Ke změně kategorie bytu dochází podle jeho názoru teprve instalací celého zařízení a pokud by byl instalován pouze kotel a nikoli rozvody a topná tělesa, ke změně kategorie by podle něj nedošlo. Rovněž uvedl, že „soud nepřihlédl ke skutečnosti, že aplikované cenové předpisy byly zrušeny pro protiústavnost“ . Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Právě takový dovolací důvod (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel tedy ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pokud v dovolání v tomto ohledu argumentoval nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tak, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně této otázky. Přitom je nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Bez ohledu na to dovolací soud navíc připomíná, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že s ohledem na zjištěné skutečnosti měl původní pronajímatel (a posléze i on samotný) vůči žalobcům v souladu s ustanovením §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb. nárok na nájemné odpovídající bytu II. kategorie. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Z předchozího výkladu již vyplývá, že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, nýbrž je zásadně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zpochybněné právní názory, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 176/1993 Sb., postrádají potřebný judikatorní přesah. Je tomu tak především proto, že nemůže být zásadně právně významná otázka výkladu zrušeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení (vyhl. č. 176/1993 Sb. byla zrušena Ústavním soudem České republiky již k 31. prosinci 2001), a dále také proto, že – vzhledem k jedinečnému skutkovému základu – by mohla být uvedená otázka (zásadně právně) významná právě a jen pro projednávanou věc. Z těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Pro úplnost zbývá dodat, že na ustanovení části I. oddílu A čl. 5 odst. 4 výměru MF ČR č. 01/2002, s jehož výkladem dovolatel rovněž spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, řešení dané věci nespočívá, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu