ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2014.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2014/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Správního bytového družstva Nový domov , se sídlem v Praze 4, Maroldova 1449/8, IČ: 00033456, zastoupeného Mgr. Janem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 84/10, proti žalovaným 1/ V. D . a 2/ D. D ., zastoupeným JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze – Žižkově, Jeseniova 586/99, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 59/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 35 Co 211/2008-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Jana Hrušky, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská 84/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 57 C 59/2006-45, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho roku od právní moci rozsudku „byt č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, situovaný v druhém podlaží domu č. p. 1440 v P. 4 v ul. Z. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 35 Co 211/2008-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním náhradního bytu a jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že žalovaní byli od 16. února 1994 společnými členy bytového družstva žalobce a společnými nájemci bytu, že v bytě žili s šestnáctiletou dcerou a s matkou žalované, které je 75 let, že dne 23. prosince 2005 nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. května 2005, č. j. 13 Nc 13599/2005-7, jímž byla nařízena exekuce na majetek prvního žalovaného, a že exekučním příkazem ze dne 21. srpna 2006, č. j. Ex 406/05-95, který nabyl právní moci dne 4. září 2006, rozhodl pověřený exekutor o postižení jiných majetkových práv prvního žalovaného, a to postižení jeho členských práv a povinností v bytovém družstvu žalobce. Dále zjistil, že dne 12. října 2006 uhradil žalobce soudnímu exekutorovi částku 17.747,- Kč, která podle jeho tvrzení odpovídá výši vypořádacího podílu, a že následně navrhl žalovaným uzavření nové nájemní smlouvy na dobu jednoho roku s možností jejího prodloužení, avšak to žalovaní odmítli. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že členská práva a povinnosti prvního žalovaného v bytovém družstvu a rovněž tak společná členská práva a povinnosti obou žalovaných v družstvu byla postižena v rámci nařízené exekuce vedené na majetek prvního žalovaného, přičemž v důsledku toho již okamžikem vydání exekučního příkazu (dne 21. srpna 2006) zaniklo společné členství žalovaných v bytovém družstvu (§231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obch. zák.“); přitom zmíněný následek nastal tohoto dne ze zákona bez ohledu na to, na jakou částku žalobce následně vyčíslil za použití §233 obch. zák. vypořádací podíl žalovaných a jakou částku pak vyplatil z tohoto titulu pověřenému soudnímu exekutorovi. Dále rovněž dovodily, že okolnosti vážící se k vyplacení vypořádacího podílu jsou zcela bez vlivu na zánik nájemního práva žalovaných k předmětnému bytu, k němuž došlo v důsledku zániku jejich členství v bytovém družstvu (§714 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). S přihlédnutím k uvedenému užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu (§126 odst. 1 obč. zák.); protože vyklizení není (z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil) v rozporu s dobrými mravy, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o vyklizení bytu, avšak – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – byl změněn ve výroku o bytové náhradě tak, že vyklizení bylo podmíněno zajištěním náhradního bytu.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Za zásadně právně významnou pokládali otázku, „zda lze nařídit vyklizení bytu člena družstva ( jinak řečeno, zda není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyklizení bývalého člena družstva a nájemce z družstevního bytu ), jenž se dostal do situace, kdy v exekučním řízení byla postižena jeho členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a v této souvislosti člen přestal být nájemcem daného bytu, přičemž družstvo ve prospěch oprávněného exekutorského úřadu vyplatilo jen tzv. vypořádací podíl, který je v korunovém vyjádření 200x menší než byla hodnota členských práv a povinností člena v době trvání členství“. Měli za to, že je neakceptovatelné, aby „z uskutečněného exekučního řízení měl finanční profit exekutor … a družstvo, které získalo právně volný byt v hodnotě cca 3.400.000,- Kč. Oprávněný v exekučním řízení neobdržel téměř nic a žalovaný je nadále v dluhu cca 600.000,- Kč …“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, poukázal na právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 101/2002, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku, tedy nejen proti jeho meritornímu výroku I., nýbrž i proti nákladovému výroku II. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku II. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolací soud ani neopomenul, že výrokem I. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje. Naproti tomu ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti dovolatelům (proti němuž dovolání směřuje) je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím (dále jen „potvrzující výrok“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Napadený potvrzující výrok spočívá rovněž na právním názoru, že v posuzované věci nejde – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Správnost uvedeného závěru dovolatelé – poukazem na okolnosti uváděné v dovolání – zpochybnili. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Nad rámec uvedeného dovolací soud poukazuje na právní názory přijaté v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 101/2002 (tj. v rozhodnutí, na něž ve vyjádření k dovolání správně poukázal žalobce), uveřejněném pod č. 63 v sešitě č. 7 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 37 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu