ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3265.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3265/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalovanému Ing. O. K ., zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o určení výše nájemného a o zaplacení částky 352.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 121/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 341/2008-65, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 341/2008-65, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, v zamítavých výrocích o určení nájemného od 18. června 2007 a o zaplacení částky 41.670,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 /soudu prvního stupně/ dne 18. června 2007), aby žalovanému byla uložena povinnost platit mu nájemné z „bytu č. 18, v pátém nadzemním podlaží domu č. p. 386, M. 386/1, zapsaného na LV č. 1074, v katastrálním území B. o velikosti 138,8 m2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), ve výši 100,- Kč/m2 měsíčně, tedy částku 13.880,- Kč měsíčně splatnou vždy do patnáctého dne měsíce, za který je nájemné placeno, a to ode dne podání žaloby do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč/m2 měsíčně. Dále se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 352.343,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) mu (jako vlastníkovi domu a pronajímateli bytu) zaplatil v období předchozích tří let na regulovaném nájemném z předmětného bytu částku 147.337,- Kč (tj. 3.857,- Kč za 31 měsíců, tj. do 31. prosince 2006, a 5.554,- Kč za 5 měsíců od 1. ledna 2007), že běžné tržní nájemné z bytu (zde o rozloze 138,8 m2) činí 108,- Kč za 1 m2 měsíčně (tj. 13.880,- Kč měsíčně) a že rozdíl mezi tím, co bylo na nájemném za období posledních tří let skutečně zaplaceno, a tím, co za tuto dobu mělo být zaplaceno (tj. 499.680,- Kč), činí žalovanou částku 352.343,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 341/2008-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení částky 310.673,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, tj. ve výroku o určení výše nájemného od 18. června 2007 do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč za 1 m2 měsíčně, a o zaplacení částky 41.670,- Kč s příslušenstvím (dále jen „potvrzující výrok“).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že za existující právní úpravy vyplývající ze zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), v rámci které účastníci při jednostranném zvýšení nájemného od 1. ledna 2007 postupovali, se může na soud obrátit s návrhem na určení výše nájemného pouze nájemce, nikoliv však pronajímatel. Žalobce jako pronajímatel proto není k určení výše nájemného od podání žaloby (tj. od 18. června 2007) aktivně legitimován a nemůže se úspěšně domáhat, aby mu žalovaný v souvislosti s tímto určením doplatil za období od 1. ledna 2007 do podání žaloby rozdíl mezi výší neregulovaného nájemného a výší nájemného stanoveného (a placeného) podle zákona č. 107/2006 Sb. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že požadavek žalobce na zaplacení nájemného za dobu před 1. lednem 2007 není protiústavní a ani v rozporu se zákonem.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 5. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to ve svém podání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený v napadeném výroku rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Právě takový dovolací důvod dovolatel uplatnil, aniž by jej blíže specifikoval (námitkou, že „soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním“).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítl, že soudy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a nevypořádaly se s nimi, jakož i to, že soud prvního stupně se nezabýval částí žaloby, v níž bylo požadováno zaplacení částky 352.343,- Kč s příslušenstvím). Opomněl však, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného je zapotřebí zdůraznit, že pokud by soud v projednávané věci vyhověl žalobě na určení (stanovení) povinnosti žalovaného platit nájemné z předmětného bytu v žalované částce, šlo by nepochybně o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti. Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaný povinnost mu stanovenou dobrovolně neplnil. Především z těchto důvodů zastává dovolací soud názor, že v daném případě nejde o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle §80 písm. b/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007).
V projednávané věci se dovolatel domáhal (žalobou podanou dne 18. června 2007) mimo jiné zaplacení částky 352.343,- Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jeho názoru mělo být zaplaceno. Podle dovolatele v tomto případě nešlo o žalobu na zvýšení nájemného, resp. o žalobu na „určení výše nájemného dle zák. č. 107/2006 Sb.“. V uvedených souvislostech však nelze přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi nájemným skutečně placeným v žalované době (v částce tj. 3.857,- Kč za 31 měsíců, tj. do 31. prosince 2006, a 5.554,- Kč za 5 měsíců od 1. ledna 2007) a nájemným (v částce 13.880,- Kč měsíčně), které měl žalovaný podle představy dovolatele v žalované době platit. V řízení o zaplacení částky 352.343,- Kč s příslušenstvím se tedy dovolatel ve skutečnosti domáhal zvýšení nájemného z předmětného bytu za dobu předcházejících 36 měsíců z částky 3.857,- Kč (resp. částky 5.554,- Kč) měsíčně na částku 13.880,- Kč měsíčně; současně se domáhal rovněž zvýšení nájemného z bytu za dobu od 18. června 2007.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním názoru, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj. právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem. Dovolatel – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – správnost tohoto právního názoru zpochybnil. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008).
S přihlédnutím k citované judikatuře lze uzavřít, že nemůže-li se žalobce po 1. lednu 2007 úspěšně domáhat určení (stanovení) výše nájemného (nad rámec nájemného určeného podle zákona č. 107/2006 Sb.), je správný právní názor soudů obou stupňů, že není v dané věci aktivně věcně legitimován.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu