ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2386.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2386/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. G ., zastoupeného JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Okrouhlíku 2044/23, proti žalovaným 1/ V. G . a 2/ H . G ., zastoupeným Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 984/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 19 Co 466/2008-96, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám Mgr. Heleny Peterkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2008, č. j. 56 C 984/2007-74, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1547/14 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. NP domu č. p. 1547 č. or. 6 v ulici N. v P. 4, k. ú. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce (vlastník a pronajímatel předmětného bytu) dal matce žalované A. B. (nájemkyni bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou) dne 7. února 2007 výpověď z nájmu bytu (dále jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“), kterou osobně převzala téhož dne, že A. B. nepodala žalobu o určení neplatnosti výpovědi, že se dne 18. června 2007 zavázala, že se z bytu vystěhuje a odevzdá jej žalobci do 31. července 2007, že byt žalobci předala dne 30. července 2007 a že v písemném protokolu o jeho předání mimo jiné potvrdila, že žalovaní, kteří s ní předmětný byt užívali, se z bytu odstěhovali před 1. srpnem 2006 a že žalovaná s ní nesdílí společnou domácnost a ani o ni nepečuje. Dále zjistil, že poté, co A. B. byt vyklidila, se do něj žalovaní vrátili a do současné doby jej užívají. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaná podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. června 2008 návrh na zbavení způsobilosti A. B. k právním úkonům, neboť ta se od roku 2000 léčila v psychiatrické léčebně, protože trpěla stavy dezorientace a nebyla schopna vykonávat ani základní věci spojené s chodem domácnosti.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah A. B. k předmětnému bytu skončil ke dni 31. května 2007 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty. Dodal, že žalovaní neprokázali, že A. B. převzala výpověď v duševní poruše, která by ji k tomu činila neschopnou; tomu nasvědčuje i to, že opakovaně s pronajímatelem jednala a z bytu se podle dohody dobrovolně vystěhovala. Dále rovněž dovodil, že i kdyby nájemní poměr A. B. nezanikl uplynutím výpovědní lhůty, nepřešel by jejím odstěhováním z bytu na žalované ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že žalovaní nevedli s A. B. společnou domácnost v den, kdy předmětný byt opustila. Za této situace uzavřel, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 19 Co 466/2008-96, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přečtením znaleckého posudku MUDr. Evy Janečkové a protokolem o jednání konaném u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 28. ledna 2009 ve věci sp. zn. 14 Nc 2370/2008. Z těchto důkazů zjistil, že A. B. se nejméně od roku 2003 nacházela ve stavu duševní poruchy chorobného charakteru, a to schizoafektivní poruchy smíšeného typu, že v důsledku této poruchy nebyla schopna posoudit svou situaci a potřeby, nebyla schopna adekvátně hodnotit, rozhodovat a obhajovat své zájmy a ani hospodařit s finančními prostředky, účastnit se úředních jednání týkajících se osobních, majetkových a finančních záležitostí, tj. nacházela se ve stavu, který odůvodňoval, aby byla zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům.
Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že převzetí výpovědi z nájmu bytu A. B. je „absolutně neplatným právním úkonem, který nemůže založit účinky řádného doručení výpovědi z nájmu bytu“ , neboť jej učinila v době, kdy trpěla duševní poruchou, jež ji k tomuto úkonu činila neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.). Poté uzavřel, že trvá-li nájemní právo A. B. k předmětnému bytu, není žalobce (pronajímatel bytu) aktivně legitimován k podání žaloby na jeho vyklizení, protože za trvání nájemního poměru se může vůči třetím osobám domáhat vyklizení bytu pouze jeho nájemce. V této souvislosti odkázal na ustanovení §126 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). V dovolání především uvedl, že při posouzení věci je třeba se zabývat otázkou, zda skutečně trvá nájemní vztah A. B. k předmětnému bytu. V této souvislosti zdůraznil, že jmenovaná zcela dobrovolně a po dohodě s ním byt opustila, vyklidila a řádně předala, a to za účasti svého tehdejšího druha. Dodal, že „kromě ukončení nájmu bytu, jeho předání“ učinila řadu dalších právních úkonů směřujících k ukončení nájemního vztahu (odhlášení elektroměru, plynoměru, odevzdání klíčů apod.). Připomněl rovněž, že žalovaní se v srpnu roku 2006 z bytu odstěhovali a poté v bytě bydlela již jen paní B. (s přítelem), která opakovaně dávala najevo, že si nepřeje, aby žalovaní byt užívali. Měl tak za to, že nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu bytu na žalované. Uvedené přesvědčení vyjádřil pro případ, že „věc bude nakonec posouzena tak, že k zániku nájemního vztahu došlo odstěhováním paní B. z bytu“ . Podle jeho mínění je bezprávně omezován ve výkonu svého vlastnického práva také proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla A. B. v plném rozsahu zbavena způsobilosti k právním úkonům, bylo vyhlášeno až v lednu roku 2009, přičemž „nájem bytu byl ukončen ke dni 30. července 2007“ . Z uvedeného dovozoval, že žalovaným „nesvědčí ani odvozené právo nájmu a nestali se ani společnými nájemci bytu“ . Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkázali na obsah svého odvolání ze dne 25. srpna 2008, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a vyjádřili přesvědčení, že nájemní právo A. B. k bytu nadále trvá, případně na ně přešlo podle §706, resp. §708 obč. zák. Navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že A. B. byla nájemkyní předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda nájemní vztah A. B. k předmětnému bytu dosud trvá (jak dovodil odvolací soud) či zda, popřípadě jakým způsobem, byl ukončen (jak míní dovolatel).
Podle §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“), nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pro úplnost zbývá dodat, že pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně (§711 odst. 1 obč. zák.), a to bez přivolení soudu (§711 odst. 2 obč. zák.) nebo s přivolením soudu (§711a odst. 1 obč. zák.). V případě, že je nájem bytu sjednán na dobu určitou, skončí také uplynutím této doby (§710 odst. 3 obč. zák.). Nájem bytu, který byl sjednán na dobu výkonu práce pro pronajímatele, skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž nájemce přestal bez vážného důvodu na své straně vykonávat práce pro pronajímatele (§710 odst. 4 obč. zák.). Podle ustálené soudní praxe se i v nájemních vztazích uplatní obecný důvod zániku závazku splynutím podle §584 obč. zák.; právo nájmu bytu může tedy zaniknout i splynutím podle citovaného ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005). Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že důvody pro odstoupení pronajímatele v §679 odst. 3 větě první obč. zák. jsou aplikovatelné i na nájem bytu; jde o podstatně vyšší intenzitu, než jsou výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. a/ a b/ obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, strana 1013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 3044/2006); nájem bytu tak může zaniknout i odstoupením pronajímatele podle §679 odst. 3 věty první obč. zák.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nešlo v daném případě o zánik nájmu bytu splynutím podle §584 obč. zák. a ani odstoupením pronajímatele podle §679 odst. 3 věty první obč. zák. Protože šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou a současně nešlo o nájemní poměr sjednaný na dobu výkonu práce pro pronajímatele, nelze dovodit jeho skončení podle §710 odst. 3 a 4 obč. zák.
V posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že pronajímatel a nájemkyně uzavřeli písemnou dohodu o skončení nájmu bytu (§710 odst. 1 část věty před spojkou nebo obč. zák.). Proto jsou zcela bez právního významu dovolací námitky, že A. B. zcela dobrovolně a po dohodě s pronajímatelem byt opustila, vyklidila a řádně předala, a to za účasti svého tehdejšího druha, a že „kromě ukončení nájmu bytu, jeho předání“ učinila řadu dalších právních úkonů směřujících k ukončení nájemního vztahu (odhlášení elektroměru, plynoměru, odevzdání klíčů apod.). Zbývá dodat, že pouhé opuštění bytu nemá bez dalšího za následek zánik nájmu bytu; za splnění podmínek upravených v ustanoveních §706 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. může dojít k přechodu nájmu bytu. Ten je však v daném případě vyloučen již proto, že v době odstěhování se A. B. (a jejího přítele) nikdo jiný v předmětném bytě nebydlel. Nelze proto uvažovat o spolužití ve společné domácnosti v den, kdy se A. B. (s přítelem) z bytu odstěhovala; vzhledem k tomu pak nelze opuštění bytu kvalifikovat jako trvalé opuštění společné domácnosti (srov. právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
S přihlédnutím k řečenému je tedy zapotřebí zabývat se otázkou, zda nájemní poměr A. B. k bytu skončil písemnou výpovědí pronajímatele (§710 odst. 1 část věty za spojkou nebo obč. zák.).
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, str. 157, ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 79/96) je výpověď z nájmu bytu hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel, a který je adresován nájemci. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní objektivní možnost nájemce seznámit se s obsahem výpovědi.
Odvolací soud se – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – zabýval otázkou, zda se výpověď z nájmu bytu stala účinnou (perfektní) a zda tudíž A. B. měla – vzhledem ke svému zdravotnímu stavu – objektivní možnost seznámit se s jejím obsahem a chápat její smysl. Přitom ve skutečnosti dovodil, že možnost seznámit se s obsahem výpovědi (a chápat její smysl a adekvátně zhodnotit její dosah na nájemní poměr k bytu) byla u jmenované objektivně vyloučena v důsledku duševní poruchy, kterou trpěla od roku 2003. Správnost tohoto právního názoru nebyla dovoláním ani zpochybněna. Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že nájemní vztah A. B. k předmětnému bytu dosud trvá (jak správně dovodil odvolací soud). Zbývá dodat, že v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněné pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, či z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 548/2006, a ze 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 2231/2006).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu