ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3126.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3126/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. arch. L. B ., zastoupené JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1 – Staré Město, Dlouhá třída 16, proti žalovanému Portorosa s.r.o. , se sídlem Praha 2, Francouzská 836/31, zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 150/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 16 Co 28/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Jana Jiříčka, advokáta se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 6 C 150/2007-40, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemcem bytu č. 21, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 5. patře domu (dále „předmětné prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č. j. 16 Co 28/2008-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dne 19. 7. 1983 uzavřel manžel žalobkyně Ing. arch. P. B. s OPBH v P. dohodu o užívání „bytu IV. kategorie, o třech pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím“, v níž bylo uvedeno, že se sjednává na podkladě „rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ONV v P. dne 30. 8. 1982“ (dále též „rozhodnutí z 30. 8. 1982“), že pod stejným jednacím číslem bylo téhož dne vydáno kolaudační rozhodnutí odboru výstavby ONV v P., jímž bylo povoleno užívání „vestavby pracovny a pochozí terasy nad stávajícím atelierem“ v předmětném domě, že předtím byl jmenovanému přidělen atelier jako nebytový prostor, který byl následnou přestavbou rozšířen o pracovnu a terasu (což vše představuje nyní „předmětné prostory“), že v dokladech stavebního úřadu, týkajících se předmětného domu, se nalézá pouze původní plán označený jako „podkroví a půda“, a že předmětné prostory nebyly nikdy kolaudovány jako prostory bytové. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že manželovi žalobkyně nevzniklo dohodou ze dne 30. 8. 1982 k předmětným prostorám právo osobního užívání bytu dle §154 a 155 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1911 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“), neboť této dohodě nepředcházelo rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu do užívání; rozhodnutí, na které se tato dohoda odvolává, takovýmto rozhodnutím není, neboť jde o rozhodnutí odboru výstavby ONV P. o kolaudaci stavby. Navíc předmětné prostory nikdy nebyly bytem, ale šlo o prostory nebytové. Konstatoval, že aplikace ustanovení §125 odst. 2 „stavebního zákona“ nepřichází v dané věci v úvahu, neboť se zachovaly doklady, z nichž bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena; nejde proto o situaci, kdy dostupné doklady nemohly být dohledány. Žalobkyni jako pozůstalé manželce Ing. arch. P. B. tudíž nesvědčí k předmětným prostorám tvrzené právo nájmu bytu, a žaloba na požadované určení nemůže být (přes existenci naléhavého právního zájmu) důvodná. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž (aniž zdůvodnila jeho přípustnost a důvodnost odkazem na příslušné zákonné ustanovení ) uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že předmětné prostory nejsou bytem a uvádí, že pominul zprávy místně příslušného stavebního úřadu (č.l. 26, 27 spisu), z nichž vyplývá, že v 5. patře předmětného domu je podkroví a půda, a že žádná jiná (kolaudační) změna nenastala, ačkoliv v řízení vyšlo najevo, že v tomto patře došlo ke změně, a to k vestavbě prostor, pro kterou nejsou zachovány doklady. Za tohoto stavu (uvádí se dále v dovolání) bylo pro závěr soudu o stavebním určení prostor nutno zkoumat, k jakému účelu je tato stavba svým stavebně technickým určením vybavena, příp. i to, k jakému účelu se bez závad užívá; důkazy, které v tomto směru dovolatelka navrhla, však nebyly soudem provedeny. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. a dovozuje, že bylo nutno ho v dané věci aplikovat; ve prospěch své argumentace se odvolává na (blíže nespecifikovaná) rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na charakter předmětných prostor jako bytu usuzuje i z toho, že v řízení bylo prokázáno, že v nich měl zemřelý manžel i jejich dcera trvalý pobyt, a že žalovaný z nich vybírá nájemné jako z bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání, doručeném soudu prvního stupně dne 1. 9. 2008, dovolatelka předestírá další soudní rozhodnutí Nejvyššího soudu a odbornou literaturu, z nichž by měl dovolací soud dle jejího názoru vycházet.
Žalovaný v dovolacím vyjádření namítl, že odkaz žalobkyně na judikaturu je nepřípadný, neboť se jedná o skutkově zcela odlišné případy, a uvedl, že okolnost, že předmětné prostory jsou užívány jako byt, nemůže být právně relevantní pro změnu jejich charakteru jako prostor nebytových; navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. února 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka v dovolání výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stejně tak jako nespecifikuje uplatněné dovolací důvody. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že namítá především dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř., spočívající v nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištěních, z čehož dovozuje nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Pokud jde o námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (ohledně faktického stavebně technického stavu 5. patra předmětného domu a způsobu užívání předmětných prostor), dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani námitka týkající se aplikace ustanovení §125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004, a ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 85/2007) dovodil, že domněnka stanovená v §104 odst. 1 zákona č. 50/1975 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou zachovány žádné doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena. K uvedenému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1738/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 5. 2009, sp.zn. IV. ÚS 2133/2008), a sdílí jej i v projednávané věci ve vztahu k ustanovení §125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., jež je obsahově obdobné znění §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
K doplnění dovolání doručenému soudu prvního stupně dne 1. 9. 2008 (tedy po uplynutí dovolací lhůty), nemohl dovolací soud přihlédnout (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 20%, tj. 360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu