ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.26.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 26/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T. F. , zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. H. a 2/ R. H. , zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 40/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 23 Co 120/2008-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 23 Co 120/2008-108, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 9 C 40/2006-84, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 1 o 3 pokojích, kuchyni, lodžii a příslušenství v přízemí domu č. p. 23 v obci K., okres P. – v.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt byl žalovanému přidělen jako byt podnikový (rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 23. prosince 1983) a odevzdán do užívání a že žalovaný ho společně s manželkou (žalovanou) a s dcerou od té doby užívá. Dále zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem předmětného domu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 439/10000 (dále též jen „spoluvlastnický podíl žalobce“), že spoluvlastnický podíl nabyl v dobrovolné dražbě a že v potvrzení o nabytí vlastnictví ze dne 29. listopadu 2002 bylo mimo jiné uvedeno, že vydražil rovněž „pohledávku za nájemníkem panem Z. H. vyplývající z dlužného nájemného ve výši 1.759,- Kč“ a že „předmět dražby je pronajat na dobu neurčitou s měsíčním nájemným ve výši 2.714,- Kč“ . Vzal také za prokázáno, že předmětný dům nebyl rozdělen na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že spoluvlastníci domu neuzavřeli „dohodu o hospodaření s nemovitostí ve vztahu k předmětnému bytu jako prostorově vymezené části domu“ a že o tomto nerozhodl ani soud. Nakonec rovněž zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 2. října 2003 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 31. prosince 2003 a dne 1. dubna 2004 smlouvu „o ubytování“ na dobu od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2005 a že uvedené smlouvy neobsahují žádné ujednání ohledně dosavadního nájemního poměru žalovaného k předmětnému bytu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovanému vzniklo – na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 23. prosince 1983 a následné (konkludentní) dohody o odevzdání a převzetí bytu – právo osobního užívání bytu (ve smyslu ustanovení §153 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991), které se posléze (k 1. lednu 1992) transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu svědčící opět žalovanému. Dále dovodil, že žalobce jako menšinový spoluvlastník předmětného domu není vlastníkem předmětného bytu, že neměl-li souhlas většiny spoluvlastníků domu k uzavření nájemní smlouvy ze dne 2. října 2003 a smlouvy o ubytování ze dne 1. dubna 2004 (viz shora uvedené skutkové zjištění), jsou uvedené smlouvy neplatné a ve vztahu k předmětnému bytu proto žalovanému i nadále svědčí nájemní poměr. Poté uzavřel, že trvá-li stávající nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu, nelze (s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.) vyhovět žalobě na jeho vyklizení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 23 Co 120/2008-108, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, že žalovanému vzniklo v roce 1983 právo osobního užívání bytu, které se s účinností od 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu předmětného bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že spoluvlastnický podíl žalobce „se vztahuje k předmětnému bytu“ a že dne 2. října 2003 tudíž žalobce uzavřel se žalovaným platnou smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 31. prosince 2003. Konstatoval, že uplynutím sjednané doby nájem bytu skončil (§710 odst. 2 obč. zák.) a že od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2005 byli žalovaní oprávněni byt užívat na základě smlouvy o ubytování ze dne 1. dubna 2004. Poté uzavřel, že od 1. ledna 2006 užívají byt bez právního důvodu; s ohledem na to zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že „žalobce vydražil ideální podíly na nemovitostech“ a že „jako menšinový spoluvlastník ideálních podílů na domu“ nebyl oprávněn „sám uzavírat jakoukoliv smlouvu, ať již nájemní nebo o ubytování“ . Podle jejich mínění jsou proto tyto smlouvy neplatné. Dále soudům obou stupňů vytkli, že se nezabývaly jejich tvrzením, že o dražbě domu nebyli informováni, a vyjádřili přesvědčení, že jako nájemci předmětného bytu měli být „informováni ... nikoliv pouze prostřednictvím informace na obecní vývěsce“ . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, příp. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť spoluvlastnický podíl žalobce „se vztahuje k předmětnému bytu“ , a proto dne 2. října 2003 žalobce s žalovaným platně uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, jejímž uplynutím nájemní poměr skončil.
Především je zapotřebí zdůraznit, že z dovolacího přezkumu je vyloučena otázka zákonnosti dražby (v níž žalobce nabyl uvedený spoluvlastnický podíl k předmětnému domu). Je tomu tak proto, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se touto otázkou nezabýval; dovolacímu přezkumu tudíž nemůže být podroben „neexistující“ právní závěr.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění (prospívajícího dovolatelům), že žalobce je spoluvlastníkem předmětného domu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 439/10000.
Podle §136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že spoluvlastnický podíl vyjadřuje toliko rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou jinak shodná práva a povinnosti, která pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde tedy o tzv. ideální podíl na společné věci, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Číselné vyjádření výše spoluvlastnického podílu tudíž naprosto neznamená, že by byl spoluvlastník výlučně vlastníkem určité hmotné části společné věci, třebaže by svou velikostí odpovídala výši jeho spoluvlastnického podílu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, pod pořadovým číslem 61). Dovolací soud dodává, že na tom nemohou nic změnit ani odvolacím soudem zdůrazňované údaje uvedené v protokolu o provedení dobrovolné dražby a v protokolu o předání předmětu dražby. V naznačených souvislostech nelze rovněž opomenout, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně (§139 odst. 1 obč. zák.).
Dovodil-li proto odvolací soud, že v posuzovaném případě se spoluvlastnický podíl žalobce o velikosti 439/10000 vztahuje k předmětnému bytu (a nikoliv k domu jako celku) a že dne 2. října 2003 tudíž žalobce uzavřel se žalovaným platnou smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 31. prosince 2003, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že hospodařením se společnou věcí (ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák.) je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě, a že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu