ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2512.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2512/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 9, proti žalované H. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 120/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 22 Co 231/2008-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 22 Co 231/2008-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 5 C 120/2007-30, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt č. 6, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 1623, v P. 3, kat. území Ž., ulice R. 18“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na jaře roku 2004 se žalovaná v důsledku neshod s manželem J. K. (výlučným vlastníkem domu č. p. 477, v P. 6 – S., ulice O. 477/12 – dále jen „dům v ulici O.“, resp. „nemovitost“) přistěhovala do předmětného bytu, v němž poté bydlela se sestrou P. M. a jejím manželem M. M. (společnými nájemci bytu), že všichni pak společně uhrazovali náklady související s bydlením (žalovaná se na nich podílela z jedné třetiny) a že předpokládali, že po rozvodu manželství s J. K. si žalovaná zařídí vlastní bydlení. Dále zjistil, že manželé M. vlastní byt v P. 5 – S., v H. ulici (dále jen „byt v H. ulici“), že se do bytu v H. ulici přestěhovali koncem roku 2005 a že žalovaná, jejíž manželství s J. K. bylo pravomocně rozvedeno dne 25. října 2005, zůstala v bytě bydlet a užívala ho i po jeho opuštění manžely M. Vzal rovněž za zjištěno, že žalobkyně (která vykonává vlastnické právo k předmětnému domu) dala dne 4. října 2006 manželům M. výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), kterou převzala M. M. dne 10. října 2006 a P. M. dne 13. října 2006, a že žaloba na určení neplatnosti Výpovědi nebyla z jejich strany podána.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně nejprve předběžně dovodil, že na žalovanou nepřešel nájem předmětného bytu podle §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Ohledně předpokladu žití s nájemcem (v souzené věci se společnými nájemci bytu – manžely M.) ve společné domácnosti v den jeho trvalého opuštění společné domácnosti (jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází podle citovaných ustanovení k přechodu nájmu bytu na sourozence nájemce) uvedl, že soužití člena domácnosti s nájemcem musí mít charakter trvalosti, na nějž lze usuzovat z objektivně zjistitelných okolností svědčících o souhlasném úmyslu nájemce bytu a této osoby žít s ním v jednom bytě v trvalém životním společenství. Poté – s odkazem na skutkové zjištění, že manželé M. a žalovaná vycházeli z toho, že si žalovaná po rozvodu manželství zařídí vlastní bydlení – konstatoval, že uvedený předpoklad nebyl v daném případě naplněn, neboť soužití žalované se společnými nájemci bytu mělo pouze dočasný charakter. Zabýval se také naplněností druhého předpokladu přechodu nájmu bytu, tj. otázkou neexistence vlastního bytu u žalované. V této souvislosti zdůraznil, že mít „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlení a je nerozhodné, že se ze subjektivních důvodů takovýto právní titul nerealizuje. Přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99. Vycházeje z uvedených názorů uzavřel, že ani druhý předpoklad pro přechod nájmu bytu nebyl splněn, jelikož za trvání manželství svědčilo žalované z titulu rodinně-právního vztahu právo bydlet s manželem v domě v ulici Osvobození a po rozvodu manželství měla při vyklizení právo na bytovou náhradu na základě analogického užití §713 odst. 1 obč. zák. (na tomto místě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99). Protože právo nájmu bytu na žalovanou nepřešlo a trvající společný nájem bytu manželů M. zanikl v důsledku uplynutí výpovědní lhůty k 31. lednu 2007, užívá žalovaná předmětný byt po tomto datu bez právního důvodu; z tohoto důvodu žalobě na vyklizení vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 22 Co 231/2008-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům ohledně přechodu nájmu bytu na žalovanou. Především dovodil, že příslušnost k domácnosti nájemce se musí vyznačovat souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit „trvalé, předem časově neomezené životní společenství,“ a že z pouhé „hypotetické domněnky žalované, že by v budoucnu pro zajištění bytové potřeby mohla obdržet od bývalého manžela nějaké peníze,“ nelze usuzovat na časovou omezenost soužití a tudíž ani na závěr o neexistenci společné domácnosti žalované a nájemců předmětného bytu. Za nesprávnou pokládal též úvahu, že žalovaná měla v době odstěhování se manželů M. vlastní byt. Podle jeho názoru tomu tak nebylo proto, že žalované v rozhodné době nesvědčilo neodvozené právo k užívání jiného bytu. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že Výpověď nevyvolala žádné účinky, neboť byla manželům M. dána v době, kdy již – v důsledku přechodu nájmu na žalovanou – nebyli nájemci předmětného bytu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právními názory vztahujícími se k otázce přechodu nájmu bytu na žalovanou. Namítla, že zjištěným skutečnostem neodpovídá závěr o splnění podmínky soužití ve společné domácnosti, neboť v daném případě nešlo o „trvalé rodinné společenství založené s úmyslem společného soužití do budoucna“ . Měla rovněž za to, že rodinně-právní vztah žalované k manželu coby vlastníku nemovitosti „jí objektivně zajišťoval i po rozvodu manželství v případě povinnosti vyklizení bytu v rodinném domu právo na bytovou náhradu“ . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, 2 písm. b/ a odst. 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání (§42 odst. 1 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že v daném případě byly splněny oba předpoklady normované ustanovením §706 odst. 1 věty první ve spojení s §708 obč. zák. pro přechod nájmu bytu na žalovanou, tj. jak předpoklad žití ve společné domácnosti ke dni jejího trvalého opuštění nájemcem (v daném případě společnými nájemci bytu – manžely M.), tak předpoklad absence vlastního bytu u osoby, na niž má přejít právo nájmu bytu (u žalované).
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Podle §708 obč. zák. ustanovení §706 odst. 1 a §707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. rozsudek ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný pod C 1334 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005, a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 526/2005) dovodil, že ustanovení §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. se uplatní i v případě trvalého opuštění společné domácnosti oběma manžely, subjekty práva společného nájmu bytu.
Je-li tedy žalovaná sestrou P. M., mohlo by na ni právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první ve spojení s §708 obč. zák. přejít, pokud žila s manžely M. (společnými nájemci bytu) ve společné domácnosti v den, kdy ji trvale opustili, a současně neměla vlastní byt.
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že i v případech přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník – Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 – 502, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod C 42 v svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /viz rovněž rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o./, a usnesení ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku 5 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v §706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno – se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu – učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 240/05/).
V posuzovaném případě vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaná se do předmětného (jednopokojového) bytu (s příslušenstvím) k manželům M. (jeho společným nájemcům) přistěhovala na jaře roku 2004 (z důvodu neshod se svým tehdejším manželem) s předpokladem (který s ní sdíleli i manželé M.), že po rozvodu manželství s J. K. si zařídí vlastní bydlení. Pro úplnost zbývá dodat, že součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že manželství žalované s J. K. bylo pravomocně rozvedeno dne 25. října 2005. Za této situace nelze ovšem dovozovat, že byla splněna podmínka soužití žalované s manžely M. ve společné domácnosti. Byť časové ohraničení soužití uvedených osob nemělo výraznější kontury, neznamená to (s přihlédnutím k uvedenému skutkovému zjištění /a v širších souvislostech také k velikosti bytu/), že získalo trvalý charakter. Přitom ani skutečnost, že se po rozvodu manželství nenaplnila úvaha žalované, že od bývalého manžela získá finanční prostředky k pořízení vlastního bydlení, bez dalšího nezakládá naplnění znaku trvalé příslušnosti žalované ke společné domácnosti (společných) nájemců bytu. Jinými slovy řečeno soužití jmenovaných osob mělo z těchto důvodu zjevně dočasný charakter (mělo trvat do doby než si žalovaná po rozvodu manželství s J. K. zařídí vlastní bydlení) a na trvalost tohoto soužití nelze usoudit ani z toho, že se následně ukázala lichou představa žalované, že si po rozvodu manželství pořídí vlastní bydlení. Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že nájem bytu přechází ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. (ve spojení s §708 obč. zák.), jsou-li ke dni trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem současně naplněny oba tam normované předpoklady. Není-li správný závěr o naplněnosti předpokladu vedení společné domácnosti spolužijící osoby s nájemcem (společnými nájemci) bytu, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda byl v rozhodné době popřípadě naplněn předpoklad absence vlastního bytu.
Za této situace dovolací soud – aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami (vztahujícími se k předpokladu absence vlastního bytu) – napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu