ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2280.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2280/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ L. A ., b/ P. A ., jako právního nástupce původního žalobce P. A., zemřelého 25. srpna 2006, a c/ Ing. K. A. ( rozené A.), zastoupených JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo nám. 220, proti žalovaným 1/ P. A .a 2/ J. A ., zastoupeným Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 156/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. března 2006, č. j. 60 Co 50/2005-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni Ing. K. A. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Radka Forala, advokáta se sídlem v Napajedlích, Masarykovo nám. 220, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobci a/, b/ a žalovanými nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 9 C 156/2003-35, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt v přízemí domu č. p. 710 v ul. P. v N. sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o povinnosti žalobců doplatit soudní poplatek (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 60 Co 50/2005-86, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a zrušil ho v nákladovém výroku II. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu, že žalobce L. A. a původní žalobce P. A., zemřelý 25. srpna 2006 (dále jen „původní žalobce“), se jako sourozenci stali spoluvlastníky domu (každý z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny) na základě postupní smlouvy ze dne 24. dubna 1990, sp. zn. RI 2375/1990, registrované dne 27. června 1990, tedy ještě za života jejich otce K. A., zemřelého 3. října 2002, že žalobkyně Ing. K. A. (spoluvlastnice předmětného domu v rozsahu jedné ideální poloviny) jako pronajímatelka a první žalovaný (bratr žalobce L. A. a původního žalobce) jako nájemce uzavřeli dne 1. srpna 2000 smlouvu o nájmu bytu v prvním nadzemním podlaží domu, že šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 31. července 2001, že do tohoto bytu se oba žalovaní se dvěma dětmi přestěhovali z předmětného bytu, v němž do té doby bydleli s otcem žalovaného a žalobce L. A. a původního žalobce, že následujícími dodatky z 1. července 2001 a z 15. července 2002 byl nájemní poměr prodloužen nejprve do 31. července 2002 a poté do 31. července 2003 a že žalovaný dopisem ze dne 30. ledna 2003 požádal žalobkyni Ing. K. A. o ukončení nájemní smlouvy a poté se i s rodinou přestěhoval se souhlasem otce z bytu v prvním nadzemním podlaží do předmětného bytu, v němž žalovaní do současné doby bydlí. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaní nemají k užívání předmětného bytu žádný právní důvod ( „na tento byt nemají nájemní smlouvu“ ) a že ho užívají protiprávně; dodal, že právo byt užívat nemohou odvozovat od souhlasu otce žalovaného proto, že v době udělení souhlasu již nebyl (spolu)vlastníkem předmětného domu. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“), neboť správným shledal i stanovení delší (tříměsíční) lhůty k vyklizení bytu, a to s ohledem na sociální situaci žalovaných, kteří pečují o nezletilou dceru a první žalovaný je v invalidním důchodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním ustanoveného advokáta. Žalobkyně Ing. K. A. se k podanému dovolání prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. března 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Přestože dovolatelé formálně odkázali na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili (nepřípustný) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (zejména námitkami, že soudy nepřihlédly k tomu, že „byt v přízemí domu užívali po dohodě s žalobcem a/ a právním předchůdcem žalobce b/, a to od roku 1999, společně s otcem žalovaného“ , že „se dohodli se žalobcem a/ a právním předchůdcem žalobce b/ na bezúplatném užívání tohoto bytu výměnou za péči o nemohoucího otce i dům jako takový“ a že „ukončení nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 2000 se týkalo pouze bytu v prvním nadzemním podlaží, tento úkon rozhodně nelze považovat za vůli žalovaných vyklidit celý dům, vč. bytu v jeho přízemí“ ). Navíc uvedené okolnosti alespoň zčásti tvrdili až v dovolání a tím v dovolání uplatnili tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédli, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby žalovaní užívali předmětný byt se souhlasem spoluvlastníků domu, pak nelze přehlédnout, že ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. června 2002, sp. zn. 26 Cdo 718/2002, a z 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1009/2004, uveřejněné pod C 1252 ve svazku 17 a pod C 3460 v CD 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a nejnověji z 20. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 1581/2008).
Dovolací soud konstatuje, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – nijak obsahově nekonkretizovali a tudíž ho ani neuplatnili, neboť pouhá citace dovolacího důvodu (v daném případě odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) není jeho řádným uplatněním. Pro úplnost je však zapotřebí dodat, že k tzv. jiným vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni Ing. K. A. v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Protože žalobcům a/ a b/ nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu