ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3277.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3277/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. Š. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalovanému P. Š., zastoupenému JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Radlická 28/663, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 501/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 21 Co 366/2008-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Rychtáře, advokáta se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 15 C 501/2003-189, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 4 o velikosti 1+1 sestávajícího se ze dvou obytných místností, pokoj, kuchyň a příslušenství, ve zvýšeném přízemí domu č. p. 1213, ulice O., P. 5 – S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „bytová jednotka“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok II.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 21 Co 366/2008-219, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím advokáta písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává názor, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil, a to námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení nabídky vlastníka bytu k převodu bytu jeho nájemci (v daném případě dovolateli) ve smyslu §22 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném v době doručování nabídky (dále jen „ZVB“), a otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatel tvrdil, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně těchto otázek.
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že žalobkyně je v dané věci aktivně věcně legitimována, neboť je vlastnicí předmětného bytu. Správnost tohoto právního názoru dovolatel v dovolání zpochybnil námitkou (vztahující se ve skutečnosti k rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k bytové jednotce), že „v řízení o vkladu vlastnického práva k bytové jednotce dle ZVB je třeba … katastrálnímu úřadu předložit nejen nabídku dle ust. §22 odst. 1 ZVB, ale i doklad o tom, že tato nabídka byla doručena jejímu adresátovi – nájemci bytu“ .
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, a sdílí je i v projednávané věci. V rozhodnutích ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se od citované judikatury neodchýlil, pokud při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně vycházel z údajů o vlastnickém právu zapsaných na listu vlastnictví č. 5484, pro k. ú. S., obec P., okres hl. m. P., které se opírají o kupní smlouvu ze dne 15. srpna 2002 a pravomocné rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k jednotce (využívané jako byt) do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu